Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci vloni v létì zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky.
Václav ®idek
Pokoøení. To je takový divný slovo, mezi námi dìvèaty, moc se ani nepou¾ívá. Vono nìkoho pokoøit znamená sáhnout mu tvrdì na èest, voznaèit ho za podrazáka, vosobu nespolehlivou a tøeba eštì nìco horšího. A potom – to slovo je òák moc nóbl, pro ka¾dýho se nehodí. Vùbec ne pro nás, lidièky øadový.
Jó, sou vosobnosti intelektuální, charizmatický, u tìch to je úplnì normální. Tøeba takovej pan re¾izér Menzel, ten si mù¾e dovolit honit svýho soupeøe s prutem v ruce po sále karlovarskýho filmovýho festivalu, òákou mu støihnout a potom prohlásit „Chtìl jsem ho pokoøit!“ Ale kdybych já pøišel domù a oznámil „Tak sem dneska pokoøil Švancaru, nebo Švancarovou!“, tak by mi sáhli na hlavu, jestli nemám teplotu pøíliš vysokou, proto¾e kdysi hlásili v rádiu a televizi, ¾e pan prezident u¾ ¾ádnou teplotu nemá, z èeho¾ vyplývá, ¾e musel bejt úplnì studenej, a z toho mi teda bìhá mráz po zádech, ponìvad¾ sem si dycky myslel, ¾e ka¾dá vìc, a» ¾ivá, nebo ne¾ivá, òákou teplotu má.
Ale k tìm Èvanèarùm. Voba mi lezou na nervy. A kdybyste je znali, urèitì byste mi potvrdili, ¾e vám na nervy lezou taky. Jen¾e to se neøeší òákým pokoøením, ale Švancarovi se jednoduše vynadá, a kdyby to pøepísk, mù¾e se mu dát po èuni. Švancarovej se mù¾e øíct, aby sklapla chlebárnu, megera jedna obludná. Tak! Jak sem navrchu øek, pokoøení u nás v mezivosobním styku moc ¾írný pole nemá. Ale zato jinde!
U¾ pøed òákou tou desítkou let sem èet, ¾e jistej sir Hillary se Šerpou Norkeyem pokoøili Mount Everest. No, jak to asi dìlali? To koøili, koøili, a¾ pokoøili? Já nevím, to koøení bych dal radši do polívky nebo do vomáèky a nedrápal bych se s ním na horu nebo kopec. Pak sem si všim, ¾e vod tý doby na tom Everestu koøili další a další, nìkterý pokoøili, ale moc jich jenom koøilo a nedokoøili, a dost jich u¾ taky koøit nebude, proto¾e tam le¾í zamrzlí v tom ledu a nikdo je u¾ nedoká¾e vysekat. Tøeba tam poslou¾í budoucím generacím k výzkumu. Tak nevím, kdo koho vlastnì pokoøil, jestli ti, co vylezli na Everest, nebo Everest ty, co tam le¾í zamrzlí. Vono málo platný, i ten Everest je pøíroda a ta se jen tak pokoøit nedá, a taky proè bysme to dìlali, kdy¾ na ní ¾ivotnì závisíme. Ta, kdy¾ si vzpomene, pošle òáký to zemìtøeseníèko, tu tajfun, tu tornádo, pak záplavy, a ty, èlovìèe, koukej, jaká si tøíska, a vono tì to fouòovství s pokoøováním hned pøejde! Kdyby ten Everest moh mluvit, tak by si øek: „Heleïte, s òákým pokoøováním si trhnìte pravou zadní, hlavnì mi tu nedìlejte svinèík, podívejte se, po ka¾dý výpravì tu zùstane spousta vodpadkù a zbytkù – a jak potom vypadám! Je to tu jako na tý skládce v Chabrech! A mìl by pravdu.
U¾ jedenáct Èechù a ètyøi Èešky pøeplavali kanál La Manche. Co naplat, sportovní výkon je to perfektní, ale zase: noviny, a rádio, a televize, a bùhví, kdo eštì, se pøedhánìli v pokoøování. Tak sem nahlídnul do Handbook of the Channel Swimming Association a zjistil, ¾e teda u¾ ten Kanál pokoøilo nejmíò 900 pokoøitelù, zatímco tìch, co jen koøili, je asi 4 400. Nejúspìšnìjší plavkynì pokoøila u¾ tøicetètyøikrát. Fajn! Sám sem blízko u Kanálu nebyl, zato sem ho vidìl z vejšky asi 10 km, a proto¾e bylo moc pìkný poèasí, tak sem ho vidìl poøádnej kusanec. A tak mu pøi tý pøíle¾itosti povídám: „Hele, ty Kanále (my si tykáme), neèervenáš se trochu, nerdíš se studem, kdy¾ tì tolik lidí, tolik plavcù pokoøilo?“ A on na to, ¾e je mu to šumafuk, ¾e byl krásnej v¾dycky a byl by krásnej dál, kdyby do nìj lidi neházeli všecko, co jim odpadne od ruky – a co se plavcù tejká, ¾e mu mù¾ou vlízt do…vln. Halt je taky souèástí pøírody a zase: Ne ona na nás, ale my na ní jsme závislí. Taky mì pøitom napadla jedna øíkanka, teï nevím urèitì, jestli to nebylo eštì z mateøské školky: „Sagt die Welle zur Forelle, co mi lezeš do… – vlastnì taky do vln.
Jednou tak poslouchám rádio a slyším, ¾e òakej Bohouš „pokoøil svatyni soupeøky!“ Byl jsem z toho na vìtvi! Odkdy se tomu øíká svatynì a odkdy se to dává do rádia? Tak jsem se zeptal souseda, Ferda Høíbek je moc fajn kluk a všemu rozumí. Moc sem se bál, aby to nakonec nenarušilo mravnost mláde¾e! Ale Ferda øek, to nic, to jenom jeden èutálista vstøelil Slávii gól.
„A jakou mìl flintu?“
„Cóó, na co flintu?“
„No èím, ten gól støílel?“
„Je¾íšmarjá, no pøece nohou!“
„Hele, Ferdo, to bych mìl príma zlepšovák a moc by se ušetøilo. Armáda by se nemusela vyzbrojovat flintami, prostì kdy¾ by pøišel nepøítel, tak by na nìj støíleli nohama!“
„Ty si vopravdu trouba, u¾ se s tebou nebavím!“ odsek Ferda a odešel. Snad se moc nenamích, je to príma chlap, to by mì mrzelo.
Zas byly tydle atletický závody, teï se tomu øíká mítink, to je moderní, a tam zas jeden pokoøil vejšku. Safra, øíkám si, to je pøece fyzikální velièina, co kdy¾ je postupnì pokoøí všechny! Tak tøeba trojskokan by pokoøil dálku, tlus»och šíøku, vzpìraè váhu, Švancara v Dolní hospodì litry, zlodìj v bìhu z místa èinu rychlost, radioamatér frekvenci, elektrikáø napìtí, proud i odpor, a tak dál. Jednoduše, mù¾eme pokoøovat, a kdy¾ ne pokoøovat, tak aspoò koøit a koøenit. Jen¾e pozor, mohli bysme zakoøenit v blbosti.
Tak teï koukám, co pokoøím já. A u¾ to nechám. Deci rumu. Tak ahoj a koukejte taky koøit!!!
Pokoøení. To je takový divný slovo, mezi námi dìvèaty, moc se ani nepou¾ívá. Vono nìkoho pokoøit znamená sáhnout mu tvrdì na èest, voznaèit ho za podrazáka, vosobu nespolehlivou a tøeba eštì nìco horšího. A potom – to slovo je òák moc nóbl, pro ka¾dýho se nehodí. Vùbec ne pro nás, lidièky øadový.
Jednou tak poslouchám rádio a slyším, ¾e òakej Bohouš „pokoøil svatyni soupeøky!“ Byl jsem z toho na vìtvi! Odkdy se tomu øíká svatynì a odkdy se to dává do rádia? Tak jsem se zeptal souseda, Ferda Høíbek je moc fajn kluk a všemu rozumí. Moc sem se bál, aby to nakonec nenarušilo mravnost mláde¾e! Ale Ferda øek, to nic, to jenom jeden èutálista vstøelil Slávii gól.