Taxi u nádra¾í mi spadlo pøímo z nebe. Spìchala jsem dnes víc, ne¾ obvykle.
Dobrý den, tak kam to bude?“ zeptal se taxikáø.
„Jeremiášova 12,“ znìla má odpovìï.
„Jeremiášova 12,“ nahlásil hned adresu na dispeèink.
Z vysílaèky se zeptal dívèí hlas: „K lékaøi nebo k holièi?“
„Jedu z nádra¾í,“ upøesnil trasu øidiè.
„Tak to pøijela dcera z Prahy,“ øekla dispeèerka.
Pøekvapením jsem málem nezavøela pusu: „Vy máte ale pøehled.“
„Však maminku vozíme u¾ pár let. Je naší taxislu¾bì vìrná,“ rozzáøil se øidiè. „U¾ se stala prominentním zákazníkem.“
Maminka po Olomouci nejezdí taxíkem z lenosti èi rozmaøilosti. Od doby, co si zlomila postupnì oba krèky v kyèlích, u¾ by lán cesty k tramvaji ani s hùleèkou neušla.
„Øeknu vám, je to èupr bábina,“ chválil ji øidiè. „Vyøídilku má a smysl pro srandu by mohla rozdávat. O hùlku se opírá snad jen z frajeøiny. K taxíku v¾dycky pøicupe jako mladice.“
„Mladice, co jí za pár dnù bude devadesát.“
Taxikáøi povylezly oèi: „Tak to si vymýšlíte.“
„Na mou duši. Právì mì èeká velká pøíprava narozeninové oslavy.“
Maminka nad mým nápadem jen mávla rukou: „Takových cirátù s devadesátkou. Za rok to bude zase jinak.“
To je celá ona. Stále s plány do budoucna. ®ivot ji dost válcoval - a pøece má nad ním navrch.
„Maminko, však já tì nìèím pøekvapím.“
„Copak máš za lubem?“
„Trochu ti pøebuduju bydleníèko. Budeš to tu mít moderní.“
„Nestaèí, ¾e moderní jsem já?“ øekla napùl vá¾nì.
Objala jsem ji kolem ramen. „Chtìlo by to novou sedaèku, pár barevných bulíèkù na ni, aby ti barevnì doladily pokoj a snad ještì koberec a nìjakou skøíòku. Nech si to projít hlavou. Hned ráno se mù¾eme vypravit na nákupy.“
„Chceš mi sem rozestavìt nábytek z katalogu, abych si ve vlastním bytì pøipadala jako na návštìvì?“ zamraèila se. „Tak to a» tì ani nenapadne.“
U¾ to nehodlala dál rozebírat. Ne¾ za sebou zavøela dveøe do lo¾nice, øekla ještì: „®ádné šifonéry, ¾ádná oslava, uvaøíme si dobrou baštu - a vyøízeno z jedné vody naèisto.“
Bylo mi jasné, ¾e s ní nehnu.
„Tak uvaøím nìjakou dobrotu hned a zítra se místo nákupù pìknì nadlábneme,“ rozhodla jsem se.
Nepatøím k ranním ptáèatùm, kteøí bez problémù vstávají s východem slunce a jsou èilí jako rybièky. Zato veèer musí brzy do postele. Øíkají si skøivánci a jsou protipólem sovy, která má pravé poledne v noci. Já jsem sova pøímo ukázková. Nejvíc napilno mám, kdy¾ uhodí pùlnoc. Proto mì šlo vaøení pìknì od ruky. Z ingrediencí, co jsem vyštrachala v lednici, postupnì vznikala pochoutka, která vonìla po celé kuchyni a na jazyk èarovala veliké chutì.
„Ještì chvilièku podusit pod poklièkou, a dobrota bude hotová,“ oddychla jsem si, nebo» u¾ i na mne zaèala padat únava. Však se ruèièky na hodinách zaèaly klonit k pùl druhé ráno. Jen na pár vteøin jsem zavøela oèi v køesle, abych si trochu pohovìla po tom celodenním martiriu - a najednou mì probudila fistulka: „Normální lidi spí, jen ty u toho vaøíš!“
Vyskoèila jsem jako kdy¾ mì píchne: „Co je? Co se dìje?“
V oblacích èerného štiplaveného dýmu stála maminka. Noèní košili a¾ na paty, vlasy rozje¾ené a v oèích blesky.
„Otevøi okna, a» se tu nezadusíme!“
A sama hned rovnou cestou ke sporáku. Tam zùstala, chudìrka, stát jako pøibitá.
„Mùj nejmilejší kastrùlek… a je v tahu…Dostala jsem ho do výbavy, kdy¾ jsem se vdávala,“ málem uronila slzu.
Nevìøila jsem svým uším. „To u¾ je pøece celých sedmdesát let!“
„Tak se nediv, ¾e jsem k nìmu za ty roky citovì pøilnula.“
Smutnì se dívala na speèenou èernou hmotu v hrnci, kterou by nikdo nevysekal ani majzlíkem. Na první pohled bylo jasné, ¾e u¾ ho èeká jen cesta na smetištì.
„Ještì ¾e tu moji neopatrnost odnesl jen kastrol,“ došlo mi koneènì.
„Ještì ¾e netìsní dveøe a spálený odér mì vèas probudil,“ ukazovala prstem maminka. „Ten centimetr navíc, o který se truhláø utnul, se teï vyplatil.“
Mezi podlahou a spodní hranou dveøí byla opravdu vìtší škvíra, ne¾ bylo zapotøebí, aby se lehce otevíraly.
A vtom jsem dostala nápad: „Nic tak nepozvedne interiér jako nové dveøe. Koupím je - a a¾ budou viset v pantech, ka¾dá diskuse u¾ bude zbyteèná.
Kamarád Vojta mi nabídl pomoc. „Nakoupím, odvezu, pøivezu. Na takovou práci jsem fakt machr,“ tvrdil. „Zaènu tím, ¾e dveøe pøijdu zmìøit, aby na milimetr pøesnì pasovaly.“
„Já, holka z vesnice, co stála vìènì za zády tatínkovi, kdy¾ stavìl, pøistavoval, opravoval a donekoneèna vylepšoval nejprve domek v mých rodných Petrovicích u Rakovníka a posléze v Rakovníku, kam jsme se pozdìji pøestìhovali, pøece umím zmìøit vzdálenost od dolního pantu k podlaze,“ øekla jsem.
„Radši si to pøemìøím sám,“ rozhodl a druhý den pøišel se skládacím metrem.
Štìstí, ¾e si maminka v¾dy po obìdì hodí šlofíka. Jen tak se nám podaøilo mùj geniální plán utajit. Vojta mìøil zárubnì, pøemìøoval panty, lezl po kolenou a zapisoval do notýsku. Kdy¾ byl hotov, vypravili jsme se do prodejny s nejvìtší nabídkou všemo¾ných dveøí.
„Co se tak rozmýšlíš?“ byl netrpìlivý, kdy¾ jsem u¾ drahnou chvíli obcházela vystavené vzorky. „Dveøe jako dveøe. Popadneš za kliku, otevøeš, zavøeš a hotové.“
„Chci vybrat nìco extra,“ uslyšel mou odpovìï. „Kdy¾ u¾, tak u¾. A» je maminka spokojená.“
Koneènì jsem se rozhodla pro dveøe jedna báseò. Celoprosklené a rám z masivní borovice, jedineèné provedení bez lepených spojù. Prostì luxus.
„Hlavnì a» je nerozkøápnem, a¾ je povezeme k truhláøi na podøíznutí,“ strachoval se Vojta. „Dole zase pøebývá pìkných pár milimetrù.“
Kdy¾ jsme je v truhlárnì opatrnì vybalili z kartonových obalù, mistr se k nim hned mìl jako v rukavièkách.
„Tak o kolik je fikneme?“ zeptal se.
Vojta vylovil notýsek a øekl hausnumero.
„Mnì to vyšlo jinak,“ nešlo mi to do hlavy. „A mìøila jsem pro jistotu dvakrát.“
„Asi krejèovským metrem, ¾e?“ podíval se na mne svrchu mistr.
Bylo mi, jako bych mìla jít vrátit školné.
„Na chlup stejným metrem, jaký vám èouhá z kapsy u montérek,“ zdálo se mi rozumné vzdorovat.
Truhláøský mistr však mé námitky pustil jedním uchem tam a druhým ven. Za vydatné pomoci Vojty nakreslil tu¾kou na luxusní dveøe èáru a pak podle ní pilou šmik, fik - a dveøe opìt putovaly z truhláøské dílny zpátky do auta.
Maminka spráskla ruce, sotva je uvidìla. „Co tì to, dìvèe, napadlo?“
„Nelíbilo se mi, ¾e byla pod dveømi škvíra. Teï budeš mít dveøe tip »op.“
Kdy¾ je však Vojta zavìsil do zárubní, polilo mì horko.
Po vteøinì hrobového ticha maminka øekla: „Pod tìmi starými byla škvíra, ale pod tìmi novými proleze jezevèík.“
„Dvakrát mìø, jednou øe¾,“ zatváøil se provinile Vojta. „Pøíštì se tím budu øídit.“
Pak odnesl staré dveøe k výtahu, aby je odvezl do sbìrného dvora. Dostal k nim ještì starý pøipálený kastrol. Kdy¾ se s námi rozlouèil, vylovila jsem ze skøínì krabici pøevázanou mašlí a polo¾ila ji pøed maminku: „Ještì jedno pøekvapení.“
Trochu v ní hrklo: „Copak sis to zase vymyslela?“
Poté z balíku vybalila krásný kastrùlek z nerez oceli. Vonìl novotou a svítil jako slunce za oknem.
„Abys k nìmu citovì pøilnula, musíš v nìm vaøit ve zdraví a pohodì ještì mnoho let.“
Obejmula mì a bylo na ní vidìt, jak ráda by mi mé pøání vyplnila.
Taxi u nádra¾í mi spadlo pøímo z nebe. Spìchala jsem dnes víc, ne¾ obvykle.