Dal jsem si opravdu nelehký úkol. Napsat o básníkovi, který byl talentem a dílem nespornì veliký, ale lidstvím? Kdo vlastnì byl Josef Kainar?
Malinkej èlovìk padá zas a zas.
Ta zemì matièka,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kalu¾e.
Kterým¾to padáním
se promìòuje v mu¾e.
Narodil se v roce 1917 v Pøerovì. Jeho dìtství asi nepatøilo k nejš»astnìjším. Po rozvodu rodièù ¾il v nové rodinì svého otce. Gymnaziální studia zaèal v Pøerovì, ale potom cestoval s rodinou a vlastnì je dokonèil a¾ v Hluèínì, kde rodina zakotvila. Jako støedoškolský student nijak nevyboèoval z prùmìru, vynikal ovšem jako talentovaný hudebník, ovládal klavír, housle, kytaru. Byl to prý normální, pøátelský kluk, který ovšem poklidnou hladinu malomìsta rozvíøil svým nepovedeným pokusem o sebevra¾du. Z neš»astné lásky.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zøídka.
To kdy¾ ho ošidí ta lasièka, ta Lidka,
nìjakej pøechodník
anebo panák líhu.
U¾ zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po svìtì se klátí,
a propasti jsou pro nìj èirej hec,
¾e nauèil se vùbec nepadati.
Kainar patøil k té neš»astné generaci, které mládí pøerušila válka. I kdy¾ na naše zemì tolik nedolehla, atmosféra strachu byla všudypøítomná. Dokonce se zdá, ¾e Kainara jako studenta filozofie v Brnì zachránil od povìstných masakrù jenom fakt, ¾e nespal na vysokoškolských kolejích. Po uzavøení vysokých škol Nìmci se vrátil k rodinì do Slezska a válku pøe¾íval jako dìlník na pile. V té dobì pùsobil také jako kytarista v místním orchestru a souèasnì u¾ navazoval první známosti. V poèátcích jeho tvorby mìl na nìj asi nejvìtší vliv František Halas, ale v Brnì se spøátelil i s Oldøichem Mikuláškem, Ivanem Blatným. Do Prahy dojí¾dìl pøedevším za teoretikem Jindøichem Chalupeckým a hlásil se ke Skupinì 42.
Po válce pracoval v Brnì jako redaktor komunistické Rovnosti, ale souèasnì byl i kmenovým autorem skvìlého pra¾ského Divadla satiry. Tady jenom pøipomenu, ¾e pøed rokem 1948 snad všichni v divadle manifestaènì vstoupili do KSÈ a po“ Vítìzném únoru“ bylo to divadlo zaøíznuto jako jedno z prvních. Z té doby vzpomenu jenom básníkovu hru Ubu se vrací aneb Drš»ky nebudou.
Kainar byl pøiznaný a zprvu patrnì i zapálený komunista. Nebyl to asi èlovìk vysokých principù. Jeho doslovné vymetání komunistických domovù spisovatelù bylo známé, poslední léta svého ¾ivota trávil jenom tam a zdá se, ¾e mu to i charakterovì zlomilo vaz. Po nezdaøeném druhém man¾elství mìl dluhy i u komunistických domácích na Dobøíši a Slapech, a to bylo patrnì hlavním dùvodem jeho pøitakání ïáblu. Stal se èlenem a zpoèátku neformálním pøedsedou nového, normalizaèního Svazu èeských spisovatelù. O jeho konfliktu s dávným pøítelem Oldøichem Mikuláškem, který prý ho skoro srazil ze schodù, kolovaly dokonce legendy. Tam soudruh Kainar neuspìl a tì¾ko soudit, zda i to pøispìlo k pøedèasnému selhání jeho srdce.
No ale právì kdy¾ to nejlíp umí,
dy¾ nohy nehlídá
a v hlavince mu znìj
vznešený myšlenky
jak òáký hvìzdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznadìj,
zašeptá horeèka,
èi suchý stýblo trávy,
von padne, a u¾ nevstane.
Trošku se zaprášilo.
Za Josefem Kainarem se zaprášilo v roce 1971. Odešel ovšem nejen soudruh, ale také a pøedevším velký a nezaøaditelný básník. Nechci psát odkazy na jeho dílo. V dobì internetu si ka¾dý mù¾e dohledat, název jedné z jeho sbírek jsem dal do nadpisu. Pro nás starší asi bude Kainar v¾dy spojený s Èeským snem a recitací Jiøiny Švorcové. Ovšem i v tomto díle potkáte básnického génia i ohlasy slováckých písní. Vladimír Mišík dodnes vzpomíná, jak Kainara po¾ádali, aby pøebásnil anglické texty na desku Kuøe v hodinkách. Dokázal to v krátkém èase a opravdu skvìle, mo¾ná i kongeniálnì.
Asi nejbli¾ší formou bylo pro Kainara blues, ale také sebeironie, provokativní metafora, volná skladba verše. Mohl bych ještì dlouho psát o èerném humoru a skepsi, ale také o zpìvnosti jeho veršù, schopnosti psát skvìlé písòové texty, citu pro èeštinu (nìkdy i vulgární). Není mo¾né na malém prostoru blogu napsat obsáhlou recenzi, ostatnì nemám ani tu cti¾ádost a schopnosti.
A velkej bude svìta soud,
esli smìl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.
Soudit opravdu nechci. Jen jsem pokornì pøipomnìl jednoho z neprávem zapomínaných velikánù èeské poezie. A nejen poezie, zdá se, ¾e moravského Josky se dr¾elo více múz. Bohu¾el asi také alkohol, slo¾ité osobní vztahy a naopak ho opouštìli dobøí pøátelé. K jeho škodì a urèitì i ke škodì èeské literatury. Jak øíkával Jan Werich, kdyby on ¾il 200 let, mìl by poøád co øíct. Neøekl, trošku se zaprášilo…
Ta nejlehèí a nejkrásnìjší dýka
vypadla z rukou podzimu.
Na hrotu
dvì kapky krve.
Takovou chtìl bych napsat jednou báseò.
Aby se, bøitká, nesla tiše k zemi
a aby mìla na hrotu
dvì kapky krve.
Mé nebo cizí,
na tom nesejde.