Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteøí mu nijak zvláštì nefandí, a i kdy¾ asi také nejsem Èech, proto¾e neskáèu pøi ka¾dém úspìchu našich sportovních idolù, musím teï zaøadit vzpomínky „hodnotnìjší“. Na katastr mìsta Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který v padesátých letech ka¾doroènì pøipravil hned nìkolik divadelních her. A my, studenti a studentky gymnasia jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíøi Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratøí Mrštíkù. K tìm havíøùm dokonce slo¾il originální hudbu místní øeditel hudební školy a náš uèitel zpìvu, a my jsme pod jevištìm zpívali jeho sborové písnì. Tak¾e na ta avizovaná prkna jsem se dostal jen jako rekrut v Maryše. Byl to zá¾itek velký, proto¾e pøi premiéøe místní pivovar vìnoval do divadelní hospody soudek dobrého piva a my jsme tu opravdovou pípu nešanovali! Byli jsme správnì odvedenecky rozjaøení, re¾isér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší tøídní profesorce. Ona toti¾ pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a my pùl dìjství „sedìli“ ve vzduchu. Poøádnì nás bolela stehna i lýtka a já osobnì si v duchu skládal nìjakou repliku, jako ¾e pùjdeme do jiné hospody, kde mají lepší lavice! Maryša je ale psána v dialektu, a proto¾e u¾ jsem byl o pár let starší, ne¾ pøí svém „dialektovém“ extempore v primì jièínského gymnasia, tentokrát jsem si netroufl. Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, nebo» si pak troufli i na vlastnì muzikálovou novinku Zdeòka Petra a Vladimíra Dvoøáka – Sto dukátù za Juana s nádhernými písnièkami, z nich¾ nejznámìjší byla Kristýnka. Ach, jak byla ta „naše“ krásná!
Kdy¾ jsem narazil na ty ochotníky, napadá mì, ¾e se mo¾ná o nich dozvìdìl i Miloš Forman, proto¾e právì oni hráli asi o patnáct let pozdìji sice ne hlavní, ale vlastnì nejdùle¾itìjší role úèastníkù hasièského plesu v jeho slavném filmu Hoøí má panenko. Ten film se natáèel v sále Na Støelnici, kde jsme se na plesech také nìco natancovali a kde se také konala i ta naše zmínìná ochotnická pøedstavení. Budova byla tehdy dokonce pro potøeby filmaøù upravena, napøíklad byla kvùli hluku i svìtlu zazdìna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, re¾isér do filmu obsadil celou øadu mých vrchlabských pøátel! Obsadili nejen témìø kompletní kompars, ale celou øadu vedlejších rolí si støihlo nìkolik místních hasièù, tedy – pardon – tehdejších po¾árníkù. I základ dechovky byl místní! A tak napøíklad detailní zábìr mé spolu¾aèky z gymnázia, tehdy u¾ uèitelky a jejího man¾ela – dvì hlavy doslova pøes celé plátno – obletìl snad celý svìt! Ano, byla to ta, se kterou jsem se kdysi zachoval tak nepietnì u busty našeho prvního dìlnického prezidenta. Kam se na ni hrabu, mnì se „povedlo“ dostat do filmu pouze mimo obraz v èeské detektivce Smrt stopaøek, kde vrah poslouchá mou pøedpovìï poèasí pøed televizorem...
Pamìtníci, vzpomínejte!
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteøí mu nijak zvláštì nefandí, a i kdy¾ asi také nejsem Èech, proto¾e neskáèu pøi ka¾dém úspìchu našich sportovních idolù, musím teï zaøadit vzpomínky „hodnotnìjší“. Na katastr mìsta Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Kdy¾ jsem narazil na ty ochotníky, napadá mì, ¾e se mo¾ná o nich dozvìdìl i Miloš Forman, proto¾e právì oni hráli asi o patnáct let pozdìji sice ne hlavní, ale vlastnì nejdùle¾itìjší role úèastníkù hasièského plesu v jeho slavném filmu Hoøí má panenko. Ten film se natáèel v sále Na Støelnici, kde jsme se na plesech také nìco natancovali a kde se také konala i ta naše zmínìná ochotnická pøedstavení. Budova byla tehdy dokonce pro potøeby filmaøù upravena, napøíklad byla kvùli hluku i svìtlu zazdìna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, re¾isér do filmu obsadil celou øadu mých vrchlabských pøátel! Obsadili nejen témìø kompletní kompars, ale celou øadu vedlejších rolí si støihlo nìkolik místních hasièù, tedy – pardon – tehdejších po¾árníkù. I základ dechovky byl místní! A tak napøíklad detailní zábìr mé spolu¾aèky z gymnázia, tehdy u¾ uèitelky a jejího man¾ela – dvì hlavy doslova pøes celé plátno – obletìl snad celý svìt! Ano, byla to ta, se kterou jsem se kdysi zachoval tak nepietnì u busty našeho prvního dìlnického prezidenta. Kam se na ni hrabu, mnì se „povedlo“ dostat do filmu pouze mimo obraz v èeské detektivce Smrt stopaøek, kde vrah poslouchá mou pøedpovìï poèasí pøed televizorem...