Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vata v uchu Jisté je, ¾e veèer u piva, kdy¾ jsem to doktorovi povìdìl, jsme si na postøeh a slávu malého Vlastíka v boji s ¾enským elementem v rodinì dali dvì navíc!
Vlastík dostal èokoládu a jeli jsme domù. Ne¾aloval jsem na nìj. Kdoví co budu od nìho pøíštì chtít vìdìt a potom - ¾alobníèek ¾aluje - pod postelí maluje!
Zùstal jsem v Trabantu s malým sám. Zavedl jsem øeè: „Vlastíku, proè jsi si tu vatu do ucha cpal, prosím tì?“ Neèekaná odpovìï byla na place bez váhání: „Strejdo, táta kdy¾ máma jeèí, tak si taky cpe vatu do uší, aby ji neslyšel.“ Teï jsem nevìdìl já jestli mám slyšet. Musíme si pøed tìmi malými dávat pozor za ka¾dé situace.
Nestalo se a Vlastík byl pøedán do péèe doktora. Mamka ho mìla co udr¾et. Celá závada byla odstranìna, kdy¾ lékaø z bolavého ucha vytáhl slušný smotek vaty. Tohle tam mìl hluboko nacpané. Do ouška nakapal olejíèek, a mamka šla na námìstí koupit nìjakou úplatu za bolest.
Tak jsme vyjeli k Ledèi. Takhle zvuková atmosféra provází mého vnouèka, kdy¾ jede s autem a má naplno zesílené bubny. Je ten rachot slyšet døív ne¾ dojede. Tady jsem trnul, kdy na nás nìkdo bude volat policajty pro ubli¾ování nezletilému a pøípadný únos.
Najednou se rozpípal telefon. Pøijeï jestli mù¾eš co nejdøív, nìco je s malým. Proto¾e jsem byl jen pøes Šafranici, trvalo jen chvilku na hájenku. U¾ ze dvorku bylo slyšet, jak malej Vlastík øve na plný pecky. Na dotaz co mù¾u v té chvíli udìlat, mi bylo sdìleno, ¾e se jede do Ledèe k doktorovi. Pacient, kdy¾ to uslyšel, ještì k mému údivu pøidal na rasanci køiku.
Mo¾ná proto mì po¾ádal abych a¾ odejde, pomohl paní, kdyby bylo tøeba nìkoho dovézt k doktorovi a podobnì. Potìšila mì jeho dùvìra a jak jsem znal paní, tak mi to nijak na srdce nelehlo. Byla pravou man¾elkou hajnýho. Tato dìvèata odsouzená k ¾ivotu na samotì si dovedou poradit s jakoukoliv svízelí svými silami. Na Vlastíkùv úsek jsem jezdil èasto za lidmi do lesa, ale na hájenku ne. Pustil jsem to k vodì. I trochu z nepøejícné mo¾né podezíravosti kolegù.
Na vojenské cvièení byl povolán náš hajnej Vlastík. Ten mimo krpálù lesa na Šafranici mìl ve správì na tu dobu dost poèetnou rodinu. Mimo man¾elky ètyøi robátka ve vìku od pìti do dvanácti let. Náš další hajnej Kašina toto bohatství pøipisoval kráse Vlastíkovy man¾elky. A asi daleko od pravdy nebyl. Pøi svých pojí¾ïkách s Trabošem jsem se tam èasto za Vlastíkem stavoval a tak jsme se s jeho drobotinou znali.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Jisté je, ¾e veèer u piva, kdy¾ jsem to doktorovi povìdìl, jsme si na postøeh a slávu malého Vlastíka v boji s ¾enským elementem v rodinì dali dvì navíc!