Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (24)
I kdy¾ na to nevypadám, nìkolikrát bìhem svého dlouhého ¾ivota jsem pracoval i manuálnì. Nejprve na studentských brigádách, pozdìji na naší zahradì v Praze-Kunraticích a ještì mnohem pozdìji na chaloupce v Chrástu u Orlíka. Samozøejmì mnohem „zajímavìjší“ byly ty studentské brigády. Pravidelnì jsme se školou na jaøe chodívali na lesní brigády sázet stromky na krkonošské svahy a na podzim jsme sbírali brambory. Zajímavìjší, zejména „finanènì“, byly ale brigády prázdninové. A jako obyèejnì – paradoxnì i zde se do tìch brigád míchají sportovní události.
U¾ v roce 1949 jsem s dvìma „Racky“ rozvá¾el ve vrchlabské automobilce velké plechy k lisùm, kde z nich vznikaly blatníky a další díly na tehdejší sanitky a dodávky. Hrany plechù byly ostré, a nìkolikrát jsme se i trochu poøezali. Ale má hlavní vzpomínka se i tady vlastnì týká sportu – právì na této brigádì jsme se dozvìdìli, ¾e emigroval Jarda Drobný i další náš tenista Èerník. O dva roky pozdìji, tedy v roce 1951 nás nalákali, ¾e si o prázdninové brigádì udìláme kurz na samovaz a také na traktor, èím¾ bychom dostali i øidièák na motorku.
No, s tím traktorem a øidièákem to samozøejmì nedopadlo, na samovazu jsem pak jednou objel pole lán poblí¾ Hostinného a stroj se – ne mou zásluhou - porouchal. Pak zaèalo pìknì „kerkonošsky“ pršet a tak jsem ubikacích pár dnù hráli karty. A proto¾e déš» nic nedal na naše zpìvy o poruèení vìtru, naše slavná „bitva o zrno“ skonèila. V dalším roce na státním statku v blízkém Foøtu jsme se marnì sna¾ili vykydat „Augiášùv chlív“ - ovèín zvící fotbalového høištì a pak jsme se také èasto dusili pøi pøehazování nìkolikrát zmoklého a opìt usušeného sena z valníku na patro stodoly. Ale – opìt sportovní raritka – v druhé polovinì èervence jsme v rozhlase nadšenì poslouchali reportá¾e ze slavných a vítìzných závodù Emila Zátopka v Helsinkách – televize samozøejmì u nás ještì nebyla.
S další prázdninovou brigádou je pak spojena jedna velmi zajímavá vrchlabská figurka ze zaèátku padesátých let. Fricek byl neodsunutý sudetský Nìmec, velmi tì¾ko odhadnutelného vìku. Mohl být tak o patnáct a¾ dvacet let starší ne¾ tehdy já a byl to tak zvaný neškodný blázen. Jako rodilý krkonošák jezdil na ly¾ích a dokonce skákal na místním ly¾aøském mùstku v Hoøením Vrchlabí. Kdokoliv ho kdekoliv potkal, chtìl na nìm, aby mu ukázal jak umí skákat. Trochu to pøipomínalo známého Pepka Vyskoèe ze Švejka. A Fricek velmi ochotnì – tøeba i v kinì pøed plátnem - pøedvádìl svùj skokanský styl! Se dvìma svými spolu¾áky jsem Fricka blí¾e poznal na další prázdninové brigádì. Pracovali jsme asi ètrnáct dní ve vrchlabské cihelnì a byla to poøádná rachota. Jílovitá hlína se mísila s vodou a stlaèovala ve formì do nekoneèného hranolu, který se posunoval pod jakýsi krájìè. To byla vlastnì páka ve tvaru kovového rámu, do kterého se upevnilo nìkolik napnutých drátù a tìmi se pak ruènì odkrajovaly cihly. Jedna mokrá cihla vá¾ila témìø sedm kg a odbírat je po odkrojení byla práce nesmírnì tì¾ká. Mokré cihly se nakládaly na vozíky a po úzkých kolejnicích vozily do pece k vypálení. Krájet cihly bylo samozøejmì ještì t쾚í. Zkoušeli jsme to se dvìma dráty, ale nezvládali jsme to. Pøitom rentabilní byl provoz pouze pøi tøech drátech, co¾ stihl jen jeden cihláø a jediný, kdo to umìl a stíhal dokonce se ètyømi dráty a pøi rychlejším posunu, byl právì Fricek. Ten bydlel sám v malém domku v cihelnì a na dveøe si dával „pojistné nitky“, proto¾e ka¾dého podezøíval, ¾e mu do jeho místnosti leze. Bohu¾el ho jeho spolupracovníci rùznì škádlili, co¾ samozøejmì nelibì nesl. A kdy¾ mu jednou dali na komín sklo a jemu kouøila kamna – sám si toti¾ vaøil – rozzlobil se tak, ¾e zaèal „stávkovat“! Prostì odmítl pracovat u krájeèe a cihelna nìkolik dnù stála! Bylo to na konci naší brigády a tak ani nevím, kdy Fricek stávkovat pøestal. Ka¾dopádnì za nìkolik let byla vrchlabská cihelna zrušena definitivnì…
A vzpomínky na zajímavé studentské brigády zakonèím jednou geologicko-geofyzikální nìkdy v polovinì padesátých let.. To jsme s Geigrovými poèítaèi hledali pod dohledem sovìtského vedoucího uranovou rudu na východním svahu ®alého i na protìjším bøehu Labe. Snad u¾ mohu prozradit, ¾e jsme mo¾ná zachránili Krkonoše, proto¾e jsme bzukot „geigrù“ sledovali opravdu ménì ne¾ laxnì!
Vladimír Vondráèek, foto ineternet
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora