Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na návštěvu a zážitky v zoo...

Jak jsem o svůj šusťák přišel...

„Tati, ty s těma opicema mluvíš a ony ti opravdu rozumějí?“
„To víš, že rozumějí, podívej se, jak ta opička na mě chápavě a hezky kouká... není roztomilá?“ snažil jsem se co nejvíce mému pětiletému synkovi Tomáškovi přiblížit svět zvířat.
Hned u mříží klece, kde jsme se všichni zastavili, seděla jak zmoklá slepice smutná samice orangutana a na druhé straně seděl v koutě její manžel. Ten nevypadal dvakrát přívětivě, pozoroval znuděně a nadurděně návštěvníky jeho rezidence.
„Podívej se, Tomášku, asi se museli, než jsme přišli, pohádat a teď spolu nemluví.“
„To jako ty s mámou, že?“
Na jeho otázku jsem nereagoval a přiblížil jsem se co nejblíže k tyčím klece a pokračoval jsem lítostivým hlasem v mém rozhovoru s opicí.
„Copak ti ten rošťák jeden udělal, chudinko moje malá? Ubližuje ti, co? A ty si to musíš od něho nechat líbit, že? Nemáš to lehký, já vím, musíš být s ním v tomhle obýváku a nemáš možnost se mu někam ztratit.“ Tomášek mne i orangutanku s otevřenou pusou po celou dobu se zájmem sledoval a visel na nás očima.
Já i opice jsme se dívali z očí do očí a já z nich vyčetl, že nejspíš jsem měl pravdu. Její zrak byl posmutnělý a vyjadřoval vděk, že s ní někdo tak cítí a tak mile povídá! Snad nechybělo moc, že by se snad i ta opice rozplakala. Snad bych pokračoval v mém utěšování dále, kdyby se z čista jasna hned vedle ní neobjevil ten její opičák. Plný zuřivosti se chytil oběma rukama železných tyčí a naplival mi přímo do tváře, nestačil jsem ani uhnout. V té chvíli bylo po mých námluvách s opicí, navztekaný jsem byl pro změnu zase já, utíral jsem si obličej do kapesníku a rychle jsem vzdálil od klece.
„Jééé, tatínku, ty opičky rozumějí naší řeči! To se ti povedlo, ty jsi toho tatínka naštval a on na tebe žárlí, že jo?!“ Smál se Tomášek upřímně, tleskal ručičkama, radoval se a s ním se smáli všichni přítomní návštěvníci ZOO. Po této špatné zkušenosti jsem se od té doby pochopitelně vyhýbal při našich dalších společných návštěvách zoologických zahrad bez rozdílů všem opicím a udržoval patřičný distanc.

Tak tomu bylo i o rok později, kdy jsem byl v Bílé Třemešné na rekreaci ROH a navštívili jsme známé safari ve Dvoře Králové. Tamní klece s orangutany jsem obcházel v úctyhodné vzdálenosti a s respektem asi ve vzdálenosti třiceti metrů. Jedna z rekreantek, paní Mrázková, která šla se mnou, se mne najednou zeptala, jestli se nepůjdu podívat také za svou ženou a synem k těm velkým opicím.
Zastavili jsme na svahu, odkud byli orangutani dobře vidět, měli jsme je jako na dlani a já se dal do vypravování, proč tam nejdu, co se mi přihodilo v zoologické v Praze. A to jsem asi neměl dělat. Když jsem skončil své vyprávění, paní Mrázková chápavě pokyvovala hlavou, že mi dobře rozumí a ze slušnosti se bála zasmát – jen koutky jejích úst mírně pocukávaly a už už nabíraly do smíchu. Vzápětí dole v kleci propuknul neuvěřitelně šílený rachot. Jeden z orangutanů lítal po kleci jako pominutý, rozhoupal ve vzteku všechny houpačky z pneumatik, vyrážel ze sebe šílené skřeky, jednu ruku táhnul za sebou po podlaze jako bagrovou lžící a nabíral do ní všechny exkrementy. Svou klec proběhl několikráte sem a tam, doběhl k mřížím a obsah, který nabral do pravé ruky, mrštil po nás na stráň a představte si, že mne na tu dálku přesně zasáhl.

Nešlo mi do hlavy, že akorát trefil mne, vždyť vedle přeci stála celá vyjevená paní Mrázková. Nemohl jsem pochopit, proč si nevybral někoho jiného hned u klece – čumilů tam bylo habaděj. Vše dovršila má ženuška Ela, když pak prohlásila přede všemi přítomnými, že jsem si měl dávat pozor na pusu a nepomlouvat jejich příbuzné v Praze. V duchu jsem jí dal zapravdu – asi tomu tak bylo. Pln hněvu a potřísněn opičími výkaly jsem začal po Safari shánět pana šéfa Vágnera, abych mu ukázal, jak mne ten jeho neřád zaneřádil. V tom neštěstí jsem měl i trochu štěstí. Měl jsem totiž na sobě v té době moderní nepromokavý plášť z modré šusťákoviny – zvaný šusťák. Pana Vágnera jsem nenašel, ale jeden ze zřízenců mi plášť pod tlakem vody z hadice očistil. Druhý zřízenec mne začal hned poučovat, že tam u klecí je cedule velká jako jejich slon, aby se návštěvníci k opicím nepřibližovali. Ujistil jsem ho, že jsem se podle toho řídil a že jsem byl vzdálen nejméně 30 metrů. Kroutil nevěřícně hlavou. Nevím, nevím, jestli mi uvěřil.
Později jsem přemýšlel, že ten šílený opičák mohl být v rámci reorganizace zoologických zahrad přestěhován z Prahy do Dvora Králové, kde mne poznal. Ale bohužel, pravdu se již nikdy nedovím.

Zpráva o mém ponížení se rychle roznesla po celém eroháckém zájezdu - asi padesát lidí - a všichni se bavili na můj účet. Dokonce byli i takoví, kteří vyprávěli, že viděli toho orangutaního samce, který byl, představte si, v ksichtu červenej víc než zadek paviána o pár klecí vedle. Já, konečně očištěn, jsem se svou ženou a synem Tomáškem pokračoval dál v prohlídce celého safari.

Mnoho rekreantů se přidalo k nám, tušíce, že bude určitě ještě nějaká sranda, což se také stalo.
Pokračování naší další prohlídky vedlo přes můstek, pod nímž byla voda a v ní krokodýli. Ti se ale vůbec nehýbali a byly vidět jen jejich oči nad hladinou. Jeden z nich ležel hned pod naším mostíkem. Já bláha bláhový jsem začal mou ženu přesvědčovat, že to jsou jen atrapy a že pravým krokodýlům se jen podobají. Rekreanti se rozdělili na dva tábory – jedni, co stáli na mé straně a druzí, kteří tvrdili, že ta “nevinná” zvířátka jsou pravá. Abych všechny přesvědčil o mé pravdě, začal jsem svůj šusťák jako test spouštět z mostíku nad hlavou domnělého krokodýla. Ten se dál nehýbal a tím mne utvrzoval, že bude umělý z plastiku. Byl jsem stále více odvážnější a svůj plášť jsem spouštěl čím dále hlouběji a hloub, když tu najednou se stalo něco neuvěřitelného. Nikdy v životě jsem neviděl, ani ve filmu, vyskočit tak vysoko krokodýla, kterého jsme všichni mohli spatřit právě v celé jeho kráse. Cvakly zuby a já už nestačil svůj šusťák na můstek vytáhnout. Musel ho asi také vyprovokovat opičí zápach, který ještě na plášti zůstal. Ten zmizel pod vodou i s tou velkou potvorou. Na hladině zůstala po nich jen velká kola.
I když jsem nikde nenašel ceduli jako slon, která by zakazovala krmit krokodýly šusťáky, tak jsem už neměl odvahu jít znova za zřízenci si stěžovat na jejich svěřence, že mi jeden z nich sežral můj plášť do deště.

Uprostřed zpáteční cesty k autobusu nás chytil lijavec, hotová průtrž mračen a nebylo se kde schovat. Všichni měli pláštěnky do deště, jen já jediný přišel do autobusu, jako bych byl z vody vytažen, jenom díky své neprozřetelnosti testovat dravá a nebezpečná zvířata.

Václav Židek

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora