Věřte - nevěřte!

Příběh myslivce Ladi – Falešné peníze

Já vám chci, kamarádi, povědět, jak začala moje lovecká kariéra a současně tu Jožkovu zkušenost s trestem za špatný skutek potvrdit. Jenže v mém případě nepřišla odplata od žádné vyšší moci, ale od mého strýca Martina. Bydlel v chalupě jen kousek od našich a já, dvanáctiletý synek, jsem rád chodil na jeho malý vinohrádek střílet vrabce a špačky, co mu kradli víno. Měl doma pěknou vzduchovku a tu mi k tomuhle účelu rád půjčoval, protože sám neměl čas toulat se po vinohradu a číhat na ty okřídlené zlodějíčky.

Poněvadž ochrana hroznů je činnost záslužná a žádoucí, dostával jsem za to odměnu od kusu, a to dvacet haléřů za vrabce a padesátník za špačka. Vždy po lovu následoval výřad a vypočteno zástřelné, které mi strýc na místě vyplatil. Ulovená škodná skončila v kompostu a můj výdělek v porcelánovém prasátku jako kapitál na kolotoč a střelnici o hodech.

Prasátko se úspěšně plnilo, ale mne posedl mamon a chtěl jsem víc, abych si mohl koupit v Brně, až tam zase s tatou pojedeme, rybářský bambusový prut jako měl Vašek Horálek. Někde se ale ve mně asi probudil ten malý Satanášek a já dostal nápad. Vyhrabal jsem vždycky pár vrabčáků a špačků z kompostu, dokud byli ještě čerství a přidal je druhý den k těm právě uloveným. Tak se vždycky výřad pěkně rozrostl a s ním i odměna.

Když se mi tato rošáda s opeřencema povedla už potřetí, řekl mi strýc, že nemá pořád tolik mincí a že mi odměnu vyplatí vždy jednou týdně v papírových penězích. S tím jsem souhlasil, protože prasátko už bylo beztak plné a ty drobné se už do něj pomalu nevešly. Založil jsem si notýsek, kam jsem papírové výdělky zapisoval, a krabičku, do níž jsem je ukládal. Byl jsem velice pilný a skoro každý den po škole jsem chodil na vinohrad střílet a vydělávat.

Konečně přišly hody a já se těšil, jak se povozím na řetízkovém kolotoči a vystřílím pro Ančku Kubrovic, co měla modré oči a dlouhé zlaté copy a moc se mi líbila, pár papírových růží a možná i mrkací panenku, když se trefím do všech srdíček na třech kartách. Protože jsem ještě nechtěl rozbít prasátko, strčil jsem do kapsy tři desetikoruny a vrhl se s tím bohatstvím do víru pouťových atrakcí.

Jenže u střelnice jsem zažil první šok. Ten černý chlap s náušnicí v uchu se podívá na peníze a vrací mi je zpátky. “Uličníku, chceš platit falešnejma penězma? Mazej vocaď, hajzle, než ti ňákou vrazim!“ Koukám jako vejr a nechápu, co to mele. Vždyť to jsou peníze od strýca a poctivě vydělané. Chci protestovat, ale chlapisko už napřahuje ruku, a tak raděj vyklidím pole.

Přejdu tedy dál, ke kolotoči, a hele, koho tam nevidím! Ančku s Věrkou Bočanovou a Božkou Vrábelovou jak mlsají cukrovou vatu. Pozdravím a lákám je na jízdu na řetízáku. Chtěl bych sice jenom Anču, ale to bych přišel do řečí, že s ní chci chodit a kluci by s mi smáli, takže dělám kavalíra a zvu je všechny. Chichotají se po holčensku, ale nakonec už lezou po schůdkách na plošinu kolotoče a šplhají na sedátka.

Přijde bába kolotočářka, podávám jí jinou desetikačku a už se těším, jak se posadím za Ančku a rozhoupám ji při jízdě, až bude pištět, jak to jen holky dovedou. Jenže ouha! Ta ježibaba čučí na ten papírek a lup, inkasuju pohlavek. „Parchante jeden zlodějskej! Falešnejma prachama chceš platit, šizuňku jeden zdrápanej! Padej k mámě, sígře, a rychle, nebo ti pomůžu, že uvidíš!“

Červenej až za ušima, sbíhám po schůdcích a zastavuji až kus dál, abych viděl, jak ty tři krásky seskakují ze sedaček. První mne vidí Ančka, vyplázne na mne jazyk a udělá dlouhý nos. Takový strašný konec svého galantního počinu jsem nečekal a to slunné odpoledne se mi rázem změnilo v pochmurný sen, z něhož nebylo probuzení.

Kráčel jsem pomalu domů, ale cestou jsem se zastavil v konzumu, abych učinil ještě jeden pokus o směnu svých peněžních prostředků za zboží cukrářského průmyslu. Tentokrát již ale nechci riskovat žádnou trapnou scénu, a tak kladu objednávku v opačném pořadí.

„Dobrý den, paní Vávrová, mám tadyhle deset korun“, a kladu zase jednu tu pětku na pult, „chtěl bych dva indiánky a tři žvejkačky, bude mi to stačit?“

„No, mělo by, Pavlíku, ale musel bys přinést jinou desetikačku. Tahle už od měnové reformy neplatí. Kdes ji vzal?“
Něco jsem zamumlal a místo vysvětlení vypálil z krámu, což jsem neměl. Jistě si ta dobrá duše pomyslela, že jsem ji chtěl podvést. Zato jsem se vzrůstající zlostí zamířil přímo ke strýci Martinovi a štěstí mi přálo. Byl doma, štípal na dvorku dříví, a když mne uviděl, přestal a zasekl sekeru do špalku.

„Tak co, lovče, ukaž, kolik jsi vystřílel růžiček a pověz, jak si sa povozil na kolotoču!“

„Ošidil jste mňa strýcu! Zaplatil jste mi falešnýma penězi a já z toho měl ostudu. Už pro vás nebudu střílat. Najdite si k temu jakéhosi jiného vola a já to povím tatovi a on si to s vámi vyřídí!“ křičím na strýce v slzách, obrátím se a chci utéct, když mne strýc popadne za rameno a otočí.

„Jak ty na mňa, tak já na teba, synku! Podváděls mňa, a tak jsem ťa podvedl aji já. Včil pojď se mnou, zaplatím ti za ty opravdu postřílané ptáky, mám je dobře spočítané, a tak dostaneš za poctivú prácu poctivé peníze!“

U hrnku teplého mléka a mísy koláčů jsem dostal svou zaslouženou odměnu, tentokrát již v platném oběživu a nádavkem si odnášel i vzduchovku, kterou mi strýček předal „do osobního vlastnictví za vytrvalou a poctivou ochranu vinařské úrody“. Byl jsem šťastný, že se všechno v dobré obrátilo, jen ten Ančin vyplazený jazyk a dlouhý nos mne ještě dlouho mrzel a tu děvčicu jsem se ještě dlouho styděl potkat.

Strýcovy hrozny jsem střežil poctivě ještě po tři roky, dokud tu služby ode mne nepřevzal i se vzduchovkou můj třináctiletý bratránek Joska a já pomalu dospěl. Stud před Ančkou po čase zmizel a o šest let později jsem si tu modrookou zlatovlásku vedl k oltáři.

Z toho plyne naučení: nepodváděj, nechceš-li, abys sám byl podveden. Jenže, kdyby nebylo neplatné pětky, nebyl bych asi dostal Ančku. Můj kavalírský čin na ni učinil asi přece jen dobrý dojem, díky němuž jsem o pár let později požádal ji i její rodiče s úspěchem o ruku.

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora