Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (23)
A dostávám se k „nejzajímavìjšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvìdìli, ¾e studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, ¾e se to týká u¾ i našeho roèníku! Prostì – závìreèný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstøebat bìhem šesti týdnù o prázdninách! Pøed tím ovšem koncem zimy a koncem jara se událo nìkolik „Událostí“ s velkým „U“, událostí celostátního a dokonce zcela urèitì i svìtového významu. Nejprve zemøel hned zaèátkem bøezna veliký J.V. Stalin a brzy po nìm náš jen „o nìco menší“ Klement Gottwald. Toho prvního oplakávali a oslavné nekrology na nìj psali zejména mladí revoluèní básníci, za toho druhého jsme museli povinnì smutnit my, nebo» naše gymnázium, jak známo, neslo jeho jméno. Nevím u¾ proè, snad se v té dobì v naší mateøské budovì provádìly nìjaké stavební úpravy, ale tou dobou jsme se právì uèili „ve vyhnanství“ v místní Zdravotnické (nebo Zdravotní?) škole. A tady musím na sebe prozradit, ¾e jsem sice stál s jednou spolu¾aèkou èestnou strá¾ u busty prezidenta, leè pietnì jsme se chovat nedokázali. Je to toti¾ opravdu nuda a je nemo¾né stát odpoledne dvì hodiny na prázdné školní chodbì dùstojnì, by» by šlo o kohokoliv, kdy¾ jaro je za dveømi! A tak jsme si po chvíli vyprávìli vtipy. Tedy – vyprávìl jsem vìtšinou já a spolu¾aèka pochopitelnì nedokázala zachovat odpovídající dùstojnost. Nikdo nás ale naštìstí nepøistihl. Mimochodem – byla to ta, její¾ detail pozdìji prolétl svìtem na filmovém plátnì ve Formanovì filmu. O tom ale nìkdy pøíštì.
No a pak celý gympl, jako jeden mu¾ a jedna ¾ena, odjel na státní pohøeb do Prahy a ještì více jsme se nudili v pøedlouhém prùvodu, smìøujícím k rakvi s prezidentem…
Nevím, zda se to hodí, ale našel jsem typický dobový verš z pera tehdy u¾ renomovaného mladého ètyøiadvacetiletého básníka : Prapory na pùl ¾erdi / však srdce o to výš ! Ponechávám to samozøejmì bez komentáøe.
Tak takový byl bøezen v roce 1953 a další lahùdka byla pro nás pøipravena na pøelomu kvìtna a èervna. Tehdy za¾il veliký šok celý národ! Pamìtníci jistì tuší, o èem bude øeè, ale pro mne to bylo zvláštì osudové. V nedìli 31.kvìtna se konaly lehkoatletické závody – hádejte kde? – no právì v Jièínì! Tehdy se pracovalo i uèilo i v sobotu, a proto¾e ty závody zaèínaly brzy ráno v nedìli, jeli jsme do Jièína vlakem u¾ v sobotu naveèer. Pøespali jsme v levné turistické noclehárnì, ráno jsme šli na snídani a jaké bylo naše pøekvapení, kdy¾ jsme se dozvìdìli, ¾e naše peníze neplatí! Aèkoliv ještì veèer prezident Zápotocký ujiš»oval, ¾e naše mìna je pevná a nic nám nehrozí, v noci na nedìli byla vyhlášena mìnová reforma a zaèaly platit nové peníze, které byly navr¾eny i vytištìny v Sovìtském svazu!
Všechny ceny se pøepoèítaly v pomìru 1 : 5 a v tomto kurzu si ka¾dý smìl vymìnit nìco málo starých penìz za nové. Vìtšina další hotovosti a zejména úspory na spoøitelních kní¾kách se však pøepoèítaly v kurzu 1 : 50 ! To byla opravdová loupe¾ tisíciletí...
Tím byla naprostá vìtšina rodin - od války u¾ po druhé – lidumilným re¾imem doslova okradena o své celo¾ivotní úspory. Píši – vìtšina – nebo» nìkolik vyvolených si staèilo ulo¾it hlavní úspory na Spoøitelní kní¾ky mláde¾e, jejich¾ saldo se pøevádìlo v tom desetkrát výhodnìjším kurzu! Tatínek se v tìch dnech strašnì zlobil na mého bratra, který pracoval v Èeskoslovenské státní bance. Zlobil se ale marnì, i z té banky znalo podrobnosti té reformy je pár lidí v celé republice. Bylo a¾ neuvìøitelné, jak se to podaøilo utajit v zemi, kde jak známo se rozkecá všechno! Pamìtníci si pak jistì vzpomenou, ¾e tehdy se poprvé a dlouho ale naposled obrátili proti rodné stranì i dìlníci, na pøíklad v Plzni.
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora