Babibajky

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

Babibajky

* (18) *

Byl jednou jeden větrný mlýn, co stál na vysokém kopci, kde to pořádně foukalo do lopatek.To se mu moc líbilo a spokojeně si mlel a mlel. Občas někdo přivezl na trakaři pár pytlů pšenice nebo žita a na lavičce u vrat si popovídal s mlynářem, než se zrní semlelo na voňavou mouku. Kdyby to mlýn uměl, určitě by se začervenal při chvále, kterou o sobě slyšel. Až jednou… v dálce se objevil vyzáblý jezdec na ještě vyzáblejším koníkovi a vedle něho na oslíku baculatý sluha. Teď si určitě říkáte, že tohle už znáte, že ta vyzáblina se dá do boje s lopatkami a nakonec potlučená spadne z koně, jak o tom napsal pan Cervantes. Kdepak, milánkové, oba jezdci byli moc rádi, že se po kamenité cestě konečně ke mlýnu dokodrcali, protože noc byla na krku a jim cestou pořádně vyhládlo. Mlynář nebyl lakomec, a tak s plným břichem se pohodlně vyspali na voňavé slámě a taky chudinka koník se dosyta nakrmil vyzrálým zrním. Ani ráno se boj nekonal, jezdci poděkovali mlynáři i mlýnu a jeli zase o kus dál.

* * *

Byla jednou jedna sfinga, tělo lva a hlava ženy, která stála po staletí na kraji pouště a nespouštěla z ní oči. Už byla celá odrolená od větru a zrníček písku, co do ní stále bušily. Vůbec se jí to nelíbilo, aby taky ne, bývala kdysi zvyklá na jemné spršky deště a spoustu zeleně kolem dokola. Ale co naplat, od té doby, co ti tvorové, kteří ji postavili, odletěli ke hvězdám, se všechno kolem změnilo, přestalo pršet, řeky vyschly, stromy ztratily listí, slunce nemilosrdně pálilo a všechno kolem opanoval písek.
Sfinga ležela nehnutě, ani nepozorovala, že ji písek pomalu zasypává, trpělivě čekala na návrat tvorů z hvězd. Jen oni znali slovo, které ji mohlo oživit. Jen oni znali tajemství pyramid, které sfinga střežila.

* * *

To vám jednou byly jedny noty, ležely už hodně dlouho pod haldou časopisů a taky jiných not na desce klavíru. Ještě ani nevěděly, jestli jsou smutné nebo veselé, protože si je nikdo nepřehrál a ony se mezi sebou moc neznaly, nanejvýš tak v jednom řádku. Když je pan skladatel jednu po druhé vpisoval, brnkal si jen pro sebe, pořád něco mazal a předělával a ony byly ještě moc mladé na to, aby si představily celou skladbu. No, zapomnělo se na ně, ale snad se někdo najde, udělá pořádek, ony se dostanou na světlo a pilná holčička si je přehraje. Bude stejně překvapená jejich lehkostí a krásou jako noty samy.

* * *

A hele, tady je máme ta věčně uječená a rozjívená lidská mláďátka. Co ona dokážou kolem sebe od rána do večera nadělat důležité „práce“! Až z toho rodičům přechází zrak a ruce tápou po opoře, zatímco nohy míří ke hvězdám, protože pár vteřinek předtím šláply, kam neměly. Vidíte to zaujetí? Copak se asi objeví na obrazovce? Kdo bude rychlejší a stiskne knoflík první? Kdo zvítězí? … Já! … Nééé! Jááá!! … Jupí, jsem rychlejší! Kam se na mě hrabeš, brášulo, tys byl ještě ve fialkovém háji, když já už mačkal knoflíky a šimral myší po stole! … No tak nebeč a nevolej maminku, já tě příště nechám vyhrát, abys věděl, že jsem správnej brácha! Kamarádi navždycky? … Tak jo a za to ti na chvilku půjčím kopačák, ale jenom na chviličku … mamíííííí, ať mi ho už vrátíííí … mamíííííí…

* * *

Byl jednou jeden gorilák a myslel si o sobě bůhvíco, protože od svého bratránka z Ameriky dostal digitální hodinky a vázanku. Sice ani nepoznal, že hodinky nejdou, protože se jim při dlouhé cestě přes moře vybila baterka, ale s vázankou kolem krku si začal myslet, že je neodolatelný, a když mu pošťák ještě doručil starší počítač, protože bratránek si pořídil nejnovější typ, prohlásil se hlavou tlupy.
Zatímco se ostatní živili svěžími bambusovými výhonky, seděl před tou divnou bedýnkou a mačkal malé čtverečky. Tlupa se dávno uložila ke spánku, když milému gorilákovi konečně došla trpělivost. Strašně se naštval a praštil mlčící bedýnku svou kamennou sekyrkou.
…Jak by mohl tušit, že ne bedýnka, ale on sám je sto let za opicemi?

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky