Je to jen skok
Bála jsem se.
Bála jsem se skoèit, je to pøece taková výška! Ale co¾pak to teï vzdám? V¾dy» i strach je pouhopouhý pocit, pomíjivý, jako všechny ostatní, kdy¾ nemají poøádnou váhu. Jako první lásky, co se rozplynou a zùstane po nich jen ohlušující bolest. Ale i ta se pøece rychle ztratí, tak rychle, jako zrnko prachu ve vìtru…
Vítr mne sem tam bièoval do tváøe. Pøátelsky mì plácal, to abych vìdìla, ¾e skoèím-li dolù, tak mi nebude bránit. Kdy¾ skoèím, zanechám tu starosti, ale také lásku maminky a tatínka a hlavnì lásku mého milého Kuby. A proè tu stojím? To myšlenky na mé nejbli¾ší mì nutí ještì chvíli pobýt ve výšinách. A nejen ty. Také strach.
Celé mìsto je odtud jako na dlani. Vidím námìstí, kde moje babièka èasto a s oblibou sedávala na lavièce a krmila pøitom holuby. A pak mi doma s dìdou vyprávìla, jak je museli za války jíst, poka¾dé mi to pøipadalo kruté a nespravedlivé. Nejen kvùli nebohým lidem, ale také kvùli tìm peøíèkatým holoubkùm. A kdy¾ babièka odešla, tak s ní i moje bezstarostné dìtství. Byl konec, musela jsem být samostatná. Je to tak dávno a pøitom mi pøipadá, ¾e mne od dospìlosti oddìlil jen malý skok. Jen škoda, ¾e nejde zavøít oèi a skoèit vzad…
Nelze skoèit ani zpìt do malé èajovny, jen ulici od našeho námìstí. Není tomu dávno, co jsme tady s Kubou splynuli v jednoho, to kdy¾ jsme si dali náš úplnì první polibek. A u¾ vùbec nelze vrátit osvì¾ující chu» èaje, který byl toho veèera spíš opojný a silný jako medovina. Inu, ka¾dá chvíle a s ní i chutì a pocity, nás potká jenom jednou. A mne mrzí, ¾e jsem si ji tehdy pro mladickou nejistotu neumìla vychutnat aspoò do takové míry, kdy bych dnes nièeho nelitovala. Ale to rychlé bušení srdce, chvilka pøemýšlení nad ka¾dou vìtou… to k tomu pøece patøí!
A je to dávno, co jsem pøestala být majitelkou hlavy bez starostí. Básnì, které jsem si v zahradì našeho domu èmárávala do sešitku, nabyly na vá¾nosti. Namísto výlevù štìstí, kterým byli moji pøátelé, v básnièkách náhle byly dopodrobna rozebrané jejich vlastnosti a já èastokrát zjistila, ¾e jsem k nim mnohdy nebyla spravedlivá a mohla vyu¾ít jejich laskavého srdce, èi pouhých nápadù a ne svoje smutky a špatnou náladu. Vyrostla jsem a znaènì pøehodnotila všechno, co pro mì bylo dùle¾ité, ka¾dý den jsem objevovala cosi nového. Tak nevím, jak je mo¾né, ¾e jsem zùstala normální. A stejná. Ale je to právì strach, co mne umí pøimìt k tomu, abych se nezmìnila a zùstala sebou. Kdy¾ o tom tak pøemýšlím, jsem nìkdy jako kanár v kleci, kterému není dáno se rozletìt. Jenom¾e kdyby mu otevøeli, tak by jen línì poskakoval po bidélku a snad by ani nevyletìl ven. Co ho èeká v tom širém svìtì? Není to nebezpeèné? Radìji zùstane ve své kleci, kterou poøádnì zná a v ní¾ jediné ho baví vesele zpívat. A to je také strach. Ne ten z pitomé písemky z matiky, na kterou jsem se nenauèila ani vzorec, ne ten ze smrti, který je všudypøítomný, ale i umírající si ho uvìdomí jen zøídka. Ale je to strach, díky nìmu¾ znám své hranice. Strach, kvùli kterému se nesna¾ím být nìkým jiným, hvìzdou, jí¾ nejsem a nikdy nebudu. V¾dy» já na to ani nemám pøedpoklady. Proto¾e kdy¾ jsem pøicházela na svìt, hvìzdy na obloze vidìt nebyly. Je to takový zdravý strach. Vdìèím mu za to, ¾e mám to, co mám, ale také za to, ¾e se nìkdy zkusím pøekonat. A takové zkoušce èelím právì dnes, ve výšce nìkolika metrù.
Odrazila jsem se z prkna a skoèila. Nevidìla jsem sice nic, ale poøádnì se houpalo, jak to za mnou volalo nìkolik dunivých tónù. Ale ty se rychle ztratily; potlesk divákù je pøehlušil lépe ne¾ obrovský amplion. Slyšela jsem obecenstvo, které obklopovalo bazén jako plot, jak nadzvukovou rychlostí spojuje ruce a ty pak vydají ten pøelibý zvuk-tlesk. Tlesk, tlesk a zase! Tleskali jenom mnì. A byl to pocit snad stokrát, milionkrát mocnìjší, ne¾ umí být kterýkoli strach na svìtì.
Koneènì jsem na prstech ucítila chlad vody. Vklouzla jsem do ní celá, pøesnì tak, jak to u¾ dobøe znám. Voda v bazénu, její¾ klid jsem svou šipkou povedenì rozvíøila, se za mnou zavøela a já se octla u samého dna. A naè myslím? To se dá popsat jen tì¾ko – ve vodì se toti¾ umí bájeènì ztratit slzy a dokonce i ten strach. Ale já tu cítím pøedevším pýchu. Pýchu nad skokem, který divákùm sebral všechen dech, pýchu nad sebou samou. Bát se skoku bylo úplnì zbyteèné, teï jsem hrdá! Proto, ¾e jsem dokázala pøekonat svùj strach, jsem nakonec pøekonala i sebe…
Hana Køivánková
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová