Dívka a žebřík

Přestože doma jsem žádného mít nesměla, psi mě provázeli odmala. Patřili nejrůznějším majitelům a nečinila jsem rozdílu mezi plemeny, ani charaktery. Jako dítě jsem si půjčovala snad každého čtyřnožce v okolí, později, když už jsem si prosadila a pořídila vlastní psy, jsem k nim přibírala ještě pejsky na výcvik. Často to byly feny, které potřebovaly jako jednu z podmínek k získání chovnosti složit zkoušku.

Jednou jsem měla na výcvik mladou žíhanou boxerku Ivku. Byli jsme venku, ve vysokou trávou a bodláčím zarostlé krajině nikoho, kde dnes stojí městská zástavba. Bezstarostně jsme se proplétali mezi šípkovými keři s Ivkou a mými dvěma německými ovčáky, Arkem a Terezou. Vlkošedý Arkoušek už byl tenkrát starý a rozumný psí pan profesor, černožlutá Tereza plná energie a síly. Zabývala se neustále myšlenkou, jak by Ivku potrestala za pozornost, kterou jí věnuji. Feny měly náhubky, aby si příliš nepocuchaly kožichy, kdyby se na sebe křivě podívaly a jaly si hierarchii vymáhat silou. Oba ovčáci najednou začali opatrně našlapovat – Ivka si to mašírovala jako širón, koukala doslova, kde co lítá, a svým placatým čenichem zdviženým k oblakům točila sem a tam. Zahlédla jsem, že si to namířila přímo ke starému propadlému kanálu, zdálky bylo vidět jen díru s převisající stařinou. Zařvala jsem „Ivko!“. Boxerka stačila pouze otočit zrak z nebes a nepatrně zaváhat – a zmizela. Se strašlivou představou, jak se propadla někam do stoky, která ji odnesla pryč a jak vysvětluji majitelům: „Víte, Ivka nedávala pozor a propadla se do země“, jsem běžela rychle k díře. Opatrně jsem se přiblížila a naklonila se nad jámu, abych viděla dolů. Fena uvízla asi tři metry pod zemí na jakémsi mostě, který vznikl vzpříčením propadlých skruží a kusů betonu. Situace už nevypadala tak strašlivě a beznadějně, ale jak dlouho vydrží třicetikilový pes viset na chatrné klenbě, než se propadne do stoky rychle tekoucí v hloubce pod ním? Zoufale jsem se rozhlížela, přemýšlejíc, co dál. Bylo mi jasno, že o psa jsem zatím nepřišla, ale ven ho také nedostanu.

Nedaleko odsud fungovalo malé nákladové nádražíčko přemostěné silničkou vedoucí prakticky odnikud nikam, v dálce se tyčil průmyslový objekt teplárny. Co s tím? Arka jsem nechala ležet a hlídat u kanálu se zmizelou Ivkou, s Terezou jsem vyrazila hledat pomoc. Doběhla jsem na silničku, po níž se šinul jakýsi člověk – za normálních okolností bych se mu jako mladé děvče zdálky vyhnula, teď nebylo zbytí. Říkala jsem si, že třeba patří k tomu nádražíčku. Vyrazila jsem mu v ústrety se slovy: „Dobrý den, pane, neměl byste náhodou žebřík?“ Vytřeštil oči, zhodnotil rychle, zda nejsem opilá, feťáků tehdy tolik nebylo, a odtušil: „To teda nemám. A na co ho potřebujete?“ „Víte, mně spadl pes do kanálu“, dozvěděl se. Znovu mě sjel od hlavy k patě a zeptal se, kdeže je ten kanál, kam spadl pes. Mávla jsem rukou směrem do louky a pravila: „Tam, co vidíte ležet toho dalšího psa. Ale chudinka už se také mohla propadnout do hloubky.“ Muž mi asi moc nevěřil a trval na tom, abych počkala na silnici. Obezřetně minul Arka upřeně ho pozorujícího a nakoukl do díry, aby se ujistil, že si tam skutečně v nedůstojné pozici zoufá onen nejlepší přítel člověka. Už jsem nemusela stát na silnici a mohla jsem se přiblížit. Uklidnila jsem človíčkovu obavu, zda ho zachraňovaná fena nepokouše, informací: „Nebojte se, má košík.“ „Tak to je dobrý“, odtušil pán a šup, vlezl do kanálu. Za chvilku vykoukla Ivčina hlava, bafla jsem ji za kůži na krku a vytáhla ven, za ní vylezl sám statečný zachránce.

Stáli jsme na území nikoho. Ivka polapena na vodítko, aby zas někam nežuchla, se tetelila a vrtěla celým tělem kolem mých nohou, jak to dovedou snad jen boxeři, provokativně pokukujíc po Tereze, která se jala opět plánovat, jak to té vlezlé boxerce vytmavit. Arko se radoval, že už nemusí ležet a můžeme pokračovat v cestě. Civilizace široko daleko žádná. Nikde nebylo potuchy po hospodě, abych šlechetnému zachránci alespoň koupila panáka. Na moje díky pravil: „To je dobrý“, a pokračoval na své pouti odnikud nikam.

Pokud uslyšíte někoho vyprávět, jak potkal na opuštěné silnici děvče, jež potřebovalo žebřík, protože mu pes spadl do kanálu, věřte mu každé slovo. A vzkažte mu, že tato povídka patří jemu, zaslouží si ji.

Marina Hužvárová

* * *
Ilustrace © František FrK Kratochvíl