®árovka po tetì Marii
Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci vloni v létì zemøel. Urèitì si rádi pøeètete ještì jeho další doposud nepublikované èlánky.
Kdy¾ se 
moje teta Marie vdávala, psal se rok 1922. Vzala si strýce Václava, zøízence balíkové pošty na Masarykovì nádra¾í v Praze. Jako státní zamìstnanec se nastìhoval do bytu urèeného pro nì v tehdejší Praze XI. V rámci výbavy nového bytu rùznými drobnostmi zakoupila teta Marie také ¾árovku, urèenou do pøedsínì. ®árovka mìla pro nás naprosto nezvyklý pøíkon – 13 W. Šetøilo se.
®árovka spolehlivì svítila i o nìkolik let pozdìji, kdy jsem se narodil, a ještì pozdìji, kdy¾ jsem jako pøedškoláèek chodil co rok pøát strýci Václavovi k svátku v dobách první republiky. Za svoje blahopøání jsem v¾dy dostal støíbrnou pìtikorunu a to bylo tehdy nìco! Nikdy jsem se s ní však dlouho netìšil. Doma mi byla v¾dy neprodlenì zabavena s tím, ¾e bych ji zbùhdarma utratil.
Rodièe schovali pìtikoruny opravdu dùkladnì, tak¾e jsem se s nimi setkal mnohem pozdìji, a¾ v dospìlosti, kdy u¾ dávno neplatily, a tak je mám na památku dodnes, kdy jsem ji¾ dávno uzavøel desátý rok dùchodu.
®árovka svítila i pøes osvobození, pøeèkala „Vítìzný únor“ i neblahá padesátá léta. Zemøel strýc a v roce 1967 i teta. Pra¾ského jara 1968 se u¾ nedoèkala.
Pøi vyklizování bytu jsem „podìdil“ i ¾árovku z pøedsínì. Co však s ní? S tak malým pøíkonem? Uplatnìní se našlo. Televizor, jako symbol elektronického vìku, se nemá sledovat v úplné tmì, a tak ¾árovka putovala za nìj, aby jej obdaøila ¾ádoucí svìtelnou gloriolou. A slou¾ila dál. Pøeèkala nejen „Pra¾ské jaro“, ale i o 21 let pozdìji „Sametovou revoluci“. Ani to jí nestaèilo. Svoji ¾ivotnost uzavøela teprve v roce 1996, tedy po 74 letech , co¾ je úctyhodné stáøí i pro èlovìka.
Pøed èasem jsme malovali. Bylo nutno sundat tøi lustry a vyšroubovat ¾árovky. Tøi z nich mi zùstaly v ruce, odtmelila se patice. U jedné z nich se po nepatrném klepnutí 
zlomilo ¾havicí vlákno. Ty ¾árovky v lustrech byly jen nìkolik mìsícù staré. A všechny „Made in Tesla“. Dnes u¾ mají jinou znaèku OSRAM a vydr¾í zøejmì déle.
Pøesto stojím v úctì pøed kvalitním výrobkem, kterému by se mìli pøijít poklonit všichni, jejich¾ produkty fungují špatnì, krátkodobì, nedostateènì. Stojím v úctì pøed kvalitní prací lidí nìkdy z roku 1920, pøed prací, která je pøeèkala, pøed kvalitním materiálem, který byl pou¾it. A napadají mì širší souvislosti. V¾dy» tehdy pøi dešti voda z chodníkù spolehlivì odtékala, lou¾e nebyly, okapy fungovaly, voda po fasádách netekla a prodavaèi jen neprodávali, ale zákazníkovi poslou¾ili tak, aby byl spokojen.
Kdy¾ dnes vidím stále pøe¾ívající stav mezilidských stavù, prodavaèské neochoty, velmi èasto neznalosti sortimentu a jeho pou¾ití, vzpomenu si na ¾árovky s odtmelenými paticemi a pøelámanými vlákny. To vše jsou zmetky. Je jich kolem nás stále plno. Ve výrobcích, v lidech, všude. A jsou obrazem stavu státu. Stavu republiky. Nemusíme chodit daleko pro slo¾ité politické rozbory. Podívejme se kolem sebe a máme jasno. Je nemocný stát, jsou-li nemocní jeho obèané. A teï nemyslím jen fyzicky.
A teï jedno pozitivní pøání: Aby ka¾dý výrobek, ale i ka¾dý èlovìk byl tak kvalitní, jako ¾árovka po tetì Marii. Šel bych teï ¾árovku rozsvítit, kdyby ještì „¾ila“. Jako symbol!
Vladimír Kulíèek
* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora