Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já! (12)

Dětství je v nenávratnu – tajuplný čas dospívání klepe na dveře…

Jako školačka jsem měla plno povinností nejen ve škole. Chodívala jsem pravidelně pro mléko do mlékárny v městečku. Tehdy bylo ještě na příděl – na lístky – a rozlévalo se z velkých konví do přinesených konviček. Nebyla to povinnost, kterou bych vykonávala ráda, protože mne vždycky vytrhla z nějaké velezajímavé činnosti, ale žádná výmluva na maminku neplatila.

Takže si to jednoho krásného letního rána šinu s konvičkou plnou mléka přes most domů. Napřed se zastavím uprostřed, konvička mi stojí u nohy a já, nahnutá přes zábradlí, koukám upřeně na hladinu. Po několika okamžicích mám pocit, že řeka stojí na místě, zatímco já i s mostem ujíždím dopředu. Krásně se tak snilo o dalekých krajích. Stačí ale uhnout pohledem na břeh a člověk je zase raz dva na oslavanském mostě.

A honem domů! Copak vím, kolik času jsem tady prostála? Ale napřed si musím vyzkoušet, jestli je pravda, co říkal Jirka o tom, že když se točí rychle třeba kbelíkem nebo konví plnou vody nebo něčeho jiného tekutého, tak ta tekutina se nevylije. Beru konvičku s mlékem do pravé ruky, rozhlédnu se kolem, jestli někdo nejde. Nebylo by moc příjemné, kdyby na mě zase někdo rodičům žaloval. Asi jsem do toho točení dala malou rychlost, protože konvička se mi zastavila nad hlavou a drahocenné mléko mi posloužilo jako sprcha. Zalil mne smrtelný pot a mléko ze mě stékalo zředěnější, než jak je paní Veselá připravila k prodeji. Tenkrát mi několik dní vůbec nebylo do smíchu. O to víc se řehnili kluci, když jsem si stěžovala Jirkovi, co za blbinu mně to poradil. Co já tehdy věděla o zákonu odstředivé síly?!

S konvičkou mléka mám spojenu ještě jednu vzpomínku. Zase jsou prázdniny a na škvárovém chodníku před domem hrají kluci kopanou s hadrákem. Ječí u toho jako apači a já se kolem nich šinu s konvičkou plnou mléka, na nohou tatínkem ušité letní opánky, ze kterých vykukuje palec i ostatní prsty.

„Hej, Manko, poď si taky kopnout, jestli to umíš!“

No abych neuměla! A do branky ze dvou kamenů se taky trefím! Já jim to ukážu, posměváčkům! Na schodek u dveří stavím opatrně konvičku, aby se, nedejbože, náhodou nepřevrhla, a na vyčnívající betonový kanál, vedoucí napříč škvárovým chodníkem, zase hadrák. Tak, pár kroků rozběh, abych do nohy dostala tu správnou razanci, přivřít oko, abych správně odhadla vzdálenost a…

Kam se hrabou všechny výprasky světa na bolest, která mnou projela od nakopnutého palce až po poslední vlas! Řvala jsem víc než všichni kluci dohromady. Na nohu se nedalo stoupnout, podepírali mne ti nejstatečnější, Frantík Krobot a Jirka, abych se dobelhala aspoň přes síň do kuchyně. Do konvičky na schodku někdo z nás, pochopitelně nerad, kopl. A zase to byl táta, kdo mne naložil na štangli svého kola a co mu síly a dech stačil, ujížděl se mnou do ivančické nemocnice. Poležela jsem si tam dobrých čtrnáct dní a vrátila se pro zbytek prázdnin s gypsem na noze. Dobře mi tak!

Už jsem někde napsala, že kluci nebývali moc nadšení, že jsem se jim cpala do party, jenže co mi zbývalo, když v ulici kromě nich nebydlela jediná holka. Když chtěli být spolehlivě sami a nerušeni ve svých klukovských tajemstvích, poslali na mě psa. Krobotovi měli černou fenu německého ovčáka. Bála jsem se jí a ona to věděla. Nejspíš by mi neublížila, ale byla proti mně obrovská. Občas jsme měly příležitost podívat se jedna druhé pěkně zpříma do očí.

Tam pravděpodobně začala moje nechuť vůči psům a pokračovala úspěšně, když si strýc Alois, Jirkův otec, pořídil Daryka, syna té černé feny. Bylo mi ho velice líto, protože neznal nic jiného než pár čtverečních metrů malé terásky nad naším dvorkem. Strávil tam většinu svého psího života velice neradostně uprostřed výkalů, které se nikomu nechtělo uklízet. Sloužil jako terč posměchu našemu pošťákovi, když chodil přes dvorek do strýcovy dílny. Vypadalo to, že se pes pomine na rozumu, zuřil, až mu pěna lítala kolem hlavy. Pošťák si doslova zahrával se životem přesvědčený, že na něho pes nemůže. Ale všeho do času. Daryk toho jednoho dne měl právě tak dost, aby překonal strach ze skoku do víc jak dvoumetrové hloubky dvorku a vyděšený pošťák to odnesl prokousnutým lýtkem, které nestačil schovat za dveře před rozzuřeným psem.

Po mnoha letech trvalo mému muži a dětem velice dlouho, než mne přesvědčili, že když budeme mít psa od štěněcího věku a vychováme si ho, nebude se čeho bát. Dnes jsem velice ráda, že jsem se dala přesvědčit, protože si život bez našich psích kamarádů nedovedu vůbec představit. Ale o tom zase někdy jindy.

Čas utíkal neúprosně, roky nám přibývaly a blbin ubývalo. Kluci jezdili do Brna do středních škol nebo do učení, já začala chodit do Ivančic na gymnázium. Vídali jsme se jen o sobotách, nedělích nebo o svátcích a taky ještě o prázdninách, pokud jsme nebyli někde na brigádě. A já chci na závěr ještě zachytit svoje dvě zkušenosti s motorkou.

Jirkův táta měl Jawu 250, a když můj bratránek dorostl do věku osmnácti let, udělal si řidičské zkoušky a vesele se na téhle motorce proháněl po okolí. Záviděla jsem mu, proč to nepřiznat. Byl ale pořád kamarád, a tak mi jednoho dne nabídl, že mne naučí taky jezdit, protože „to vůbec nic není“. Přijala jsem to s nadšením. Od domu jsme odjeli spořádaně, já seděla vzadu a Jirka za řídítky. Aby na nás nebylo moc vidět, odfrčeli jsme si to směrem na Letkovice, kde byl provoz minimální, prostě zastrčená okreska.

Tam jsme si vyměnili místa a dostalo se mi poučení, kde se přidává či ubírá plyn, a vyjeli jsme. Byl to ten nejúchvatnější pocit, jak mne ten stroj poslouchal a jak mi příjemně foukal vítr do obličeje. Slyšela jsem, že za mými zády Jirka něco křičí, jenže mu nebylo rozumět. Až když jsem kolem silnice přestala rozeznávat jednotlivé stromy a viděla jen rozmazanou kulisu, dostala jsem strach z rychlosti, přestala pravou rukou točit dopředu a začala konečně ubírat plyn. Nevím jak, ale zastavili jsme. Seděli jsme potom v příkopě hodně dlouho, protože jsme měli nohy jako hadrová panenka mého dětství a třásli se po celém těle. Byli jsme dost velcí na to, abychom si velice dobře uvědomovali, čemu jsme unikli a že už nikdy nebudeme pokoušet osud.

Podruhé jsem seděla na motorce jednoho nedělního odpoledne, když mně, vysvátkované ve skládané sukni a parádní halence, nabídl kamarád mého dětství Kája Krobot, že mne zaveze do Ivančic na odpolední „čaj o páté“. Souhlasila jsem ráda, na nádraží to byl přece jen kousek a vagony bývaly dost špinavé. Usadila jsem se tedy na zadním sedadle, a než jsem se ho stačila chytit, Karel vyrazil jako odpálená vesmírná raketa. Snad aby mi předvedl, jak umí jezdit.

Jak to dopadlo? No, dopadla jsem já velice tvrdě na dlážděnou silnici a ještě než mne začalo bolet naražené sezení, viděla jsem, jak kamarád mizí v zátočině. Toho nedělního odpoledne se mi velice špatně tančilo.

A tady moje vzpomínání na rané i pozdější dětství končí. S následujícími roky studia se začal otevírat nový svět – svět dospělých.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky