Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamejk – nábřeží

amo nábřeží jsem chápal jako levý břeh Vltavy. Vymezoval je odspoda mlýn a nahoře most. Na most vedly úzké schůdky, které navazovaly mírně před domkem mýta.

Mýtným byl pan Jirsa. Velký rybář, ale s námi velké kontakty neměl. On chytal večer a v noci. Naší dobou byl den od rána do večera. Sám už nepamatuji, že bych kdy byl při placení mýtného za pěšího. Nad mostem už to bylo ke Břehům. Pravým břehem byla vždy Druhá strana, prezentována hostincem pana Krůty. Vyhlášenou to plaveckou hospodou.

Odshora byl na levém břehu areál školy. Pod ním domek mistra ševcovského pana Hulana. Žila tam s nimi babička, kterou děda ač sám dědek, vždy zdravil písničkou “Bábrlinko, bábrlinko z Podskalí“. Vedle školy hospoda u Minaříků. Pod ní pro nás rybáře velice důležitý kanál. To byla vyvedená kanalizace do řeky. K hospodě příslušela porážka, jedno z nejatraktivnějších míst po letních přívalech. To ještě hřmělo a už jsem měl prut a později odvazoval loďku. Tam bralo všechno. Sice nějak to místo někdy nevonělo, ale na rybách se to neprojevovalo.

Vedle hospody bylo holičství pana Hostaši. Na tehdejší dobu s nezvyklým jménem - Gustav se jmenovalo. Později tam bylo zřízeno místní zdravotní středisko se stálou lékařskou službou. Ordinoval pan doktor Padevět. Tím pro mne odpadly cesty na kole do Krásné Hory k panu doktoru Kulandovi, kam jsem často vozil od dědy rybu.

Následoval statek Říhových. Vyrůstal zde velice nadějný houslista, Toník. Často jsem při sezení na loďce obdivoval jeho kumšt. Vedle pak bylo truhlářství Spálenských, další byli Bláhovi a proti vratům do dvora soutka. S dědou se pánové titulovali jako noční sůva a plavajzník. Děda občas častoval mistra pekaře že “pekař peče housky uštipuje kousky, pekařka mu pomáhá uštipují oba dva“. I když se mezi lidmi říkalo, že Bláhovi na vánočku a na mazance nezadělávají, protože se tam nosilo tohle pochutnání péct do pece a jejich vánočka voněla celým Kamejkem, nemohlo to být pravda docela. Paní Bláhovou nepamatuji. Žil tam bratr Josefa pekaře, hluchoněmý František, elegán syn Pepík a kráska Milena. Ta byla mistrem v chytání rousnic. Chodili jsme k nim na ně, protože měli zahrádku na naplavenině. Sbíralo se tak kolem pěti kop žížal. V mechu a sudě vydržely krmeny lógrem z melty hodně dlouho.

Při velkém krupobití někdy v roce 1952 (nebo déle) zachránil Josef Bláha bratra, který byl na záchodě. Když vyšel do krup, ty ho srazily a Josef za pomoci dvou plechových kbelíků na hlavách jej dotáhl domů. Vedle Bláhových byla již zmíněná soutka. Na ni navazovala fara se zahradou. Tam jsem se dostal až za hodně dlouho. To když začala jednou týdně vysílat televize. Obec tam umístila veliký radiopřijímač s miniobrazovkou - chodili jsme tam my - mládež jako do kina. Mám dojem, že první co jsem viděl byla Prodaná nevěsta.

Za farskou zdí byla kovárna pana Habarta. Podle ní cesta dolů k vodě. Dále malý parčík s velikou lípou nebo kaštanem a pod stromem lavička. Na té sedával při lovu línů ve zbraních pan Jäger a pan Skalický. Ten druhý taky s nezvyklým jménem. Pokřtili jej na Justýna.

Zbraně byly na dubových pilotech upevněné silné klády před mlýnským stavidlem, jako ochrana proti ledovým krám při jarních dřenicích. Proto tam při zavřeném stavidle byla klidná voda.

Ještě se musím vrátit k Minaříkovům. Bylo to někdy začátkem padesátých let. Přehnala se velká bouřka s přívalem. Včas jsem byl na lodičce a zabral místo nad kanálem. Bralo to, ale nešlo zaseknout. Nakonec po výměně za malý háček a 15 imitaci jsem vytáhl řízka (hrouzka). Jak na háčku visel, tak jsem ho tam nechal, protože na druhý prut bylo záběrů habaděj. Plotice a podoustve se předváděly. Po chvíli se začal navijáček s rybičkou odvíjet. Byl to na tehdejší dobu moderní polovrhák (překlápěcí) Hudson. Měl krásný, tichý hlas a odtáčel se velice zlehka. Pod dojmem velikosti rybky na konci jsem předpokládal okouna. Když ale to odtáčení trvalo dlouho, vzal jsem prut a přibrzdil. Odpovědí byl tah jak od ponorky. S 15 vlascem se nedá nijak vyskakovat. A navíc přede mnou asi 50 metrů vylétlo do vzduchu z vody torpédo. Štika, a jaká! Vůbec jsem nepočítal, že se popasujem. Ale štěstí stálo na mojí straně. Ta slabounká imitace, jak jsem později zjistil, se té nešťastnici zaklesla za hák u huby a tak nebylo možné ji zuby přeříznout. Začali jsme se přetahovat. Zatím se to doneslo až k nám, že stárkův kluk, to tedy já, tahá velkou rybu. Na náplavku pod hospodu dorazil i děda. Ze břehu radil co mohl. Stejně jsem ho v zápalu boje neslyšel. Nakonec se mi povedlo přirazit s loďkou ke břehu a rybu s podběrákem vylovit a dát do vezírku. Skutečně krásná ryba to byla. Měla kolem 80 centimetrů. Zatím co jsme nad ní vedli vítěznou debatu přiběhl tehdy malý Pepíček Minaříků, milou rybu s vezírkem popadl a táhl jí od břehu ve snaze vysypat ji zpět. Nebyl pochválen.

Tohle nábřeží bývalo do doby soudruhů oficiálním korsem Kamýčáků. V neděli odpoledne oblékl děda parádní vestu s hodinkami na řetízku v kapse, vzal klobouk, kupodivu s babičkou po paždí korzovali. Dobrý den pane statkář, dobrý den pane mistr. Těžko by se dalo říkat “Dobrý den, soudruhu pane statkáři“. Tak korso zaniklo a jistě už nás není moc, co to pamatujeme.

Nevím, kde se v současnosti odbývají Kamýcké poutě. Bývaly stánky, střelnice a kolotoče u náplavky pod mostem ke škole. Nejsem si jist, že jde o skutečnost, ale městečkem chodila pověst, že při jedné pouti si mladík na řetízkovém kolotoči rozepnul jištění a na štěstí vylétl ze sedačky tak, že skončil dost daleko od břehu ve vodě.

Ale co už není - slavné Benátské noci. Všechny loďky které byly dostupné omladina vyzdobila a za světel loučí a lampionů vyjela na Vltavu. I na tanec a hudbu bylo vybudováno plovoucí podium. Pamatuji se dobře na jednu, při které účinkovala naše lodička. Jaký jsem tehdy měl o ní strach, že ji piráti potopí. Druhý den jsem se honem utíkal podívat co s ní je.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora