Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (20)
Abych stále neunavoval školou, pøeruším vzpomínky na své uèitele a profesory, „zaøadím zpáteèku“ a musím pøidat nìco „z jiného soudku.“
Sportu musím zcela jistì vìnovat nìkolik kapitolek tìchto ¾ivotních paradoxù a renonsù. Právì díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem toti¾ prolétl celou pubertou bez ztráty kytièky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generaèních rebelií a dokonce i bez vìtších zranìní. O drogách jsme nemìli ani ponìtí a také první Amorovy šípy mì jen velmi lehce šimraly! Snad se mohu klidnì pøiznat, ¾e na høištích, koupalištích a v tìlocviènách jsem mo¾ná strávil více èasu, ne¾ ve školních lavicích a nakonec velmi dlouho jsem pøedpokládal, ¾e budu profesorem tìlocviku.
Své sportování vezmu „od Adama“, ale asi budu obèas pøeskakovat. U¾ jsem se pochlubil, ¾e ly¾ovat i bruslit jsem zaèal u¾ v pøedškolním vìku v Jièínì a ve cvièné škole to pokraèovalo rùznou tou vybíjenou a pøehazovanou, pøedstupnìm to odbíjené. Na jièínském gymplu a v Sokole pøišla na øadu gymnastika v tìlocviènì a lehká atletika na „Sokoláku“. Tam jsme také u¾ tehdy v létì 1947 hráli „amerického pasáka“, dnešní softball. A vlastnì ještì pøed tím - koncem války - se to mé sportování promíchalo ¾ákovskou èeskou házenou, fotbalem a hokejem, vše tak trochu u¾ „závodnì“ - tedy kromì pasáka. Fotbal jsme pak také hráli jen na louce u trati nebo jako bosou ligu s hadrákem na betonu pøed nádra¾ím, o èem¾ jsem se u¾ kdysi zmíbil. Mìl bych ale asi zaèít „sportováním pasivním“.
Samozøejmì jsme jako kluci peèlivì sledovali veškeré sportovní dìní doma i ve svìtì a tak se jistì do tohoto místa hodí nìkolik zajímavých klukovských vzpomínek na nejvýznamnìjší sportovní události z pøelomu ètyøicátých a padesátých let dvacátého století.
Urèitì nejvìtší událostí bylo mistrovství svìta v ledním hokeji, které se konalo v Praze v roce 1947. V tom roce v polovinì února ¾ila celá Èeskoslovenská republika hokejem snad ještì více, ne¾ po jednapadesáti letech v dobì slavného vítìzství v Naganu. Televize tehdy samozøejmì nebyla a tak jsme jako kluci pro¾ívali všechny zápasy u rozhlasu. Jistì si všichni pamìtníci vzpomenou nejen na legendárního reportéra Josefa Laufra, ale i na Procházku a zejména na Štefana Mašlonku. Tìm se to referovalo, kdy¾ Rumunsko jsme porazili 23:1 a Belgii dokonce 24:0! V¾dy» za 7 zápasù dal Vladimír Zábrodský 29 a Jarda Drobný 14 branek!
Je zajímavé, ¾e kromì jmen mnoha našich hráèù si vzpomínám napø. i na švýcarské bratry Poltery a také na „kulièku“ – mrštného amerického brankáøe, jeho¾ jméno jsem však zapomnìl. Bylo jistì škoda, ¾e v Praze nehráli Kanaïané, a tak po støíbrných Švédech získali Rakušané, kteøí nám k tomu zlatu tehdy výraznì pomohli, bronzové medaile, Švýcaøi byli 4. a USA 5.
Jedním z velkých strùjcù našeho tehdejšího úspìchu byl kanadský trenér Mike (Matìj) Buckna a tento Èechokanaïan se dostal i do oslavného textu známého šlágru :
U¾ to máme za sebou, u¾ to máme za sebou, mistrovství jsme vyhráli, teï u¾ je nám hej!
Matìj Buckna zlatej kluk, oèaroval našim puk, pøejeme mu k jmeninám kluka jako buk!
Teï se mù¾em stále smát, Rakušanùm cukr dát, jen kdy¾ jsme to vyhráli, teï u¾ je nám hej! Ano – Rakušané na tom byli tenkrát hospodáøsky hùøe, ne¾ my!
Hned za necelý rok se pak toto mistrovství svìta, pøesnìji pra¾ský zimní stadion na Štvanici, stal „hlavním hrdinou“ hezké èeské komedie Polibek ze stadionu. A ještì nìco – mistrovství konèilo velmi zajímavým datem – 25. února 1947, pøesnì rok po té pøišel „Vítìzný únor“ a za dva roky pak nechutný pogrom na naše milované mistry svìta – Bó¾u Modrého a spol., kteøí pak strávili øadu let v komunistických lágrech, zejména v Jáchymovì. Tito skvìlí sportovci nejprve uèili v Moskvì hrát sovìtské hráèe hokej s pukem a pak pro jiné „sovìtské bratry“ tì¾ili holýma rukama smolinec! Škoda, ¾e stále není objasnìna role „šéfa“ Vladimíra Zábrodského v této pøesmutné aféøe …
No – zahròme to do lítosti a pøipomeòme si radìji ještì pár dalších našich sportovních velikánù té doby. Jednoznaènì nejvìtší postavou byl Emil Zátopek, jeho¾ éra zaèala na Olympijských hrách v Londýnì 1948 a vrcholila v Helsinkách o ètyøi roky pozdìji. Jeho gigantické úspìchy není tøeba pøipomínat, mohu ale uvést jeden ménì známý. 24. dubna v roce 1949 se konal v Jièínì IV. roèník pováleèného Bìhu Lipami, poøádaný jako mistrovství ÈSR v pøespolním bìhu. I kdy¾ u¾ jsme v té dobì bydleli ve Vrchlabí, tuto událost jsem si nemohl nechat ujít. Tra» na okruhu Lipové stromoøadí – Zebín – ®elvák – ®abínek – plovárna Jarošov – Lípy se bì¾el dvakrát s celkovou délkou cca 12 kilometrù. Úèast Emila Zátopka, èerstvého olympijského vítìze z Londýna pøilákala podél trati neuvìøitelných 10 000 divákù. V cíli jsme ho uvítali jako vítìze po vzrušujícím stíhacím závodì ve druhém kole, kdy dotahoval ztrátu více ne¾ 1000 metrù, zpùsobenou zabloudìním! Bylo to neuvìøitelné a od ještì zpoceného borce jsem získal autogram, který by byl nyní velmi cenný, ale samozøejmì jsem ho brzy nìkam zašantroèil a velmi se tak ochudil. A teï nevím, zda se zde u¾ neopakuji!
Další sportovní gigant oné doby bohu¾el nejvìtší slávy dosáhl „v cizích slu¾bách“! A opìt mo¾ná ¾e pouze ti starší z nás vìdí, ¾e jde o Jaroslava Drobného. Ten asi jako poslední sportovec dosáhl – stejnì jako pøed válkou Karel Ko¾eluh a Pepa Maleèek – absolutního svìtového vrcholu jak v hokeji tak i v tenise. A Jarda Drobný tak v u¾ roce 1949 zapoèal „samovývoz“ èeských a slovenských vrcholových sportovcù. V roce 1951 a 52 vyhrál na antuce French open a v roce 1954 slavný travnatý Wimbledon – u¾ jako Egyp»an, pro nás však urèitì Èechoegyp»an!
A proè jsem si vybral právì tyto dva naše sportovní velikány? To není ¾ádná øeènická otázka. Mám je jako obyèejnì zcela paradoxnì spojeny s dvìma svými zajímavými studentskými brigádami, o kterých ještì nìkdy pojednám.
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora