Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Leknice

Nevím, jestli to byl výraz jenom trojanovský, ale naši stařenka nosili „leknice“ a já jako děcko jsem mívala na sobě „šlepek“, když jsem byla malá a „šlep“, když jsem byla trochu větší.Až je šila frenštátská paní Štuzková, tak to teprve byly šaty. Leknic měli naši stařenka na sobě hned několik. Nejdříve to byla sukně spodní, na ní ještě jedna nebo dvě leknice a teprve potom sukně – tedy leknice vrchní. Ta už byla většinou vlněná a jednu mám v dobré paměti. Měla teplou hnědou barvu se svislými černými proužky a zakončena byla šedou vroubkovanou bordurou. Na této leknici nosili stařenka širokou plátěnou zástěru. Zcela vespod pod všemi leknicemi nosili stařenka v rozkroku rozstřižené veliké kalhoty. Ty však má paměť zaznamenala jenom visící na prádelní šňůře.

Leknice byly pořádně široké – a kolik možností nabízely! Kromě normálního nošení sloužila taková leknice přehozená přes hlavu jako deštník. V horkém létě, když si stařenka schrupli po obědě pod hruškou, přikrývali se leknicí, aby je nekousaly mouchy. A v noci se přehodila přes děcka – tož to, pravda, vím jen z tatínkova podání.

Kapsář stařenka v sukních měli nebo neměli, to si nepamatuju, ale jaké to bylo útočiště, když jsem se před maminčiným trestem do leknic zamotala a stařenčino –„no, něchaj ho, něvidíš, že je to děcko!“ mi znělo v uších jako rajská hudba, protože už jsem věděla, že k potrestání nedojde.

Mezi naší chaloupkou a stařenčinou chalupou byl travnatý dvorek a podél něho vedl veřejný chodník. Denně po něm šlapávala promrzlá děcka z Karlovic do školy nebo ze školy. Karlovice – to bylo něco jako čtvrť v těch rozházených Trojanovicích. Po jedné straně cesty bylo seřazeno několik chalup a v nich majitelé jménem Strnadel, a Karel byl za mého mlada už jenom jeden, kdysi jich tam snad bylo více – tož tedy Karlovice. Děcka z Karlovic měla vždycky na sobě oblečení méně než více. Dědilo se z děcka na děcko a to nejmladší už na sobě mívalo jenom vetché „hábky“. Svíčka u nosu byla jejich průvodním jevem. Útočištěm těchto děcek se stávaly stařenčiny leknice. Trochu se v nich ohřálo promrzlé tělíčko a široká zástěra posbírala svíčky z červených nosů. A k tomu ještě vlídné slovo, kousek křížaly nebo cukru. Naši stařenka nás měli rádi, ale též měli rádi všecka děcka z okolí.

Stařenčiny leknice nás přitahovaly pohádkami. Schoulili jsme se do záhybů a povídání o ukrytých pokladech a hrůzostrašné příběhy se tak bezpečně poslouchaly.

Stařenku z Trojanovic jsem tolik milovala, že jsem dřív mluvila než chodila a tak když jsem se po zadku posunovala přes dvůr a maminka se mě ptala, kam se sunu, odpověděla jsem, že ke stařence. Byla jsem velmi nešťastná, když stařenka onemocněli a chodívala jsem jich natírat husím brčkem smradlavým kafrem, který jsem nesnášela. Asi ani pro stařenku to nebylo příjemné, ale trpělivě moje ošetřování snášeli. A byla prý jsem mistr v ukrývaní různých „dárků“. Stařenka mi dali třeba knedlík s poznámkou: „staříček to nesmí vidět“ a já jsem se před staříkem tak mazaně pohybovala, že nikdy neviděli, co nesu a nebo aspoň dělali, že to nevidí.

Stařenčiny leknice, to byl kus jistoty mého dětství. Současnost naše potomky mnohým vybavila, ale možná, že je ještě o daleko víc připravila. Kolik poezie bylo ve stařenčiných sukních, myslím si, když vidím vnoučata, jak sledují americké seriály na náš vkus příliš cizí. Bohužel, dnes už babičky nemají tolik širokých sukní, kam se tedy mají vnoučátka schovat?

Hana Juračková

* * *

Zobrazit všechny články autorky