Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Husy
Ka¾dé jaro kupovala maminka housata. Ètyøi nebo šest. Nikdy více. Asi proto, ¾e kromì trávy potøebovala i jiné krmení a toho snad mìla jen pro tento poèet. Neøíkalo se tedy, ¾e máme „krdel“ husí. Housátka nosila z trhu a my jsme se jich nikdy nemohli doèkat. Malinké drobeèky pokryté jemným chmýøím se choulily v bednì u kamen - tak jsme jim nahrazovali teplo husí mámy.
Chodili jsme na mladé kopøivy, které pálily ještì víc ne¾ ty staré, krájeli na drobné kousky, aby posypané moukou byly nejvìtší pochoutkou pro housátka. Sotva jarní sluníèko poøádnì probudilo travièku, u¾ jsme je dávali na zahradu. Se zvìdavým štìbetáním ji okam¾itì prošmejdila. Na zlatì¾luté kulièky batolící se v sytì zelené mladé trávì byl pìkný pohled. Nìkdy se stalo, ¾e se tatínek natáhl po obìdì pod strom ke krátkému odpoèinku. Housátka se okam¾itì shromá¾dila kolem jeho hlavy a v její nejtìsnìjší blízkosti vykusovala trávu. Asi tam byla právì nejchutnìjší. Tatínkovi to nevadilo, naopak, øíkával, ¾e ho to jejich štìbetání uspává.
Starat se o husy – to byla moje povinnost. Nebylo to snadné, èím byly husy vìtší, tím byla péèe o nì slo¾itìjší. Nemìli jsme ¾ádnou poøádnou zahradu a tak se bílé stádeèko muselo neustále usmìròovat tam, kam mìlo dovoleno. Zakoukala jsem se nìkam jinam a u¾ byly v obilí. Jen na chvilku jsem si odskoèila a u¾ šlapaly po prádle, které se bílilo kolem studny. V¾dycky jsem pøemýšlela nad tím, proè bílá barva husy tolik pøitahuje. Nepøišla jsem na nic, jen jsem si myslela, ¾e kdyby se nì díval nìkdo shora, byly by v prádle skryty. Ovšem ten kravál, který se pøi tom strhl, to si nepøejte ani slyšet. Husy se sna¾ily pøekøièet maminku. Nebylo divu, ¾e tolik nadávala, v¾dy» to prádlo musela tenkrát drhnout na valše.
Za války se musely husy krmit. Kameny – ¾erna – na kterých jsme zrní mleli, nám zaplombovali. Ve velmi pozdním veèeru tatínek plombu opatrnì povolil. Mleli – øíkalo se „vrtìli“ jsme naèerno. K této práci museli být v¾dycky dva. Pro jednoho to byla pøíliš velká námaha. Od èasného dìtství – pøistavovala se pro nás k ¾ernùm stolièka – jsme museli pøi této jednotvárné práci pomáhat.
Z namletého se upekly buchty – vr»anèáky – mimochodem velmi zdravé. Dnes by urèitì obohatily naši stravu. Z vr»anky se hlavnì vyrábìly šulánky neboli šišky pro husy. Vr»anka se spaøila horkou vodou a z hustého tìsta se ka¾dý veèer muselo vyrobit tolik šišek, aby staèily pokrýt husí spotøebu. Do rána se šišky na kamnech usušily. Celé to krmné období bylo ve znamení šišek. Kolikrát jsem je ráno sundávala z pono¾ek, které jsem si na kamna hodila sušit.
Z poèátku jsem chodívala ke krmení husí jenom svítit lucernou. Vše se odbývalo v podsíòku. Maminka vytáhla z chlévku køièící husu, podstrèila si ji mezi nohy a lehce ji pøisedla. Vedle ošatky se šiškami mìla plecháèek s teplou vodou. Rozevøela huse zobák, namoèenou šišku do nìho zastrèila a hlazením po dlouhém krku ji posunovala do volete. Sotva jsem však dorostla tolik, abych husu udr¾ela, musela jsem maminku vystøídat. Pova¾ovala jsem to za veliké násilí páchané na ubohé husièce, ale nedalo se nic dìlat. Vidina dobroty skrývající se v upeèené huse byla vábivá. Skuteènost však byla zcela nepoetická, husa se krmila pøedevším na sádlo.
Po dostateèném vykrmení se blí¾il konec husího ¾ivobytí. Maminka vzala ostrý nù¾ a opìt na husu poklekla. Zobák jí pøitlaèila ke krku a øízla. Krev tiše kapala do pøipraveného talíøku, aby poslou¾ila k pøípravì pokrmu pro bohy – øíkalo se mu paseka a nebo obcházka. Byla to vlastnì jelita bez støeva.
Maminka si pak polo¾ila husu na klín, pøikryla ji mokrým hadrem a já jsem nosila na kamnech zahøáté ¾ehlièky. Husa se ¾ehlila jako vlnìná látka a peøí se stìhovalo na velikou øièici. – to bylo síto, slou¾ící k prosívání zbo¾í. Na huse u¾ nebylo ani peøíèko – zùstaly jen stonky. A zbylá práce byla jen pro dìtské ruce – „Máš takové drobné prstíèky, obírej!“ Jemných stonkù neubývalo a dlouho to trvalo, ne¾ byla husa oèištìná. Kdy¾ se husa zabila v nevhodný èas, musely se stonky opalovat. To nebyla ještì správnì podrostlá.
Koneènì husa trùnila na stole v kuchyni. Na øadu pøišel opìt ostrý nù¾. Maminka zajela prudce od prsní kosti a¾ ke koneèníku a opatrnì vybrala støeva tak prorostlá sádlem,¾e je ani nebylo vidìt. Sádlo obrala, støeva døevíèkem rozøízla, vyèistila a namotala je na oloupané no¾ky. Spolu s ostatními droby se pak vaøily v polévce. Potom ta krásnì vykrmená husa dostala zabrat. A¾ na holé kosti se sádlo oøezalo, abychom ho mìli dost na školní svaèiny. Husa byla najednou víc ne¾ nahá a kdy¾ se upekla, moc masa na ní nezbylo. To se ještì pekla nadvakrát, byla naplánována na dva nedìlní obìdy.
Z krku se stáhla kù¾e, naplnila se smìsí z pøetuènìlých jater a vajec a po zašití se opatrnì uvaøila v polévce. Tuto dobrotu jsme nikdy neochutnali. Byla privilegiem našeho nejstaršího bratra – Mladého mu¾e u Bati ve Zlínì.
Husa byla spotøebována. Kromì obsahu volete, støev ¾aludku, oèí, drápù, zobáku a ¾luèi se nevyhodilo vùbec nic. Poslou¾ilo všechno. A vìøte, ¾e i støeva na no¾kách byla výborná.
Hana Juraèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky