Vzpomínka na setkání se spisovatelem Zdeòkem Jirotkou
Má-li èlovìk za sebou delší øadu desetiletí ¾ivota, ¾e drobné i vìtší støípky pøíjemných ¾ivotních zá¾itkù se obalují prùhlednou aurou nostalgie. Není divu. Vìdomí, ¾e je takový zá¾itek neopakovatelný, nabývá stále vìtšího rozmachu.
…Pøed mnoha desetiletími jsem byl vyslán s kolegou naším podnikem na slu¾ební cestu do východního Slovenska, abychom tam ve významném závodì provedli potøebná technická mìøení. Cesta do Sniny-Vihorlat trval dlouho, rychlík byl spíše pomalík, a kdy¾ jsme koneènì v letním vedru dorazili k cíli, mìli jsme pøedevším hlad a ¾ízeò. V jediném místním podniku, který pøedstavovala knajpa asi V. kategorie, mìli jen párek a rej¾ovník. Objednali jsme obojí – já párek, kolega rej¾ovník. Zatím jsme obhlí¾eli neutìšené okolí a otevøenými dveømi byl prùhled do kuchynì s pultem a váhami. Co nevidím: Servírka ve špinavé zástìøe polo¾ila párek na váhu, pak ho vzala do holé ruky, kousek ukousla a párek šel opìt na váhu. Ještì jedno ukousnutí se opakovalo.Teprve pak mi ukousnutý párek ještì ¾výkající servírka pøinesla ke stolu. Na moji námitku, ¾e párek je ukousnutý, odpovìdìla s nelíèeným údivem: „Veï mal cez 10 deka!!!“
Vìøte nebo ne, taková odpovìï mì odzbrojila. Na vysvìtlování a námitky nebyla ani chu», ani nálada. Kolega nedopadl líp. Rej¾ovník byl zalitý vejcem, které u¾ bylo zasmrádlé. Odešli jsme hladoví a neplatili nic. Na dotaz, mají-li alespoò pivo, jsme dostali pøekvapující odpovìï, abychom poèkali u silnice. Pochopili jsme brzy. Pivo vozil náklaïák pøímo z Michalovcù na otevøené korbì. ®íznivé osazenstvo závodu i okolní obèané u¾ èekali ve frontì. Závozník shodil sud pøímo na okraj silnice, rovnou ho narazil a tak teplé a zkarbované pivo rovnou èepoval. Øidiè inkasoval. Bylo to pøibli¾nì v té¾e dobì, kdy v pivní láhvi ze stejného pivovaru objevil konzument myš. Byl to však frajer: Mám ¾ízeò, tak myš-nemyš a pivo vypil. Jiné nebylo.
Po úvodních zkušenostech jsme se radìji zaregistrovali v závodní jídelnì, ale ani první jídlo nás neoslovilo. Vepøovou peèeni pøedstavoval kus tlusté kù¾e, ze které ještì trèela dlouhé chlupy, tak¾e strava pøipomínala spíše rej¾ák, urèený k domovnímu úklidu. ®e jsme pak neèekali nic dobrého ani v jediné pøízemní ubytovnì døevìného baráku, není divu. Barák slou¾il k hromadnému ubytování dìlníkù a byl obvyklého typu. Z centrální chodby vedla øada dveøí do miniaturních chodbièek a z nich dvoje dveøe do dvou místností. Obdr¾eli jsme tu levou, bylo tam èisto, a tak jsme usoudili, ¾e tìch nìkolik nezbytných dní, potøebných k mìøení, tam zùstaneme. Hygienické potøeby zastoupila nedaleko tekoucí øíèka Cirocha.
Naše mise nebyla jednoduchá, ani pøíliš bezpeèná. Mìli jsme se pohybovat asi 6 metrù nad zemí po vysokoprùmìrovém potrubí, podepøeném mohutnými pøíhradovými pylony. Tam jsme mìli nalepit desítky odporových tenzometrù mìøících napìtí v materiálu. Jejich údaje pak vyhodnocoval elektronkový pøístroj, propojený s potrubím spoustou miniaturních káblíkù.Hned pøíští den jsme se dali do intenzivní práce, abychom náš úkol co nejdøíve splnili.
Veèer nebylo kam jít, stejnì u¾ byla tma, ale stalo se nìco jiného. Kdy¾ jsem vycházel z naší místnosti, témìø jsem se s mu¾em ze sousedství, tedy vlastnì s naším spolubydlícím. Vysoký mu¾, sympa»ák na první pohled, pøívìtivý, usmìvavý. Hned jsme se pozdravili a jako sousedi se pøedstavili. „Já jsem Jirotka“, øekl soused a já byl pøekvapen. To je náhoda! První, co se mi v tom okam¾iku vybavilo, bylo jméno Saturnin. V té dobì u¾ proslavený svìtový román byl i mojí oblíbenou èetbou, zvláštì tehdy, kdy po úmorném dni u¾ nìjak docházely síly. Neopakovatelná smìs výrokù doktora Vlacha, tety Kateøiny a hlavnì samotného Saturnina – to byl v¾dy ten pravý elixír pohody, pøicházející v pravý èas. Øekli jsme si navzájem, co tam ka¾dý z nás pohledává a dohodli se, ¾e si po veèeøi povíme víc. A tak zaèaly naše spoleèné ka¾doveèerní táèky se spisovatelem Zdeòkem Jirotkou. Jirotka byl skvìlý vypravìè, jeho i drobné zá¾itky ze ¾ivota a profese podával se š»avnatým vlídným humorem, nepostrádajícím pøitom správný spád, vèasnou pointu i vynikající jazykovou èistotu. Nemohlo nedojít samozøejmì i na Saturnina, který byl v té dobì ji¾ pøelo¾en do mnoha jazykù. Tady jsem se dovìdìl zajímavost, která urèitì našeho ètenáøe nenapadne. V jedné kapitole øíká teta Kateøina, ¾e mìla zlý té noci sen. Saturnin se zeptal, šla-li dceruška k vodì ven. Kateøina se tázala, o jaké dcerušce mluví a proè by mìla chodit k vodì. Èeskému ètenáøi i jen slabì literárnì vzdìlanému není tøeba vysvìtlovat, odkud pramení pùvod toho zdánlivì zmateného rozhovoru. Dobøe, ale jak si s tím poradí tøeba Japonec, Èíòan, ale i mnohem bli¾ší Polák? Zeptal jsem se na to.
Zdenìk Jirotka pokrèil rameny: „Pøekladatelé to nechali doslovnì. Nedalo se s tím nic dìlat. Sám bych rád vìdìl, jak si s tím poradili ètenáøi v té øadì zemí. Vysvìtlivka pod èarou pochopitelnì stírá kouzlo bezprostøednosti, kterou takový rozhovor má.“Ani pøi tìchto veèerních sedánkách nezùstal Zdenìk Jirotka dlu¾en nic své ¾urnalistické profesi. Byl vyslán Èeskoslovenským rozhlasem na reportá¾ o východním Slovensku a zajímalo ho skuteènì všechno, hlavnì lidé, práce, jak ¾ijí, èím se baví, co je trápí, nebo naštvává. Bylo zajímavé ho pozorovat. Jeho zájem nebyl striktnì profesní, ale bylo cítit, ¾e je osobní, v¾íval se do rozhovorù i pozorování pøi svých pochùzkách. Nevypravoval jen on sám, chtìl vìdìt hodnì o nás, co, jak a proè dìláme, zajímal se o podrobnosti, dokázal v tom najít i humornou stránku. Vìdìl, ¾e humor se nevyskytuje výluènì jen v zábavné oblasti, ale všude, ve všech profesích a ¾e právì nejcennìjší je ten neèekaný, nechtìný, bezprostøední, pøekvapující i odzbrojující.
Ji¾ další dny jsem mohl poslou¾it Zdeòku Jirotkovi naší historkou a to bezprostøední, pøímo z místa, která nále¾itì zamotala naše pracovní plány. Dokonèili jsme instalaci tenzometrù, pøipojili svody a pøíští den mìlo dojít k mìøení. Náš pøístroj byl elektronkový, pojem tranzistor nebo dokonce procesor byl zcela neznámý. Elektronky ovšem vy¾adovaly napájení, pøístroj byl urèen pro terén a nemìl sí»ové napájení. Potøeboval tedy speciální katodovou a anodovou baterii – obì vá¾ily dost, asi 2kg.
Veèer jsme pøístroj pøikryli a odebrali se na ubikaci. Ráno nás èekalo nepøíjemné pøekvapení. Veèer prošel halou nìjaký zvìdavec, který vidìl pøikrytou bednu a chtìl vìdìt, co to je a jestli by se to eventuálnì nedalo „znárodnit“. Pøístroj s øadou knoflíkù zøejmì pova¾oval za rádio a chtìl vyzkoušet, jestli funguje. Zaèal toèit knoflíky. Kdy¾ se výsledku nedoèkal. ztratil zájem, pøístroj opìt stejnì pøikryl a odešel. Potí¾ spoèívala v tom, ¾e ho nechal zapnutý a do rána se úplnì vybila katodová baterie a anodová ztratila hodnì ze svého svorkového napìtí.
Co dìlat? Viník se nenašel a i kdyby, vìci by to stejnì nepomohlo. Zaèali jsme obì baterie shánìt nejen ve Sninì, ale i v Michalovcích, koneènì i v Prešovì, ale bez úspìchu.
Zdenìk Jirotka se srdeènì smál, kdy¾ jsem mu líèil naše zá¾itky z pokusù obì baterie koupit. Situace toti¾ vypadala pøibli¾nì tak, jako kdyby k pekaøi pøišel zákazník a chtìl koupit krokodýla. Ani elektrikáøi èasto takové baterie vùbec nevidìli a nabízeli nám, nìco naprosto nevyhovujícího. Nìkde nás vyhnali, abychom si z nich nedìlali srandu, jinde jestli bychom nechtìli místo toho koupit Eifelovku a podobnì. Nakonec pøišly ke cti mechanické tenzometry, ale mìøení nebyla vyhovující a celá mise skonèila vlastnì neúspìšnì.
Jenom nerad jsem se pøi odjezdu louèil se Zdeòkem Jirotkou. Kde najdu takové veèerní táèky k nezaplacení! Ani televizní film, který vznikl mnohem pozdìji pod stejným názvem Saturnin, je nemù¾e nahradit. Film hodnì pozbyl z úrovnì literární pøedlohy. Pùsobil dojmem, jako by kostra pøíbìhu trpìla osteoporózou.
Dnes u¾ není Zdenìk Jirotka mezi námi. Vzpomínka však zùstala a pøi tìchto øádcích jako bych znovu procházel tím jemným oparem nostalgie a znovu sedìl s ním na nepohodlných stolièkách a pozornì poslouchal jeho vypravování.
Vladimír Kulíèek
Pozn. redakce: Dnes ji¾ bohu¾el není mezi námi ani skvìlý Vladimír Kulíèek
* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora