Povoláním princ z pohádky
Sychravý vítr chlístal na okno tramvaje proudy vody. Cestující zimomøivì zatahovali krky do límcù, a kdy¾ vystupovali z tramvaje vstøíc ledovému lijáku, tváøili se nakvašenì. Zato na refý¾i lidé pøitahovali tramvaj oèima, nebo» mìli jediné pøání – a to schovat se v ní pøed pøívaly deštì. Kdy¾ tramvaj pøidrkotala na zastávku, kvapem sklapli deštníky, vytøásli z nich mokrou spršku a zapresovali se mezi ostatní pasa¾éry.
S promoklým davem nastoupil do vozu i dlouhán s kamennou tváøí.
Zvedla jsem oèi od kní¾ky: „Buï je to mrakodrap – a pak je to v poøádku, nebo je to revizor.“
Mìla jsem pravdu. Dveøe tramvaje se ještì ani nedovøely a u¾ vozem znìlo: „Kontrola jízdenek.“
Znovu jsem se zaèetla s klidným svìdomím, ¾e jsem majitelkou tramvajenky, a tak mi mù¾e být kontrola ukradená.
Jen¾e najednou mi nìkde v koutku mozku zablikalo výstra¾né svìtýlko. „Koupila sis kupón na nový mìsíc? Dnes u¾ je pøece prvního.“
Revizor se ke mnì nebezpeènì pøibli¾oval.
„Nekoupila!“ zmocnila se mì panika. „Jedu na èerno!“
Zaklapla jsem knihu a sna¾ila se nenápadnì proklouznout ke dveøím.
„Kampak?“ všiml si mì. „Pøedlo¾te jízdenku!“
„Víte,“ blekotala jsem. „Já toti¾…“
„Tak prosím!“ byl stále netrpìlivìjší.
Za jeho zády mladík v kšiltovce sáhl do kapsy d¾ínové bundy, vylovil lístek, vsunul jej do oznamovaèe jízdenek a podal mi ho.
„Paní kolegynì,“ káral mì na celé kolo, „øíkal jsem pøece, ¾e lístky si vezmu na starost já.“
Revizorovi se to oèividnì nelíbilo. „Kdo jste? A vùbec, pøedlo¾te mi svoji platnou jízdenku!“
Mladík mu bez mrknutí oka strèil pod nos svùj platný lístek a luskl netrpìlivì prsty. „Kolegynì, vystupujeme. A musíme kmitat. Máme u¾ pùl hodiny zpo¾dìní.“
„V¾dy noste øádnì oznaèený cestovní doklad u sebe,“ nesl se za námi hlas revizora z odjí¾dìjící tramvaje. „Pøíštì bych vám na podobný fígl nemusel skoèit.“
„Zachránil jste mi nejmíò pìtistovku,“ hledala jsem slova díkù.
Ale mladík jen mávl rukou. Potom si sundal kšiltovku a narazil mi ji na hlavu.
„Aby vám nezmokl úèes.“
„Nejste náhodou profesí princ z pohádky?“ podivila jsem se. „Zachránil jste mì od pokuty, od ostudy a teï se obávám, ¾e se nakonec se mnou hodláte rozdìlit snad i o poslední košili.“
„Proto se na mne díváte jako na talíø špenátu?“ povytáhl oboèí.
„Já mám náhodou špenát ráda,“ øekla jsem mu.
„Já mám rád, kdy¾ je sranda. A nemám rád, kdy¾ je velká buzerace. A pøímo nesnáším, kdy¾ promoknu a¾ na kù¾i,“ roztøásl se zimou.
„Co takhle dát si nìco na zahøátí?“ vylovila jsem z kabelky penì¾enku. „Zvu vás.“
„Balíte mì?“ zalaškoval.
„Nejste mùj typ,“ rozesmál mì. „Vypadáte jako o deset let mladší brácha.“
Zmìøil si mì od hlavy k patì a legraènì krabatil èelo:
„Taky nejste mùj typ. Vypadáte jako o deset let starší ségra.“
„Tak si mù¾eme dát jedno bezpeèné kafe v restauraci na námìstí,“ navrhla jsem.
Z jedné kávy byly nakonec kávy dvì. K té druhé jsme si objednali ještì minerálku a italské tiramisu.
Mladík se v mouèníku chvíli vrtal a pak øekl:
„To tiramisu šlo kolem Itálie ale hodnì velkým obloukem. Jestli v kuchyni pou¾ili originál maskarpone a jestli cukráøské piškoty pøelili espresem, tak já jsem èínská císaøovna.“
„Vy rozumíte italské gastronomii?“ vyrazil mi dech.
„Aby ne,“ potøásl hlavou. „Tøi roky jsem v janovském pøístavu vykládal lodì. Itálie mì zlákala hned po maturitì. Chtìl jsem se nauèit italsky jako kdy¾ bièem mrská, ušetøit nìjakou kaèku a hlavnì poznat zemi, odkud pochází moje babièka.“
„Co se vám z toho podaøilo?“ byla jsem zvìdavá.
„Všechno,“ pochválil se. „Itálii jsem procestoval na skútru od severu a¾ na jih k samé špièce boty, z italštiny mám v kapse státní zkoušku a v bance slušné konto.“
Pak si zaèal rovnat v hlavì své vzpomínky.
„Nejvíc se mi líbila oblast Ligurie na severozápadì zemì. Od Janova se táhne k francouzským hranicím takový úzký pruh pobøe¾ní ní¾iny, Riviera di Ponente, kterou uzavírají Ligurské Alpy. A na východ zase bì¾í malebné pobøe¾í sva¾ující se k moøi, Riviera di Levantee. Seèteno a podtr¾eno,“ bilancoval, „Itálie je nádherná zemì. Píseèné i oblázkové plá¾e, antické i støedovìké památky, v hornatém vnitrozemí jeskynì s prehistorickými nálezy, starobylá mìsteèka na pobøe¾í i v horách, malebné vesnièky, rušná letoviska, moderní velkomìsta, nádherná pøíroda, prùzraèné moøe, výborné víno, skvìlá kuchynì, bájeèní lidé a krásný jazyk.“
Najednou zpozornìl a otoèil se ke stolku, odkud zaznìlo: „Mi piaci molto. Sei carina. Hai gli occhi belli.“
Snìdý mu¾ se zlatým prstenem na malíku, visel oèima na zmalované zrzce.
„Turista z Itálie. To je ale náhoda,“ rozzáøil se mladík.
Zmalovaná sleèna Italovi hladila koneèkem prstù høbet ruky a zpùsobnì špulila rudé rtíky.
„My dva si budeme rozumìt,“ usmívala se na nìj bílými zoubky.
Ital naznaèil èíšníkovi, aby otevøel znaèkové víno, a pozdvihl sklínku: „Possiamo brindare afamiliarizzare.“
„Jsi fakt frajer,“ vydýchla spokojenì sleèna. „Mám štígro, ¾e seš tak milouèkej.“
„Vuoi essereil mio amore,“ Ital jí políbil ruku.
Mladík strèil nos do hrnku s kafem a pak se zasnil:
„Slyšíte tu nádheru? Italština zní jako hudba.“
„Bohu¾el ten jazyk neovládám. Netuším, co pán øíká,“ kápla jsem bo¾skou.
„Své dívce vyznává lásku,“ ujistil mì. „Láska je láska.“
„Proè mu odpovídá èesky?“ divila jsem se.
Mùj nový známý z toho také nebyl moudrý.
Dialog mezi Italem a sleènou pokraèoval ve stejném duchu dál.
Kdy¾ jsme pøi odchodu z restaurace míjeli onu záhadnou dvojici, sleèna se zrovna zvedla od stolu a šla si pøepudrovat nosík.
Mladík na vteøinu zaváhal, ale pak k ní pøece jen pøistoupil a zeptal se: „Jak mù¾ete s tím Italem chodit? V¾dy» se vùbec nedomluvíte. Vy zøejmì neumíte ani slovo italsky a on zase èesky.“
Mávla na nìj øasami: „Co chce on, to já vím, a co chci já, to si potom koupím.“
Nepøehlédla jsem, jak mu sklaplo. Stál jako zmoklý kos. Jeho nì¾ná a spravedlivá dušièka dostala »afku.
A¾ na jezdících schodech, které nás dovezly málem na nástupištì metra, zase o¾il pøi pohledu na dva revizory, co s velkou urputností kontrolovali cestující.
„Vidíte je?“ ukázal na nì. „Oni tu snad nìkde mají hnízdo.“
„Opravdu se dnes vyrojili po celé Praze,“ pokrèila jsem rameny.
Vtom mladík kolem revizorù proletìl jako støela. Kdy¾ ho zaèali pronásledovat, krou¾il vytrvale po nástupišti a v¾dy jim šikovnì proklouzl pod rukama. Bì¾el jako na olympiádì. Sotva honièka nabrala nejvìtší grády, náhle zabrzdil, div se o nìj pronásledovatelé nepøerazili.
„U¾ mì to pøestalo bavit,“ zašklebil se na nì a vylovil z kapsy øádnì oznaèenou jízdenku.
Ne¾ nastoupil do soupravy metra, zamával mi na rozlouèenou a ještì zvolal: „Øíkal jsem, ¾e mám rád srandu a nesnáším buzeraci.“
Nìkoho by to jeho vyvádìní mo¾ná pohoršilo. Mnì však bylo blaze u srdíèka z toho, ¾e jsem takového zajímavého kluka potkala. Snad je pravda, ¾e lidé, kteøí se mají setkat, tak se prostì potkají. Nìkdy vše vypadá jako náhoda, ale tøeba je to jinak, tøeba je to u¾ dopøedu nìkde psáno a dáno.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky