Rodièovské slasti a strasti
V metru byla poøádná tlaèenice. Ještì pøedtím, ne¾ se nad hlavami davu ozval hlas – ukonèete výstup a nástup, dveøe se zavírají – málem jsem se pøerazila o dìtský koèárek, co stál hned u dveøí. Opozdilci, kteøí skoèili do vagónu v poslední vteøinì, ne¾ se zacvakly dveøe, mì napresovali mezi tìla dalších cestujících.
Stála jsem v pozoru a nemohla se pohnout. Ruce pøipa¾ené a v hlavì obavu, ¾e kdybych kýchla, ani si neutøu nos. Vzduchem poletovalo klení i chichotání a nad hlavami visel oblak smìsice potu, parfémù a deodorantù rùzné kvality. Najednou jsem ucítila na svém pozadí ruku šátralku.
„Tak to se mi snad zdá,“ stoupl mi adrenalin. Ale ¾ádné zdání, ruka šátralka byla skuteèná.
„Ani tomu chlípníkovi nemù¾u jednu vrazit,“ letìlo mi hlavou. Jen¾e spílat mu na celé metro mi pøipadalo také nepatøièné.
„I vy jeden šibale,“ øekla jsem nakonec na jeho adresu, ale zároveò i tak, aby to slyšeli i ostatní cestující, „já si na to zvyknu a vy mi pak vystoupíte.“
Snad se chytí za fròák a zastydí se.
„To víš, ¾e nevystoupím, milá Jaroslavo. Jsem rád, ¾e jsme se po letech potkali,“ øekl známý hlas. „Já tì jen chtìl upozornit, ¾e za tebou stojím.“
Byl to Aleš, mùj bývalý kolega z redakce.
Nejdøív jsme si povídali jen pøes rameno, jak jsme stáli tìlo na tìlo, ale kdy¾ na Hlavním nádra¾í a pak u Muzea pùlka lidí vystoupila, koneènì jsme se objali.
„Rovnou se s tebou louèím,“ pokrèila jsem rameny. „Pøíští stanici vystupuji.“
„Ještì jsme všechno neprobrali,“ protestoval Aleš. „Sedneme si na Pavláku na decku a budeme pokraèovat v hovoru.“
Na ulici jsme byli jako v jiném svìtì. Ve vzduchu se chvìlo jaro a u vchodu do metra paní ve slovenském kroji prodávala fialky.
Aleš mi jednu kytièku koupil a nabídl mi rámì.
„Mìl jsem tì z celé redakce nejradši,“ øekl podle pravdy. „Ty jediná jsi mì brala vá¾nì, i kdy¾ jsem byl pouhý elév. V¾dycky jsem u tebe našel radu a pomoc.“
„To jsi byl ještì neopeøené kuøe, ale teï u¾ je z tebe opravdový chlap,“ pochválila jsem ho.
Sedli jsme si v restauraci k malinkému stolku u okna a skládali støípky vzpomínek do jasnìjších kontur.
„Jó, vzpomínky jsou nìkdy fuška,“ krabatil pøemýšlivì èelo, kdy¾ jsme chvílemi nemohli navázat nit vzpomínání. „Ten èas hroznì letí.“
Èíšník nám dolil z karafy rù¾ové víno a my si znovu pøi»ukli.
„Probrali jsme všechny kolegy, všechny zá¾itky, všechny úspìchy a neúspìchy, ale o sobì vùbec nemluvíš. U¾ ses o¾enil?“ vybafla jsem na nìj.
Aleš pyšnì pokýval hlavou. „U¾ pøed dvìma roky.“ Pak za»ukal na desku stolku. „A klepu na døevo, ¾e nám to šlape.“ Potom se celý rozzáøil. „Pøed mìsícem se nám narodil Jaroušek.“
Najednou se div neskácel. „Je¾íš,“ leknutím se a¾ zajíkl, „já ho zapomnìl v metru.“
Nebyla jsem schopná slova. Hned mi vyvstal pøed oèima koèárek ve dveøích vagónu a málem mnì vypadla sklenièka z ruky.
Oba jsme z té restaurace vystøelili rychleji ne¾ kulový blesk, a proto u¾ od té chvíle chápu smysl sloganu Èeské pošty ¾e: Blesk je mùj pomalejší brácha.
„Dnes jsem s Jarouškem poprvé venku,“ chytal se za hlavu Aleš. „Ještì mi ta role otce nepøešla do krve.“
Vedoucí smìny v metru sedìl v kukani u eskalátorù a tváøil se jako øeditel zemìkoule.
„Co¾e jste v metru zapomnìli?“ povylezly mu oèi z dùlkù. „Øíkáte dítì? A kolik mu je?“
Aleš si rukávem utøel èelo.
„Za ètyøi dny mu bude mìsíc.“
„Mìsíc!“ vykøikl mu¾ v dopravácké uniformì. „Kufr, deštník, brejle, snad i psa lze v metru zapomenout, ale novorozence? To snad nemyslíte vá¾nì.“
„Jistì Jarouška rychle najdete,“ doufal Aleš.
„To víš, ¾e najdou,“ chlácholila jsem ho. „U¾ nìkde øve hlady na celé kolo, a tak nebude k pøehlédnutí.“
„Co kdy¾ si ho nìkdo nechá? Je to nejpìknìjší dítì pod sluncem,“ hoøekoval Aleš.
„Øeknìte mi koneènì, kdy a kterou trasou jste jeli, a» rozjedeme pátrání,“ úpìl dopravák.
„Byl bych vám vdìèný, kdyby se to moc nerozkøiklo,“ prosil Aleš. „Mù¾ete snad pátrat v tichosti. Znám toti¾ novináøe. Jsem z bran¾e. Jestli si to pøeète má ¾ena zítra v tisku, jsem mrtvej mu¾.“
„V tichosti, øíkáte?“ byl na omdlení dopravák. A ihned poslal hlášení na dispeèink. „Teï, vá¾ený, sledujte ten kolotoè.“
Celé metro bylo rázem na nohou. Ve všech prostorách se ozývalo hlášení, ¾e se ztratil kojenec obleèený do modré kombinézy s bílou èepièkou na hlavì, co le¾el v kombinovaném koèárku Babylux barvy èerné plus flowers a byl pøikrytý bé¾ovou dekou. Zamìstnanci metra, kteøí byli zrovna po ruce, revizoøi i pøíslušníci mìstské policie lítali po nástupištích i ve vagónech jako dru¾ice, zatím co my stáli zkroušenì v kukani vedoucího smìny a na obrazovce pozorovali ten šrumec.
Po chvíli byl koèárek na svìtì. Jaroušek v nìm spal jako – no, jako nemluvnì a vùbec nevìdìl o svìtì. Aleš ho hned drapnul a drandil s ním rychle k domovu, aby byli doma vèas na kojení.
„Zastav se nìkdy u nás,“ louèil se. „Ale urèitì. Ještì si musíme všechno dopovìdìt.“ A pak køikl pøes rameno: „Man¾elce ani muk, slib mi to.“
„Hrob je proti mnì hotový ¾vanil,“ uslyšel mou odpovìï ještì døív, ne¾ zmizel za nejbli¾ším rohem.
Asi za mìsíc jsem zazvonila u Alešových dveøí. Po chvíli mi otevøela drobná brunetka s oèima jako pomnìnky. „Já jsem Johanka, Alešova ¾ena,“ vítala mì. „Øíkal, ¾e se dnes pøijdete podívat na Jarouška.“ A pak mi vesele zatøepala rukou. „Tak pojïte pøece dál.“
Aleš stál u pøebalovacího pultu z masivní borovice a zápasil se synem. Kdy¾ ho koneènì omotal plenou, polo¾il ho Johance do náruèe a políbil mì na uvítanou.
„Mìl jsem vzkaz v redakci, ¾e se zastavíš.“
Dívala jsem se na Jarouška a v duchu si øíkala, jak za ty ètyøi týdny pøibral.
„Tak pìkného klouèka jsem ještì nikdy nevidìla,“ pochválila jsem ho.
Aleš na mne upøel vdìèný pohled. U¾ si ani v myšlenkách nechtìl pøipomenout tu patálii z metra.
Najednou zaèal Jaroušek nespokojenì vrnìt. S Alešem to škublo a rychle se zaèal rozhlí¾et po dudlíku. Kdy¾ dudána strèil Járovi do pusy, vzal ho Johance z náruèí a trpìlivì s ním rázoval po pokoji, dokud ho neukonejšil.
Johanka mi za jeho zády ukazovala oèima, jaký je to vzorný man¾el a otec, který by za nì snad i dýchal.
Jen co Jaroušek usnul a Aleš ho ulo¾il do postýlky, šel do kuchynì postavit na kafe.
„Fakticky jsem si vybrala skvìle,“ ztvrdila Johanka ještì nahlas své esperanto oèí.
Aleš se zatím vrátil s tácem chlebíèkù.
„Právì tì tu chvalozpìvujeme,“ spustila jsem. “Jsi skvìlý táta. Na mou duši, na sto høíchù, na koèièí svìdomí.“
„Rád se starám o svou rodinu,“ øekl pyšnì. „To snad dìlá ka¾dý otec.“
„Ka¾dý ne,“ pohladila Johanka Aleše po vlasech. „Nedávno psali v novinách, ¾e nìjaký cvok zapomnìl své vlastní dítì v metru. Vìøila byste tomu?“ mraèila se.
Aleš polkl naprázdno. „Ještì ¾e otiskli jen iniciály toho netvora, proto¾e jinak by u¾ musel celý ¾ivot lézt kanálama.“
„Jistì to neudìlal schválnì,“ namítla jsem.
Aleš sedìl tiše jako pìna. Za nic na svìtì by Johance nepøiznal, ¾e ten høíšník byl právì on.
„Být rodièem je nìkdy moc nelehký údìl,“ vyjelo ze mì.
Johanka pøísnì pozdvihla oboèí, ale nakonec se pøece jen usmála.
„Babièka øíkávala, ¾e rodièovství pøináší slasti ale i strasti.“
Vzala Alešovu ruku do svých malých dlaní a dodala: „My to s Alešem bereme.“ A pak se oba sklonili nad spícím Jarouškem, aby zkontrolovali, zda mu nic nechybí.
Byla jsem pøesvìdèená, ¾e by Johanka Alešovi odpustila tady a teï. Aleš se však rozhodl, ¾e pùjde s pravdou ven, a¾ bude jeho zloèin promlèen. Èas, ten nakonec pøece všechno vyøeší.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky