Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (19)

O studentských letech z počátku padesátých let by se toho dalo napsat ještě mnoho, vždyť tehdy se to paradoxy a renoncy jen hemžilo. V těchto souhrnných vzpomínkách na léta strávená na vrchlabském gymplu se musím ještě zmínit alespoň o několika nezapomenutelných vrchlabských profesorech, jejichž jména by široké veřejnosti nic neříkala a tak zůstanou v anonymitě. O skvělém matikáři a fyzikáři, který mě „nasměroval“ na mou celoživotní profesi, jsem se už zmínil. A tak ještě dodám, že tento starý mládenec – ročník 1905 - se rád při výkladu houpával z paty na špičku na kraji stupínku a k naší nelibosti nikdy nespadl, i když to často hrozilo. Byl to prostě fyzikář, který měl vždy dobrý přehled o svém tělesném těžišti! Po maturitě pak na třídních srazech dovolil několika svým oblíbencům, aby mu tykali. Právě on, stejně jako biolog, kterému jsme jednou na dvoře roztlačovali aerovku, našel svůj asyl na dohled od školy, což jsem zbásnil ve své baladě ve svých minulých „životních paradoxech.

Na Benecku pod tisíci metrovým kopcem Žalým pak bydlel češtinář a franštinář, který nám – samozřejmě žertem – dával při našem koktání v tom cizím jazyce za vzor svou šestiletou dceru. Výrok z téže balady o hlavách zacpaných vánočkami pak pochází od latináře, vynikajícího šachisty. O těchto třech se traduje i následující, trochu lechtivá zkazka: Matikář odchází ze sborovny řka – au revoir, za ním latinář – au reservoir a nakonec nejmladší češtinář procedí – au prezervativ! Dále se do dějin školy zapsal doslova dělnický „pedagog“, který přišel posílit náš profesorský sbor přímo z továrny. Několik měsíců nás učil občanskou výchovu a byl šťastný jak kotě, když jsme znali závěrečná slova Marxova Komunistického manifestu – „proletáři všech zemí – spojte se!“ Jistě dnes také vás napadne nádherná inovace tohoto hesla z filmu Pelíšky. Mezi „figurky“ v tom nejlepším slova smyslu se pak řadí i profesor dějepisu, který měl samozřejmě zejména starověk v malíčku, neboť při svých cestách za první republiky poznal vše, o čem učil. Tento pedagog si od nás, na rozdíl od profesora ze starých známých filmů nepůjčoval rodokapsy, ale téměř nedostupné Troskovy romány - naše snad první sci-fi. A nesmím zapomenout na naši nejmladší třídní – ruštinářku, která se zpočátku ještě občas červenala. Jak ta byla nešťastná, že po poslední velmi zkrácené IV. třídě, kterou jsme v roce 1953 absolvovali za šest neděl o prázdninách, jsme nemuseli maturovat z ruštiny...

Naštěstí náš ročník ještě nezažil vytrhávání a retušování obrázků nebo začerňování jmen v učebnicích, zato si jen matně vzpomínám na monstr akci „Mládež vede školu“, při které měli být kantoři a študáci rovnocennými partnery! Dva zajímavé střípky pak mám uloženy v paměti z lyžařských zájezdů - do Vysokých Tater a do Pece pod Sněžkou. Z toho prvního jsem si odnesl doživotní averzi ke zvěřině, neboť po dlouhé vyčerpávající cestě vlakem jsme hned po příjezdu do Tatranské Lomnice dostali k obědu zvěřinovou svíčkovou a mnohým z nás bylo pořádně špatně! Zážitky z druhého, pro nás mnohem bližšího zájezdu, jsou radostnější a dominuje jim zbytečně vyhašený minimax v chatě Na Vyhlídce na Zahrádkách! A ranní pohledy ještě neprobranýma očima na naši nejvyšší horu Sněžku jsou také nezapomenutelné. Mám je před svýma starýma očima stále a jsou i zde! A ačkoliv na posledním gymnasiálním srazu absolventů jsme se sešli už pouze s naší ruštinářkou, ve svém srdci, v duši – nebo bůh ví kde – ty výrazné postavy báječných kantorů stále přežívají...

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora