Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Přístav a špery

Dalším místem rybařiny byl přístav. Uklízely se sem šífy před velkou vodou, někdy i na noc a když bylo třeba zajít něco pojíst U Krůtů. V dobách kdy jsem se na Kamejku pohyboval už nesloužil k ničemu.

Na rozhraní silného proudu a tišiny za hlavou bylo loviště okounů. Tak velikých jak nikde jinde. A vlastní tišina. Domov línů, někdy kapříků a úhořů. Hlavně však bolenů. Brázdívali tam stále .Jen brát se jim nechtělo. Z koryta vyjížděli do polotišiny na lup candáti. Když byly slunky, správně oukleje pruhované, byl záběr po ránu skoro jistý.

Byly tam používány tři neběžné způsoby lovu ryb na udici. Ten první byl originál dědy. Jako každému rybáři.tak i jemu se zdávalo jistě po nocích o aroganci bolenů. Zklamala i malá myška, připevněná na trojháček pomocí nitky. Až to přišlo. Různobarevná a dosti velká sarančata na vyschlých skalách kolem Čelakov nebyla vzácností. Hřmotnost jejich letu nedokázal napodobit nikdo z říše hmyzích polétavců. Musel být použit velice slabý vlasec. Byla to 15. Chytali jsme na ni rýbata. Tady v přístavu nebylo vázek a jak se ukázalo, bolenům se do silného proudu nechtělo. Břeh hlavy byl bez překážek a tak se mohlo vsázet jen na to, že malý háček je dobře zaseknut. Dosti často nebyl. To dostala ryba školení a sarančatům se potom vyhýbali z dálky.

Princip byl jednoduchý. Na kamenitou podložku se opatrně položila imitace vytažená z navijáku. Potom už bylo třeba vyčkat, až si to kobylka namíří přes vodu. Unesla náklad šňůrky určitě dál jak 10 metrů. To stačilo Důležité bylo aby padla na vodu za ocas lovce. To se otočil a než stačil rozpoznat zradu visel na udičce.

Druhý způsob byl mým patentem. Na candáty se dalo při chytání nahazovat i z hlavy. Rozdíl od vody byl skoro tři metry. Vlasec se hluboko prověsil. Byla to nádhera takto pozorovat nimravé candátí záběry. A dost času k sekán než se imitace srovnala ke špičce prutu. To bez odporu čihátka nebo splávku.

Třetí byla vlastně rybařina hračičků. Říkali jsme“na bublinky“ Dá se to praktikovat ve všech klidných a velice pomalých, nejlépe úplně tichých vodách. Jak se při hledání potravy ryba dloube ve dně stoupá k hladině řetízek bublinek. Přesně ukazují kde ryba je. Malý spláveček,lehký cajk a hnojáček se přehodí za tuto stopu. Je třeba návnadu stáhnout do dosahu hltavce. Když se povedlo, bublinky přestaly a v okamžiku se to projevilo i na splávku. Když ne,.bublinky tvořily cestičku dál. Celá akce se opakovala. Nutný byl opatrný pohyb po břehu. Překvapení bylo, když takto zabral i docela slušný úhoř. Rozeznat původ bublinek bylo jednoduché. Ty vytvořené plyny unikajícími z bahna v klidné vodě nedělaly cestičky. Na líny to byl nejproduktivnější způsob lovu Mě lákalo zvláště ,že nešla ryba za rybářem ale rybář za rybou.

Špery byly jak už bylo uvedeno stejného původu jako Říčka propojeny kanálem a ležely tři nad sebou. Mělká voda porostlá hustě splývající trávou, jen malá okénka zůstávala volná. To bylo také jediné místo, kde se dalo chytat. Děda na to přišel brzy .Museli jsme tam být dva. Když se povedlo některou z mála ryb zaseknout, cesta pro ni do vody byla nezbytná. Tu náruč trávy, o se na vlasec nachytala nešlo nijak zvládnout. Ryb tam moc nezůstávalo. Někdy se tam zdrželi ale slušní kapři.

K tomu tam byly ideální podmínky. Ale to chytání !. Nejdřív se hodil do okénka v trávě kousek chleba s kurkou. Netrvalo dlouho a objevili jej perlínci a plotičky. Stále jich přibývalo. S tím také rozruchu na hladině. Když hody byly v nejlepším, ozvalo se srknutí, z vody se zdvihl kapří čumák a zbytek chleba zmizel. V tom spočívala strategie rybolovu. Cajk bez olůvka, rovnou na konci háček. Větší kousek chleba bylo nutné namočit. Ale jen tolik, aby se nerozpadl, jenom obtěžkal. Daleko lépe se trefovalo nahodit do mezery. Ostatní už bylo stejné. Perlínci, srknutí, zásek a rychlé zabrodění pro rybu. Vlasec býval silnější aby ten nápor vydržel. I tak jsme odtud velké úlovky nemívali. Tak dva až tři kapry do roka. Zato ale lepší.

Na navigaci dosušovali chalupníci trávu sem přivezenou. Rozpálený kámen a sluníčko odvedlo poctivou a rychlou práci. Vypravuje se, že v červenci v roce 1954 když se přihnala povodeň že voda šla tak rychle nahoru že ten co u Šperů sušil, stačil jen tak-tak vypřáhnout a odvést krávu do bezpečí. Seno putovalo ku Praze i s vozem.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora