Babibajky
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky
* 16 *
Byla jednou jedna bystrá holèièka, která chtìla všechno vìdìt a poøád se vyptávala… proè svítí sluníèko… proè jsou na obloze mráèky… proè prší… proè roste travièka zelená a ne èervená… proè a proè a proè… Sotva otevøela ráno oèka, pusa se jí nezastavila. Moc se naše holèièka tìšila do školy, proto¾e jí všichni slibovali, ¾e právì tam se dozví, co ji zajímá, a kdy¾ se bude dobøe uèit, mù¾e jít a¾ do té nejvyšší školy ve vzdáleném mìstì.
V noci pøed tím slavným dnem, kdy mìla jít do školy poprvé, se jí zdál sen o dìdeèkovi, kterému vlasy záøily jako zlato a který jí dal èervené jablíèko. Ani nebyla moc pøekvapená, kdy¾ je ráno na talíøku vedle namazaného krajíce našla. Snìdla je na svaèinku a po mnoha letech stejné jablíèko od dìdy Vševìda nachystala svým dvìma prvòáèkùm na talíøek k snídani. V¾dy» která maminka by nechtìla, aby její dìti byly moudré a vzdìlané?!
* * *
Jsem violka vonná a nejsem jen tak k mání! Pouze brzy na jaøe, kdy se unavené snì¾enky u¾ chystají ke svému letnímu spánku, se pod holými vìtvièkami hlohu èi jiného køoví objeví moje lísteèky jako zelená myší ouška. Staèí trochu sluneèního svitu a ¾ádný opo¾dìný mrazík u¾ nezabrání, aby se na svìtlo ze studené zemì neprodraly fialové korálky mých poupátek. Podívejte, u¾ se i stonky mých kvìtù vytáhly dost vysoko, aby ka¾dý, kdo jde kolem, vidìl, ¾e jsem rozkvetla do plné krásy. A kdyby mne nìjaký nepozora náhodou pøehlédl, urèitì ucítí moji vùni. Je nì¾ná, krásná, jedineèná, prostì fialková. Pøivoòte si, ale netrhejte, jsem u¾ velmi vzácná!
* * *
Kdysi tenhle èajník stál na polici v obchodì a netrpìlivì èekal, a¾ si ho nìkdo koupí.
...jsem pøece takový krásnì modrý a blyštím se jako naleštìné zrcadlo, tak honem honem, u¾ se nemohu doèkat, a¾ ve mnì bude bublat voda na èaj nebo voòavé kafíèko…
Asi by tolik nespìchal, kdyby vìdìl, jak s ním budou zacházet. Té ušmudlané hospodyòce ani nestálo za to, aby ho aspoò jednou za èas poøádnì umyla a vyleštila, nato¾ aby dávala pozor na jeho choulostivý smalt. Buch sem buch tam hned byl celý oprýskaný a bylo po parádì. Chudák èajník, to si pøece nezaslou¾il. Nakonec ho pøešla chu» do ¾ivota a dovolil rzi, aby mu pro¾rala díru do dna.
No, nìkdy ani èajník zklamané oèekávání neunese.
* * * 
Kdy¾ po nìkolika letech pøestìhovali koberec z obýváku do dìtského pokoje, byl docela rád a tìšil se, kolik si s caparty u¾ije legrace. Chuïátko, vùbec netušil, co ho èeká. ®e jsou po nìm poøád rozházené hraèky, to mu nevadilo, ale skvrny od rozlitého kakaa, tøásnièky slepené cucavým bonbonem a zaschlé nudle s mákem, to na nìho bylo moc. Koberec nebyl ¾ádný ufòukánek, nebreèel nad rozlitým mlékem, ale pøemýšlel, jak situaci vyøešit. Pøíle¾itost se našla pøi velkém letním úklidu, kdy ho pøehodili pøes plot, aby tam poèkal, a¾ na nìho dojde øada. Ten den byl u¾ od rána pìknì vìtrný, nìco se v povìtøí chystalo a náš koberec byl ve støehu. Pøi prvním velkém poryvu se lehce zvedl z plotku, zavlnil se nad zahradou, tøásnièky se vesele rozevlály a koberec se ztratil v dálce nad lesem.
No vida, a potom ¾e létající koberce jsou jen v pohádkách!
* * *
Tak se mnì, drahouškové, zdá, ¾e moc fantazírujete. To by se vám líbilo, létající koberec a frnk pryè?! To vy pøece umíte i bez koberce, èlovìk vás vidí jen u jídla. A co takhle vysavaè do ruky a poøádnì vyèistit ten, co máte v pokoji a u¾ na nìm skoro není ani poznat, jaký má vzor! Jo, vy vìøíte na pohádky?! A na prsten splnìných pøání?! No, je vidìt, ¾e jste ještì moc mladí, ¾e vás ¾ivot ještì nestaèil pouèit.
Pojïte, upekla jsem povidlové koláèe, to je vùnì, co? Dostanete taky hrníèek šípkového èaje, aby se vám líp poslouchalo. No vida, jak umíte pìknì potichouèku sedìt jako kuøátka, ani se nepoštipujete. Tak kterou? O hloupém Honzovi, nebo o Snìhurce, jak ji princ políbil? Nebo o zlé Je¾ibabì? Copak, vy to všechno znáte? Dobøe dobøe, kdy¾ jinak nedáte, bude to o tom, jak byla babièka mladá, to u¾ je vlastnì taky pohádka.
… Kdysi, pøed dávnými èasy se jedné mamince narodila taková pìkná holèièka …
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky