Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tatínek
Mùj tatínek byl hlavou rodiny, našeho domu, celého hospodáøství. Mùj tatínek byl hlavou mého dìtství, všeho, co se mne týkalo. Neradil se s mou matkou, ale se svou, s mou babièkou. Byli sehraný tým a vedli rodinu i hospodáøství dobøe, k prosperitì a spokojenosti. Otec zveleboval hospodáøství, nakupoval potøebné knihy a stroje, aby si usnadnil práci. Mìl však jediné pøání – syna. Ale to se mu nesplnilo. Dnes se to zdá smìšné, ale tenkrát pøed válkou je to pochopitelné.
Náš tatínek nemìl na nìjaké vysedávání èas a také nechodil prostovlasý. Nosil placatou èepici s kšiltem. A pokud se pamatuji, tak se znaènì promaštìným kšiltem, proto¾e ke stáru èepici nemìnil.
V mém ¾ivotì byl tatínek slunce, mìsíc, vzduch, voda, oheò a bùh. Tatínek mi rozpouštìl acylpyrin na l¾ièce pøi horeèce, tatínek mì nauèil písmena, prvnì mì vedl za ruku do první tøídy, vyškrtal høíchy nevhodné k první zpovìdi, koupil mì bílé ko¾ené boty k prvnímu pøijímání, chválil mì po rodièovském sdru¾ení, byl shovívavý k maminèiným stí¾nostem na mne, nauèil mì jezdit s koòmi (kùò zapøa¾ený do sekaèky musel jít na kopyto od zralého obilí) a rozbìhnout øemenici, abych spustila motor mlátièky, špejlovat jitrnice pøi zabíjaèce a byl to on, kdo nesl mùj kufr, kdy¾ jsem odcházela do svìta a vedl mì k oltáøi.
Náš tatínek zašti»oval celý náš svìt. Svìt mùj, mých sester a maminky. Nešel svou cestou, jak by si pøál. O¾elel vzdìlání, po kterém tou¾il, podøídil se pøání rodièù a pøevzal hospodáøství. Vyplatil sedm sourozencù, o¾enil se pro vìno a doslou¾il rodièùm.
Maminky jsme se na nic neptaly. Jen tatínka.
„Tati, kde konèí svìt?“
Odpovìdìl mi, ¾e nikde, ¾e je kulatý a já byla moc a moc zklamána, ¾e tatínek, který ví všechno, mi to nechce øíct.
Po osmaètyøicátém se tatínkovi zvedaly dodávky, doma zbylo na ¾ivobytí málo, pøíbuzní pøestali jezdit, já jsem vyškemrala na babièce jedno vajíèko po nemoci. Ve škole jsem si spoøila pìtikorunu mìsíènì. V tøiapadesátém jsem po mìnì dostala jednu korunu. A hned na to v noci pøivedl tatínek dìdeèka do svìtnice a ulo¾il ho do své postele. Dìdeèek plakal. Po babièèinì pohøbu si vlezl do postele a za tøi mìsíce zemøel. Zùstali jsme na práci sami.
Dodávky obilí nemohly èekat na zimu. Otec s mladší sestrou svá¾eli snopy z pole. Já jsem musela, ne¾ se vrátili, mít fùru vymlácenou. Jedna malá sestra mi podávala snopy na vál a druhá nejmenší odhrabovala ouhraky a hlídala pytle. Já jsem zapnula oba motory. Sláma šla z øezaèky výfukem na zádìò. Ka¾dý snop jsem rozvázala, jen po èástech jsem ho strkala do mlátièky. Nìkdy se øezaèka ucpala. Musela jsem trubky rozepnout a vyèistit. Ne¾ se otec vrátil s fùrou, musel být ¾ebøiòák prázdný. Maminka byla nemocná.
Tatínek pøi práci na poli
Tatínek vstoupil do dru¾stva. Vzal si domù do chléva dobytek, aby se mohl starat o nemocnou maminku a naši nejmladší sestru. To znamenalo nakrmit 26 kusù dobytka, nasekat si a pøivézt krmení a vyvézt od nìj hnùj. Byl také placený od nadojeného mléka. Dojilo se ruènì 11-16 krav. Proto¾e psal kroniku, doèetli jsme se, ¾e v tom roce 1961 se nadojilo a odvezlo do sbìrny 28 789 litrù mléka. ®ádný svátek. ®ádná nedìle. Kdy¾ ètu jeho kroniku, v¾dycky pláèu. Jednotka za práci byla mizivá a z toho polovina se vyplácela a¾ na konci roku.
Všem nám umo¾nil vzdìlání pøes negativní posudky tajemníkù.
Kdy¾ maminka zemøela, chod rodiny pokraèoval dál. Kdy¾ jsme se sjeli všichni na pou», tìsto na knedlíky kynulo, hrnec zelí stál na plotnì, koš døeva u kamen a láteøil: „Beze mne ani neuvaøíte.“ Proto¾e my jsme si vzpomnìly pøilo¾it, a¾ pøestalo na plotnì vøít, a¾ kdy¾ byla v kamnech tma.
Tatínek mìl husté vlasy a ne¾ mì dovedl k oltáøi, tak mu pramínek vlasù spadl do èela a já jsem mu ho pøièísla. To bylo jediné, kdy jsem tatínka za všechnu tu døinu a lásku pohladila.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky