Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Tatínek

Můj tatínek byl hlavou rodiny, našeho domu, celého hospodářství. Můj tatínek byl hlavou mého dětství, všeho, co se mne týkalo. Neradil se s mou matkou, ale se svou, s mou babičkou. Byli sehraný tým a vedli rodinu i hospodářství dobře, k prosperitě a spokojenosti. Otec zveleboval hospodářství, nakupoval potřebné knihy a stroje, aby si usnadnil práci. Měl však jediné přání – syna. Ale to se mu nesplnilo. Dnes se to zdá směšné, ale tenkrát před válkou je to pochopitelné.

Náš tatínek neměl na nějaké vysedávání čas a také nechodil prostovlasý. Nosil placatou čepici s kšiltem. A pokud se pamatuji, tak se značně promaštěným kšiltem, protože ke stáru čepici neměnil.

V mém životě byl tatínek slunce, měsíc, vzduch, voda, oheň a bůh. Tatínek mi rozpouštěl acylpyrin na lžičce při horečce, tatínek mě naučil písmena, prvně mě vedl za ruku do první třídy, vyškrtal hříchy nevhodné k první zpovědi, koupil mě bílé kožené boty k prvnímu přijímání, chválil mě po rodičovském sdružení, byl shovívavý k maminčiným stížnostem na mne, naučil mě jezdit s koňmi (kůň zapřažený do sekačky musel jít na kopyto od zralého obilí) a rozběhnout řemenici, abych spustila motor mlátičky, špejlovat jitrnice při zabíjačce a byl to on, kdo nesl můj kufr, když jsem odcházela do světa a vedl mě k oltáři.

Náš tatínek zaštiťoval celý náš svět. Svět můj, mých sester a maminky. Nešel svou cestou, jak by si přál. Oželel vzdělání, po kterém toužil, podřídil se přání rodičů a převzal hospodářství. Vyplatil sedm sourozenců, oženil se pro věno a dosloužil rodičům.

Maminky jsme se na nic neptaly. Jen tatínka.

„Tati, kde končí svět?“

Odpověděl mi, že nikde, že je kulatý a já byla moc a moc zklamána, že tatínek, který ví všechno, mi to nechce říct.

Po osmačtyřicátém se tatínkovi zvedaly dodávky, doma zbylo na živobytí málo, příbuzní přestali jezdit, já jsem vyškemrala na babičce jedno vajíčko po nemoci. Ve škole jsem si spořila pětikorunu měsíčně. V třiapadesátém jsem po měně dostala jednu korunu. A hned na to v noci přivedl tatínek dědečka do světnice a uložil ho do své postele. Dědeček plakal. Po babiččině pohřbu si vlezl do postele a za tři měsíce zemřel. Zůstali jsme na práci sami.

Dodávky obilí nemohly čekat na zimu. Otec s mladší sestrou sváželi snopy z pole. Já jsem musela, než se vrátili, mít fůru vymlácenou. Jedna malá sestra mi podávala snopy na vál a druhá nejmenší odhrabovala ouhraky a hlídala pytle. Já jsem zapnula oba motory. Sláma šla z řezačky výfukem na záděň. Každý snop jsem rozvázala, jen po částech jsem ho strkala do mlátičky. Někdy se řezačka ucpala. Musela jsem trubky rozepnout a vyčistit. Než se otec vrátil s fůrou, musel být žebřiňák prázdný. Maminka byla nemocná.

Tatínek při práci na poli

Tatínek vstoupil do družstva. Vzal si domů do chléva dobytek, aby se mohl starat o nemocnou maminku a naši nejmladší sestru. To znamenalo nakrmit 26 kusů dobytka, nasekat si a přivézt krmení a vyvézt od něj hnůj. Byl také placený od nadojeného mléka. Dojilo se ručně 11-16 krav. Protože psal kroniku, dočetli jsme se, že v tom roce 1961 se nadojilo a odvezlo do sběrny 28 789 litrů mléka. Žádný svátek. Žádná neděle. Když čtu jeho kroniku, vždycky pláču. Jednotka za práci byla mizivá a z toho polovina se vyplácela až na konci roku.

Všem nám umožnil vzdělání přes negativní posudky tajemníků.

Když maminka zemřela, chod rodiny pokračoval dál. Když jsme se sjeli všichni na pouť, těsto na knedlíky kynulo, hrnec zelí stál na plotně, koš dřeva u kamen a láteřil: „Beze mne ani neuvaříte.“ Protože my jsme si vzpomněly přiložit, až přestalo na plotně vřít, až když byla v kamnech tma.

Tatínek měl husté vlasy a než mě dovedl k oltáři, tak mu pramínek vlasů spadl do čela a já jsem mu ho přičísla. To bylo jediné, kdy jsem tatínka za všechnu tu dřinu a lásku pohladila.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky