Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti - aneb mé životní paradoxy a renoncy (18)

I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím, a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.

Balada gymnaziální

Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devět, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepoučil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
vždyť okna našich tříd mířila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli žádní kmáni,
ba naopak - známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je zasil,
hned poblíž gymplu nalezli svůj asyl.
I dnes vždy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:du
„Co může chudák kantor dělat s váma,
když máte lebky své zacpané vánočkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která těsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
Vždyť kde kdo z nás tu nalezl pár malých cůpků
a prvně kradmo zahleděl se do živůtků,
které tak často vábívaly naše lačné oči,
že dodnes při vzpomínce na některé se nám hlava točí!
Ta léta sice odvál čas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, když si s tím dáme práci.
Tož – bojujme s tou potvorou, víme, že dum spiro - spero!
Tím končím, račte prominout, už vysychá mi pero.

To tedy byly mé psané příspěvky k padesátému výročí vrchlabského gymnázia, a protože když se dám do exhibice, tak nevím kdy přestat, do třetice ještě přidám svůj příspěvek mluvený. Snad proto, že tehdy na podzim v roce 1995 jsem byl právě o deset let starší než ten náš oslavovaný ústav, byl jsem dokonce ještě požádán, abych pronesl uvítací řeč na nádvoří gymnázia, které mohu bohužel předvést pouze téměř lidu prázdné.

Končila první červencová dekáda, Celsius stoupal přes třicítku a Réamur mu šlapal na paty, když jsem dostal nenápadný dopis z Vrchlabí. Jeden z hlavních organizátorů této velké sešlosti mě v něm žádal, abych zde na zahájení promluvil. Tropická vedra zřejmě opět probudila můj exhibicionizmus a tak mě teď musíte chvíli poslouchat. Ale nebojte se, nebude to ani projev, ani proslov, ale opravdu jen krátký pokec!

Vážení abiturienti, vážení hosté, profesorský sbore – pořadí v tomto oslovení samozřejmě není podle důležitosti, ale zcela alibisticky podle abecedy. Sešli jsem se dnes tady ve Vrchlabí u příležitosti abrahámovin tohoto gymnázia a naskýtá se otázka – 50 let trvání školy - je to hodně nebo málo? Snad se shodneme, že je to tak akorát! Určitě jsou školy s mnohem delší tradicí, ale ty všechny mají jednu základní a nenapravitelnou vadu – nás nenechaly odmaturovat, kdežto tato škola ano! Ano, to se stalo právě tady!

Nejmladším abiturientům je kolem 18, nejstarším kolem 70, a to, že se nás tu dnes sešlo tolik, je důkazem, že tato škola na nás byla hodná a jen velmi málo se propadávalo. To ovšem bylo, je a jistě bude zejména zásluhou nezapomenutelného profesorského sboru, který se během těch dlouhých padesáti let obnovoval i z řad zdejších abiturientů, kteří tak nenápadně přešli na druhou stranu katedry.

Život v těch padesáti letech nebyl jednoduchý, neboť život je vždycky jeden z nejsložitějších. V době tak mohutných ideologických kotrmelců to nikdo neměl lehké a každý se s tím vyrovnával a snad ještě i vyrovnává po svém. Faktem zůstává, že kromě rodičů to byli zejména naši milí kantoři, kteří nás připravovali pro život. Z těch, kteří učili nás starší už bohužel většina není mezi námi a snad každý z nás se ptá, kde vlastně jsou? Není přece možné, aby někde nebyli! Doufám, že alespoň přežívají v našich myslích a ti nejlepší z nich snad i v našich srdcích!

Vrchlabské gymnázium jako kde co kolem 50. rovnoběžky a 15. poledníku měnilo svá jména, ale vždy zůstávalo baštou středoškolské výchovy zde pod Krkonošemi. Proto také celá řada rodin vyslala do této bašty studovat zástupce několika svých generací, a tak zde maturoval děda či babička, otec či matka, syn či dcera a určitě zde budou nasávat vzdělanost i vnoučata a další potomci těchto rodin. Kolik vychovala tato škola studentů, kolik zde učilo kantorů, to najdeme v ročenkách a almanachu, a v dalších letech budou tyto počty jistě dále utěšeně narůstat.

Slíbil jsem ale pouze krátký pokec, a tak bych měl končit. Paměť nám starším slábne, nemůžeme si vzpomenout co jsme měli včera k večeři a pleteme si jména svých dětí s jmény vnoučat, ale na druhé straně si bezpečně pamatujeme, jak dopadla exkurze do vrchlabského pivovaru v roce 1951! To nemůže být náhoda. Psychologové a psychiatři by to jistě bravurně vysvětlili, my ostatní však víme své. Je to tím, že tato bouda vždy měla svého ducha, jehož částečku si každý z nás odnesl do života, a kterou uchováváme na těch nejkvalitnějších hard-discích v našich nitrech. Tak ať ten dobrý duch našeho gymplu žije i v dalších stoletích! Děkuji vám za pozornost, končím svůj nostalgický pokec a slibuji, že už to víckrát neudělám!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora