Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti - aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (18)
I nepozorní ètenáøi jistì u¾ dávno poznali, ¾e se rád pøedvádím, a ¾e jsem tak trochu – no – mo¾ná i trochu hodnì – exhibicionista. A tak snad nikoho nepøekvapí, kdy¾ zde teï pøidám další svùj pøíspìvek do zmínìného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u pøíle¾itosti 50. výroèí èeského gymnázia.
Balada gymnaziální
Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devìt, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepouèil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
v¾dy» okna našich tøíd míøila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli ¾ádní kmáni,
ba naopak - známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je zasil,
hned poblí¾ gymplu nalezli svùj asyl.
I dnes v¾dy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:du
„Co mù¾e chudák kantor dìlat s váma,
kdy¾ máte lebky své zacpané vánoèkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která tìsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
V¾dy» kde kdo z nás tu nalezl pár malých cùpkù
a prvnì kradmo zahledìl se do ¾ivùtkù,
které tak èasto vábívaly naše laèné oèi,
¾e dodnes pøi vzpomínce na nìkteré se nám hlava toèí!
Ta léta sice odvál èas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, kdy¾ si s tím dáme práci.
To¾ – bojujme s tou potvorou, víme, ¾e dum spiro - spero!
Tím konèím, raète prominout, u¾ vysychá mi pero.
To tedy byly mé psané pøíspìvky k padesátému výroèí vrchlabského gymnázia, a proto¾e kdy¾ se dám do exhibice, tak nevím kdy pøestat, do tøetice ještì pøidám svùj pøíspìvek mluvený. Snad proto, ¾e tehdy na podzim v roce 1995 jsem byl právì o deset let starší ne¾ ten náš oslavovaný ústav, byl jsem dokonce ještì po¾ádán, abych pronesl uvítací øeè na nádvoøí gymnázia, které mohu bohu¾el pøedvést pouze témìø lidu prázdné.
Konèila první èervencová dekáda, Celsius stoupal pøes tøicítku a Réamur mu šlapal na paty, kdy¾ jsem dostal nenápadný dopis z Vrchlabí. Jeden z hlavních organizátorù této velké sešlosti mì v nìm ¾ádal, abych zde na zahájení promluvil. Tropická vedra zøejmì opìt probudila mùj exhibicionizmus a tak mì teï musíte chvíli poslouchat. Ale nebojte se, nebude to ani projev, ani proslov, ale opravdu jen krátký pokec!
Vá¾ení abiturienti, vá¾ení hosté, profesorský sbore – poøadí v tomto oslovení samozøejmì není podle dùle¾itosti, ale zcela alibisticky podle abecedy. Sešli jsem se dnes tady ve Vrchlabí u pøíle¾itosti abrahámovin tohoto gymnázia a naskýtá se otázka – 50 let trvání školy - je to hodnì nebo málo? Snad se shodneme, ¾e je to tak akorát! Urèitì jsou školy s mnohem delší tradicí, ale ty všechny mají jednu základní a nenapravitelnou vadu – nás nenechaly odmaturovat, kde¾to tato škola ano! Ano, to se stalo právì tady!
Nejmladším abiturientùm je kolem 18, nejstarším kolem 70, a to, ¾e se nás tu dnes sešlo tolik, je dùkazem, ¾e tato škola na nás byla hodná a jen velmi málo se propadávalo. To ovšem bylo, je a jistì bude zejména zásluhou nezapomenutelného profesorského sboru, který se bìhem tìch dlouhých padesáti let obnovoval i z øad zdejších abiturientù, kteøí tak nenápadnì pøešli na druhou stranu katedry.
®ivot v tìch padesáti letech nebyl jednoduchý, nebo» ¾ivot je v¾dycky jeden z nejslo¾itìjších. V dobì tak mohutných ideologických kotrmelcù to nikdo nemìl lehké a ka¾dý se s tím vyrovnával a snad ještì i vyrovnává po svém. Faktem zùstává, ¾e kromì rodièù to byli zejména naši milí kantoøi, kteøí nás pøipravovali pro ¾ivot. Z tìch, kteøí uèili nás starší u¾ bohu¾el vìtšina není mezi námi a snad ka¾dý z nás se ptá, kde vlastnì jsou? Není pøece mo¾né, aby nìkde nebyli! Doufám, ¾e alespoò pøe¾ívají v našich myslích a ti nejlepší z nich snad i v našich srdcích!
Vrchlabské gymnázium jako kde co kolem 50. rovnobì¾ky a 15. poledníku mìnilo svá jména, ale v¾dy zùstávalo baštou støedoškolské výchovy zde pod Krkonošemi. Proto také celá øada rodin vyslala do této bašty studovat zástupce nìkolika svých generací, a tak zde maturoval dìda èi babièka, otec èi matka, syn èi dcera a urèitì zde budou nasávat vzdìlanost i vnouèata a další potomci tìchto rodin. Kolik vychovala tato škola studentù, kolik zde uèilo kantorù, to najdeme v roèenkách a almanachu, a v dalších letech budou tyto poèty jistì dále utìšenì narùstat.
Slíbil jsem ale pouze krátký pokec, a tak bych mìl konèit. Pamì» nám starším slábne, nemù¾eme si vzpomenout co jsme mìli vèera k veèeøi a pleteme si jména svých dìtí s jmény vnouèat, ale na druhé stranì si bezpeènì pamatujeme, jak dopadla exkurze do vrchlabského pivovaru v roce 1951! To nemù¾e být náhoda. Psychologové a psychiatøi by to jistì bravurnì vysvìtlili, my ostatní však víme své. Je to tím, ¾e tato bouda v¾dy mìla svého ducha, jeho¾ èásteèku si ka¾dý z nás odnesl do ¾ivota, a kterou uchováváme na tìch nejkvalitnìjších hard-discích v našich nitrech. Tak a» ten dobrý duch našeho gymplu ¾ije i v dalších stoletích! Dìkuji vám za pozornost, konèím svùj nostalgický pokec a slibuji, ¾e u¾ to víckrát neudìlám!
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora