Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moji přátelé a já (5) -

Ostravaci

Během deseti let strávených v Karviné jsem získal řadu přátel i v Ostravě. Jednou z prvních osobností, k níž jsem od počátku pociťoval blízký vztah, ačkoli naše styky nepřesahovaly běžné setkávání lidí, kteří se pohybují v stejném kulturním okruhu, byl Václav Čapek. Klukovský zjev, ale vždy elegantní muž. Působil tehdy jako redaktor Československého rozhlasu a televize v Ostravě a konferenciér kulturních programů, mj. uváděl první soutěže Miss ČSR, slavnostní předávání Zlatých slavíků a několik ročníků Kabaretního festivalu v Karviné. Byl velmi přátelský a společenský, dokonale informovaný o všem, co se dělo v širokém spektru jeho pozornosti, a s každým se znal. Jako jediný z mých kamarádů mě oslovoval Ediku, což mi přišlo milé, protože mi tak říkala maminka.

Po roce 1968 byl jako příliš populární osobnost politicky odrovnán a vyhoštěn z masových médií, spolupracoval nějaký čas s divadlem Waterloo a nakonec raději odešel do Prahy. Když jsem do Prahy odešel i já, naše cesty se podivuhodně stýkaly a proplétaly. Nejprve jsem ho navštěvoval v jeho smíchovském bytu poté, co se oženil, potom při účinkování Kinoautomatu, jenž byl po úspěchu na Světové výstavě v Kanadě přenesen do Prahy.

V roce 1970 jsem ho angažoval jako moderátora jednoho z koncertů Folk a Country festivalu v Lucerně, který pořádala OK Fortuna, jíž jsem šéfoval.

Po krátké době jsme se sešli na společném pracovišti v Ústředním domě pionýrů a mládeže, jehož skvělá ředitelka Jarmila Cholinská poskytla útočiště řadě politicky postižených lidí. Václav byl členem oddělení společenských věd. Díky tomu, že byl politicky nespolehlivý, nemusel vést žádné kroužky (aby nekazil mládež), takže z toho měl paradoxně výhodu. Měl proto dost času na své mimopracovní aktivity (uváděl např. Hovory H s Miroslavem Horníčkem, festivaly filmů pro mládež či pořady Petry Černocké) a sběratelské vášně (bankovky, mince, vyznamenání apod.). V této době jsme např. společně letěli na setkání mládeže hlavních měst východních zemí do Sofie. Čapkovou velkou výhodou, z níž také profesně těžil, bylo to, že mohl konferovat francouzsky, německy, polsky, rusky a nedivil bych se, kdyby ovládal i další jazyky.

Poté se stal dokonce mým švagrem, když jsem se oženil s jeho sestrou Zorou, která byla olomouckými soudruhy vyštvána z gymnázia v Olomouci, kde učila, a ředitelka Cholinská poskytla v pionýrském domě azyl i jí.

Kromě rodinných styků jsme se dále setkávali i pracovně. Napsal pro mě do knihy Pickanterie věnované J. R. Pickovi vzpomínku na tohoto spisovatele a divadelníka, v době kdy dělal tajemníka ministru kultury Pavlu Dostálovi mě přizval do kolektivu autorů zpracovávajících historii amatérských divadel a já do prvního sborníku zpracoval obšírnou kapitolu věnovanou ostravským souborům Divadélko Pod Okapem a Divadlo Waterloo.

Dalším kamarádem z ostravského rozhlasu se mi stal Miloš Zapletal. Vysoký, přečnívající okolí o hlavu. Jedině při hovoru s ním jsem míval ten nepříjemný pocit malých lidí. Poskytl první příležitost k vyniknutí řadě známých zpěváků, např. Karlu Krylovi, Jaromíru Nohavicovi a dalším. Když jsem jel v roce 1969 do Švýcarska, využil mě k tomu, abych v Zurychu natočil rozhovor s nadějným soulovým zpěvákem Löfflerem, který tam emigroval. To jsem splnil a navíc mu pro jeho pořad Ostravský pondělník přivezl další rozhovor s Hanou Hegerovou, pořízený při jejím vystoupení v Bernu.

Když měl i on v rozhlase potíže, zaměstnali jsme ho se Standou Sohrem v Pulsu. Když skončil Puls, dělal manažera skupině Plameňáci a Marii Rottrové. Nakonec odešel i on do Prahy, pokračoval v této práci a po revoluci se stal ředitelem agentury Art Production K/2 a prezidentem soutěže Miss České republiky. V této etapě jsem se s ním už pracovně nestýkal, nicméně jsme se občas vídali, naposled při vernisážích v galérii Zjeviště.

Literární zájmy mě přiváděly do styku s šéfredaktorem Červeného květu Juřinou, mužem malé postavy, ale velkého ducha, jenž byl požehnaným básníkem i přísným redaktorem, a rodiče ho ozdobili poetickým křestním jménem Věnceslav. Patřil k intelektuální elitě, kterou straniční funkcionáři s chutí likvidovali, takže skončil ve skladě nábytku. Po roce 1989 byl sice rehabilitován a mohl se vrátit k redakční práci, ale moc svobody si neužil. Zemřel v roce 1992.

Dále to byl Karel Čejka, mladík romanticky loupežnického zjevu, který mi po mém příchodu do Karviné zařadil na repertoár svého Studia AZ první kabaretní scénky. Působil jako divadelník, publicista a šéfredaktor Ostravského kulturního měsíčníku. V osmdesátých letech se mi jako porotci literární soutěže Olomoucký tvarůžek dostaly do rukou jeho epigramy a já je pak otiskoval v pražském Literárním měsíčníku. Při cestách do Ostravy jsem se ním rád vždy sešel. I o něm mohu bohužel mluvit už jen v minulém čase.

Nejsilnější umělecký dojem z šedesátých let na Ostravsku pro mě představuje kabaretní soubor, který tvořili většinou studenti z Pedagogické fakulty. Zvolili si název Divadélko Pod okapem a domovskou scénu měli v agitačním středisku (!) Atlantik. Pomohla jim k němu Alena Sohrová, manželka mého přítele Stanislava.

Během své existence Okapáci vyprodukovali řadu pořadů se skvělými scénkami a písničkami a vyhrávali všechny soutěžní přehlídky, jichž se zúčastnili. Bylo až neuvěřitelné, jak je porota vždy vynášela a dávala za příklad ostatním, vynikal v tom zejména tradiční triumvirát Ivan Vyskočil, Pavel Bošek a J. R. Pick.

Třebaže si soubor nemohl stěžovat na nedostatek publicity, jejich písničky se hrály v rozhlase a občas se dostaly i do televize, třebaeje skvěle interpretovala třeba Zuzana Majvaldová, je mi tak trochu záhadou, proč se z nich nestaly celostátní hity. Možná proto, že soubor nepůsobil v Praze, možná proto, že jim přece jen chybělo něco navíc, to, co z jednoho hudebního skladatele udělá hitmakera, zatímco druhý, stejně kvalitní, takový ohlas nemá.

Tak jako mnoho dalších spřízněných duší jsem Okapáky obdivoval i já a těšilo mě, že patřím k užšímu okruhu jejich kamarádů a příznivců, že též oni vědí, co dělám já, a při každém setkání si máme co říct.

Nejblíže jsem měl od počátku k Pavlu Veselému, který se od ostatních lišil větší niterností. Pocházel z rodiny evangelického faráře a evangelické ctnosti pro něj nebyly prázdným slovem. Je tak trochu paradoxní, že při osobní skromnosti a neokázalosti se dokázal producírovat na jevišti a s Luďkem Nekudou vytvořit ústřední hereckou dvojici.

Kamarádsky se stýkat s Luďkem nebylo těžké, byl vyslovený extrovert, měl široký okruh zájmů a aktivit a stejně širokou paletu známých a přátel.

Později mi bylo souzeno sblížit se více i s dalšími členy této party, a to s Ivanem Binarem a Tomášem Slámou. Tomáš v té době pomáhal a přispíval spíše organizačně a když se po dokončení studií Okapáci rozešli, stal se spoluzakladatelem navazující scény: Divadla Waterloo, jež se usídlilo na výstavišti Černá Louka. V té době jistě netušil, jak příznačné nomen omen to bude.

Konec obou scén koresponduje s děním po srpnu 1968 i s mou funkcí v Klubu Máj Karviná a se vznikem nakladatelství PULS, které s mým přispěním založil Stanislav Sohr. Existenční problémy postihly i některé z jmenovaných kamarádů a tak například došlo k tomu, že jsem poskytl zaměstnání ve svém klubu Pavlu Veselému a přítel Sohr přijal Ivana Binara jako redaktora časopisu Tramp.

Největším scénickým projektem Divadla Waterloo byl muzikál Petra Podhrázkého a Josefa Fraise Syn pluku na motivy dětské knížky Valentina Katajeva. Satirickým způsobem reagoval na komické stránky sovětské společnosti a armády.

V roce 1970 se konala na statku Petra Podhrázkého redakční rada Trampa, rozšířená o různé hosty, zejména z řad Divadla Waterloo. Bylo to asi šedesát lidí, z toho nejméně jeden fízl. Pozvánka na tento sraz provokativně parodovala vojenský povolávací rozkaz, ale pro to by ještě nebylo tak zle. Horší bylo, že účastníci si z nostalgie zazpívali pár písniček ze Syna pluku, nasazený udavač to nahlásil a tato nevinná zábava se stala záminkou k tomu, aby úřady zasáhly a Veřejná bezpečnost začala vyšetřovat celou činnost divadla.

Následovalo zatýkání, výslechy, soud a tresty za „zločiny” vskutku kuriózní: za literární parodii, písňové texty a dokonce i za jejich zhudebnění.

Protože jsem v roce 1970 odešel do Prahy, stýkal jsem se pak jen s těmi z jmenovaných kamarádů, kteří tam později také odešli.

Nejúspěšněji si vedl Luděk Nekuda, který nejprve hostoval v Semaforu, potom vystupoval se skupinou Plavci, působil v rozhlase a nakonec v televizi, kde se mu podařilo vytvořit úspěšný program Sešlost Luďka Nekudy. Sledoval jsem jeho počiny, fandil mu a občas pro něho něco udělal. Mimo jiné jsem pomohl jeho ženě Haně dostat se do redakce Vlasty, když hledala zaměstnání. Jeho tragická a zbytečná smrt se mě dotkla tak jako všech jeho přátel i fanoušků.

S větší účastí jsem přijal příchod do Prahy Pavla Veselého a byl svědkem jeho domestikace v starých Kobylisích. Jeho žena Lída pracovala v hospodářském oddělení Matematicko-fyzikální fakulty UK a podařilo se jí zaměstnat svého muže v objektu fakulty jako nočního vrátného. Vyhovovalo mu, že má zajištěný příjem, výhodné služby (po čtyřiadvacetihodinové směně dva dny volna) a tím pádem dost volného času na své umělecké zájmy. Když jsem se uprostřed osmdesátých let ocitl na volné noze, zatoužil jsem po podobném existenčním zajištění a Lída přislíbila, že mě zaměstná na stejném místě a budeme se s Pavlem střídat. Hrozně jsem se těšil, že budu mít hodně placeného volného času a navíc budu mít možnost sepisovat něco i při nočních službách ve vrátnici. Dokonce jsem jednu službu na zkoušku absolvoval. Jisté obavy, zda člověk při noční službě neusne, mě realita rychle zbavila: všechny prostory výškové budovy byly plné cikád a ty dělaly celou noc takový rámus, že se nedalo usnout, ani kdyby člověk chtěl. Moje žádost o zaměstnání však byla zamítnuta, neboť tamějšímu kádrovákovi se zdálo podezřelé, že se na místě odpovídajícímu dělnickým kádrům shromažďují intelektuálové.

U Pavla mě překvapilo, že netoužil prosadit literárně, ale přešel k jiné umělecké aktivitě – k fotografování. Pořídil si vlastní ateliér v Karlíně a cesty za prací ho zavedly do celého světa.

Naším posledním společným počinem bylo to, že když jsem psal historickou studii o obou zmiňovaných ostravských scénách, dal mi k dispozici svůj pečlivě vedený archiv a mohl jsem s ním konzultovat vše, co bylo třeba.

Tomáš Sláma vyvázl v soudním procesu s podmíněným trestem, a tak se také odsunul do Prahy. Zpočátku to neměl lehké, ale velkou houževnatostí se vypracoval v uznávaného konferenciéra, moderátora a rozhlasového redaktora. Jeho nejúspěšnějším dlouhodobým pořadem byl sobotní Tobogán. Jeho stěhování jsem se nezúčastnil, ale naopak on pomáhal stěhovat mě, když jsem v Praze měnil byt.

Chtěl jsem při citované studii využít i jeho a naplánoval si s ním schůzku v době mezi dvěma dialýzami, na něž musel chodit několikrát týdně. Na tuto schůzku však už nepřišel a nepřijde ani na žádnou další.

Největší dopad na další osudy mělo odsouzení a uvěznění pro Ivana Binara. Po odpykání trestu byl donucen emigrovat. Nejprve se živil v jedné keramické dílně ve Vídni, po čase se mu podařilo dostat do Mnichova a stát se redaktorem Svobodné Evropy. Tam jsem ho také hned po revoluci navštívil, když jsem připravoval reportáž o muzeu hraček Ivana Steigra pro časopis Škrt. Když spolu s rozhlasovou stanicí přesídlil do Prahy, poskytl mi několik nevydaných rukopisů, něco z toho jsem chtěl vydat ve svém nakladatelství Marsyas, ale nepodařilo se mi zajistit žádný odbyt. Dodnes mám výčitky, že jsem v této záležitosti zklamal. Ivan naštěstí všechny své knížky vydal jinde a stal se posléze i předsedou Obce spisovatelů, kde jsem měl při některých akcích či redakční přípravě bulletinu Dokořán dost příležitostí se ním stýkat.

Maličkou náhradou za můj nakladatelský nezdar bylo to, že jsem ho mohl požádat, aby vystavil svoje kresby v galérii Zjeviště, na jejíž aktivitách jsem se podílel. Vzpomněl jsem si totiž, že na Pedagogické fakultě v Ostravě vystudoval výtvarnou výchovu a byl i výtvarníkem některých okapáckých inscenací. Prodala se sice jenom jedna jeho práce, ale zato býval pravidelným návštěvníkem výstav a vernisáží.

Vracím-li se ve vzpomínkách zpátky, vždy se mi vybaví velkolepé setkání přátel z popsaného okruhu v únoru roku 1970 na Černé louce v Ostravě, které se stalo definitivní tečkou za normalizační dvacetiletkou a symbolickým vstupem do lepších časů.

Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora