Anděl strážný mé dobré nálady

Přátelé jsou andělé, kteří nám pomohou, když naše křídla zapomněla létat. Určitě je to tak, protože když se občas ocitnu v úzkých, vždycky hned přiletí některý z mých přátel a vytáhne mě z bryndy.
Nerozvěšuji si jejich fotky po stěnách, aby byli blízcí mým očím, jako jsou blízcí mému srdci, zato si rozvěšuji po bytě představy o nich.
A tak mi zdobí byt podle povahy přátel anděl vyřezaný z lipového dřeva, z měděného drátku, z porcelánu, ulitý z hutního skla, vybroušený do tenkého skleněného plátku, z barevných sklíček orámovaných cínem, upečený z pardubického perníku a z vizovického těsta, vymodelovaný z moduritu, z mýdla i vosku a uhnětený z keramické hlíny. Mám andílka – tvořítko na máslo – a několik formiček na vánoční cukroví, také vyšitého křížkovým stehem, a jeden – taková malá sádrová soška v rozevlátém rouchu, hraje na miniaturní harfičku a vypadá, jako by právě vystoupil z obrazu v barokním kostele svatého Matouše v Dolanech u Olomouce, kde si bral po válce můj tatínek Adolf moji maminku Helenu za ženu.

Andělé v mé sbírce jsou malincí, malí i malinko větší. Jeden mi nese srdíčko, druhý čtyřlístek, třetí hvězdu, čtvrtý miniaturní kompas a další ještě mrňavější hodinky. Všichni se povzbudivě usmívají a v tom úsměvu je poselství, že za každým mrakem svítí slunce. Já jim věřím, jistě to mají z první ruky. Snad proto se dívám na život z té lepší stránky a každé ráno se hodlám naladit do dobré nálady. Však můj moudrý tatínek říkával, že život žijí jen optimisté, pesimisté jsou pouhými diváky.
Nehodlám být divákem s pusou do podkovy, třeba bych seděla v první řadě divadla zvaného život. Žiji naplno tady, dnes a teď. Řídím se poselstvím mého nejoblíbenějšího, spisovatele Oty Pavla, který napsal: „Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.“

Tak jako jiní kolem sebe rozšiřují chřipku nebo jinou nemoc, snažím se já šířit pohodičku.
Snad proto mám kolem sebe plno přátel, a to všech věkových kategorií i různých profesí. Ale vždy pozitivních a kladných. A se smyslem pro humor.

Škarohlídům, mrzoutům a lhářům se vyhýbám. Bojím se jich jako čert kříže. Prozářený den dokáží zašpinit, jako když chobotnice vypustí do vody inkoust a zahalí se do neprůhledného tmavého závoje. Lháři jsou zase zamotaní do přetvářek a nepravd. A jako ta chobotnice mění barvu a strukturu kůže, tak oni mění své mimikry. Protáhnou se úlisně do přízně lidí, právě jako ta chobotnice, když svých osm chapadel dokáže zúžit natolik, že se provlíkne i tak malým otvorem, jako je průměr jejího oka. Víc ani o píď, protože oko, to je jediná pevná část jejího těla, s kterou nehne. Také s lidským okem je to jednou dané. Oko, do duše okno, říká se. A opravdu, oko prozradí mnohé. V rohovce, v tom vydutém zrcadle, se odráží povaha homo sapiens.

Uchvátí mě, když se v pohledu zračí elán, laskavost, radost a jiskřivý humor. Takové oči vždy patří dobrosrdečnému člověku. Vyzařuje z něj zaručeně optimismus. A optimistickému pohledu, někdy až uplakanému smíchem, já nikdy neodolám. Nejoptimističtější ze všech mých přátel je Marcel. Říkám mu anděl strážný mé dobré nálady. Jen co ráno otevře oči, už mi posílá veselou esemesku nebo vtip.
Pak následuje řetězová reakce. Po drátech, emailem či ústním podáním šířím jeho vtipy dál pro radost ostatních. Jeden z nejvděčnějších příjemců je Pavel, který bydlí v Olomouci na stejné chodbě jako moje maminka.

Když do Olomouce přijedu, jdu ho hned navštívit a absolvuji vždy stejný rituál. Zazvoním dvakrát dlouze a jednou jen crnknu. Pak čekám na rohožce, než se rozlétnou dveře a v nich se lekne Pavel, div se mu nezastaví srdce: „Ty ještě žiješ? Já se snad štípnu, jestli se mi jen nezdáš.“ Stiskne tvář mezi palcem a ukazovákem, a když se přesvědčí, že nejsem přelud, pozve mě obřadně dál. Já mu ještě na rohožce na tu tvář zobnu letmé políbení a pak se posadím do křesla pod fíkus, který se vytáhl málem až ke stropu za tu dobu, co se známe. Pavel zmizí v kuchyňce a v minutě odtud zavoní čaj.
Pak na stolek postaví kouřící konvici, dva šálky z karlovarského porcelánu a na skleněný podnos vyrovná v přesných řadách máslové sušenky polité čokoládou.
Předtím však přede mnou otevře dřevěnou kazetu a dá mi šanci vybrat mezi čajem bílým, zeleným, polozeleným, černým, ovocným či bylinným, a to i jihoamerickým lapachem a jihoafrickým rooibos.

Mohlo by se zdát, že k Pavlovi chodím jen na čajové dýchánky, ale já jsem u něj především jedno velké ucho a snažím se pečlivě zaznamenat jeho zajímavá vyprávění. Chci s ním ovšem držet krok, a tak jede vždy pusa střídavě i mně.

„Mám rád ta naše setkání, tvé humorné historky a vtipy, kterými mě pravidelně zásobuješ,“ loučil se se mnou mezi dveřmi.

„Já jen posílám dál, co mi sdělí anděl strážný mé dobré nálady,“ uvedla jsem vše na pravou míru.

A abych dokázala, že je to opravdu tak, hned druhý den jsem na Pavlův mobil odeslala vtip, kterým mne rozveselil Marcel. Ten zněl: Kohout má v kurníku deset slepic. Kdykoli tam vstoupí, devět jich políbí a desáté vytrhne pírko. Když už to trvá několik dnů, desátá slepice se ohradí: „Co to má znamenat? Jak tomu mám rozumět?“ „Jen tebe chci vidět nahou,“ odpoví kohout.

Neuplynula ani minuta a můj mobil mi hlásil esemesku. Byla od Pavla.

„Tak Jarunko, kdy začneme s těma peříčkama?“ četla jsem na displeji.

Třebaže jsem byla v narvané tramvaji, vůbec mě to neodradilo od toho, abych vyprskla smíchy.

Oplatím stejné stejným,“ napadlo mě, a tak jsem mu okamžitě odepsala: „Zůstaneme u políbení mezi dveřmi. Já se zatím neopeřila. Oškubat mě můžeš, až budu mít tlusté vkladní knížky.“

Hned nato jsem Marcelovi dala na vědomí, jakou udělal Pavel za jeho vtipem tečku.

„S jeho smyslem pro legraci nás oba strčil do kapsy,“ uznal Marcel, a okamžitě začal vymýšlet další anekdoty.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky