Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já! (9)

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

Do války narozená

Když jsem na začátku září roku tisícího devítistého třicátého devátého otevřela poprvé oči a rozkřičela se na svět, byl ten chudák SVĚT už zatažen do ničivé války trvající po celé moje rané dětství. Bylo mým štěstí, že ty naše šestitisícové Oslavany ležely poněkud stranou a já se o válce dozvěděla vlastně až na jejím konci, když se k nám přibližovala fronta, Němci utíkali a my se před bombardováním schovávali do strýcova sklepa.

Pamatuji se jako dneska, jak jsem se krčila mamince v náručí a ani nedýchala strachy, když se na schodech ozvaly okované boty, dveře do sklepa se rozletěly a na nás mířil samopal. Když pak ten voják promluvil, slyšela jsem poprvé měkkou ruštinu. Ani nám tehdy nevadilo, že nám Rusové „osvobodili“ i demižonek slivovice, protože ten druhý měl můj táta dobře schovaný.

Vedle u tety Konečné měli velký dvůr, široký průjezd a půl domu prázdného, tak se jim tam nastěhovali osvoboditelé. Byli to kozáci se svými koňmi a nám dětem s očima navrch hlavy voněli nejen stájí, ale i dálkami. Spřátelili jsme se s nimi a zažili velké dobrodružství, když nás na svých koních vozili po ulici a skákali s námi přes barikádu. Pak jednoho dne zmizeli a bylo skoro po válce.

Byla jsem malá a neuvědomovala jsem si nebezpečí. Zvědavost hloupoučkého děcka je silnější než všechna rodičovská varování. Bylo pro mne velikým dobrodružstvím vydat se po leteckém náletu na místo, kam dopadla za humna bomba, protože kluci tam taky chodili a pak se chlubili střepinami, které nasbírali. Prošmejdila jsem snad každý kousek země a vítězoslavně si v zástěrce přinesla ten válečný poklad. Byla ho polovina krabice od bot a roztrhaná zástěrka, střepiny byly velice ostré.

Docela jasně se mi taky vybavuje, jak sedíme s Jirkou u nás v kuchyni za stolem, nosy sotva nad stolní deskou. Maminka stojí u plotny a smaží karbenátky. Krásně voní a my se už nemůžeme dočkat, až dostaneme na talíř tu první nejdobřejší.

A najednou se do toho voňavého očekávání ozve vytí sirény a blížící se temné hučení bombardérů. Maminka se vrhla ke mně, babička zase k Jirkovi, strhly nás každá do jednoho rohu kuchyně a držely skrčené v náručí, dokud neodhoukali konec náletu. Na karbenátkách jsme si vůbec nepochutnali, protože ty zatím na pánvičce úplně zuhelnatěly. Rádi jsme je oželeli, jen dost dlouho trvalo, než se vyvětral pach spáleniny.

A to je vlastně všechno, co si pamatuji z válečných událostí. Později mi rodiče vyprávěli, co zažili strachu, když do domu vtrhla německá hlídka. Někoho hledali, bylo to v době stanného práva. Babička na ně spustila německy, vojáci se uklidnili a odešli. A v noci se vytáhlo ze skříně, kde bylo schováno pod haldou šatů, rádio a poslouchaly se zakázané stanice.

Válka skončila a tři měsíce poté mi maminka přinesla z ivančické nemocnice sestřičku. Dostala jméno Drahomíra, protože mír nám všem byl skutečně drahý. Strašně jsem se na ni těšila, jenže jsem na ni nesměla ani sáhnout, natož ji pochovat. Bylo mi necelých šest let a rodiče se báli, že bych to miminko mohla upustit. I když mne to mrzelo, byla jsem trpělivá a čekala, až trošku poporoste, což jsem několikrát za den chodila kontrolovat. Proto jsem brala jako zradu, že moji sestřičku klidně dali pochovat jen o něco starší sestřence Janě, o které jsem do té doby vůbec nevěděla a která k nám v létě přijela s rodiči na návštěvu.

Přepadl mne strašný pocit nespravedlnosti a lítost byla tak veliká, že jsem se nemohla ani nadechnout, jak mne slzy tlačily v hrdle. Nikdo si ani nevšiml, že jsem se, pokořená, odšourala do světnice pod stůl. Tam na mne aspoň nebylo vidět, protože ubrus sahal skoro až na zem. Tam jsem se mohla konečně rozplakat a vzlykala jsem tak dlouho, až jsem vyčerpáním usnula. Musím se přiznat, že jsem se schválně neozvala, když mne rodiče začali postrádat, protože večer se nachýlil a Mařenka nikde.

Z raného dětství svojí sestry si toho moc nepamatuji. Začala jsem chodit do školy, lítala jsem po venku se svými kamarády a večer jsem padla do postele jako kámen do vody. Radost z toho, že ji mám, se rozplynula, vyplakala jsem ji tehdy pod stolem .

Rozdíl šesti let mezi sourozenci je dost velký, už jsem nebyla „maminčin ocásek“, a protože jsem neustále slyšela, že jsem starší a mám tedy být moudřejší, dělala jsem spíš všechno na truc. Jak jsem si měla srovnat v hloupoučké hlavičce, že babička Drahušku houpá v klíně a zpívá jí, když mne ani nepohladila a říkala mi, že holky nemá ráda, protože měla samé kluky?! A když jsem se tedy chovala jako kluk, strkala ruce do kapes a pískala jako na lesy, zlobila se a říkala mi, že Panenka Maria pláče, když pískám. Proč jsem já nesměla mít doma koťátko a jednoho dne jsem je našla mrtvé pod schody na půdu, odkud je babička vztekle skopla dolů?! Proč se na mne zlobili, když jsem brečela na posledním schodu a křičela, ať mě jde taky kopnout, když mne nemá ráda?! Už jsem velká holka, už to nebolí.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky