Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taková jsem byla já! (9)
V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.
Do války narozená
Kdy¾ jsem na zaèátku záøí roku tisícího devítistého tøicátého devátého otevøela poprvé oèi a rozkøièela se na svìt, byl ten chudák SVÌT u¾ zata¾en do nièivé války trvající po celé moje rané dìtství. Bylo mým štìstí, ¾e ty naše šestitisícové Oslavany le¾ely ponìkud stranou a já se o válce dozvìdìla vlastnì a¾ na jejím konci, kdy¾ se k nám pøibli¾ovala fronta, Nìmci utíkali a my se pøed bombardováním schovávali do strýcova sklepa.
Pamatuji se jako dneska, jak jsem se krèila mamince v náruèí a ani nedýchala strachy, kdy¾ se na schodech ozvaly okované boty, dveøe do sklepa se rozletìly a na nás míøil samopal. Kdy¾ pak ten voják promluvil, slyšela jsem poprvé mìkkou ruštinu. Ani nám tehdy nevadilo, ¾e nám Rusové „osvobodili“ i demi¾onek slivovice, proto¾e ten druhý mìl mùj táta dobøe schovaný.
Vedle u tety Koneèné mìli velký dvùr, široký prùjezd a pùl domu prázdného, tak se jim tam nastìhovali osvoboditelé. Byli to kozáci se svými koòmi a nám dìtem s oèima navrch hlavy vonìli nejen stájí, ale i dálkami. Spøátelili jsme se s nimi a za¾ili velké dobrodru¾ství, kdy¾ nás na svých koních vozili po ulici a skákali s námi pøes barikádu. Pak jednoho dne zmizeli a bylo skoro po válce.
Byla jsem malá a neuvìdomovala jsem si nebezpeèí. Zvìdavost hloupouèkého dìcka je silnìjší ne¾ všechna rodièovská varování. Bylo pro mne velikým dobrodru¾stvím vydat se po leteckém náletu na místo, kam dopadla za humna bomba, proto¾e kluci tam taky chodili a pak se chlubili støepinami, které nasbírali. Prošmejdila jsem snad ka¾dý kousek zemì a vítìzoslavnì si v zástìrce pøinesla ten váleèný poklad. Byla ho polovina krabice od bot a roztrhaná zástìrka, støepiny byly velice ostré.
Docela jasnì se mi taky vybavuje, jak sedíme s Jirkou u nás v kuchyni za stolem, nosy sotva nad stolní deskou. Maminka stojí u plotny a sma¾í karbenátky. Krásnì voní a my se u¾ nemù¾eme doèkat, a¾ dostaneme na talíø tu první nejdobøejší.
A najednou se do toho voòavého oèekávání ozve vytí sirény a blí¾ící se temné huèení bombardérù. Maminka se vrhla ke mnì, babièka zase k Jirkovi, strhly nás ka¾dá do jednoho rohu kuchynì a dr¾ely skrèené v náruèí, dokud neodhoukali konec náletu. Na karbenátkách jsme si vùbec nepochutnali, proto¾e ty zatím na pánvièce úplnì zuhelnatìly. Rádi jsme je o¾eleli, jen dost dlouho trvalo, ne¾ se vyvìtral pach spáleniny.
A to je vlastnì všechno, co si pamatuji z váleèných událostí. Pozdìji mi rodièe vyprávìli, co za¾ili strachu, kdy¾ do domu vtrhla nìmecká hlídka. Nìkoho hledali, bylo to v dobì stanného práva. Babièka na nì spustila nìmecky, vojáci se uklidnili a odešli. A v noci se vytáhlo ze skøínì, kde bylo schováno pod haldou šatù, rádio a poslouchaly se zakázané stanice.
Válka skonèila a tøi mìsíce poté mi maminka pøinesla z ivanèické nemocnice sestøièku. Dostala jméno Drahomíra, proto¾e mír nám všem byl skuteènì drahý. Strašnì jsem se na ni tìšila, jen¾e jsem na ni nesmìla ani sáhnout, nato¾ ji pochovat. Bylo mi necelých šest let a rodièe se báli, ¾e bych to miminko mohla upustit. I kdy¾ mne to mrzelo, byla jsem trpìlivá a èekala, a¾ trošku poporoste, co¾ jsem nìkolikrát za den chodila kontrolovat. Proto jsem brala jako zradu, ¾e moji sestøièku klidnì dali pochovat jen o nìco starší sestøence Janì, o které jsem do té doby vùbec nevìdìla a která k nám v létì pøijela s rodièi na návštìvu.
Pøepadl mne strašný pocit nespravedlnosti a lítost byla tak veliká, ¾e jsem se nemohla ani nadechnout, jak mne slzy tlaèily v hrdle. Nikdo si ani nevšiml, ¾e jsem se, pokoøená, odšourala do svìtnice pod stùl. Tam na mne aspoò nebylo vidìt, proto¾e ubrus sahal skoro a¾ na zem. Tam jsem se mohla koneènì rozplakat a vzlykala jsem tak dlouho, a¾ jsem vyèerpáním usnula. Musím se pøiznat, ¾e jsem se schválnì neozvala, kdy¾ mne rodièe zaèali postrádat, proto¾e veèer se nachýlil a Maøenka nikde.
Z raného dìtství svojí sestry si toho moc nepamatuji. Zaèala jsem chodit do školy, lítala jsem po venku se svými kamarády a veèer jsem padla do postele jako kámen do vody. Radost z toho, ¾e ji mám, se rozplynula, vyplakala jsem ji tehdy pod stolem .
Rozdíl šesti let mezi sourozenci je dost velký, u¾ jsem nebyla „maminèin ocásek“, a proto¾e jsem neustále slyšela, ¾e jsem starší a mám tedy být moudøejší, dìlala jsem spíš všechno na truc. Jak jsem si mìla srovnat v hloupouèké hlavièce, ¾e babièka Drahušku houpá v klínì a zpívá jí, kdy¾ mne ani nepohladila a øíkala mi, ¾e holky nemá ráda, proto¾e mìla samé kluky?! A kdy¾ jsem se tedy chovala jako kluk, strkala ruce do kapes a pískala jako na lesy, zlobila se a øíkala mi, ¾e Panenka Maria pláèe, kdy¾ pískám. Proè jsem já nesmìla mít doma ko»átko a jednoho dne jsem je našla mrtvé pod schody na pùdu, odkud je babièka vztekle skopla dolù?! Proè se na mne zlobili, kdy¾ jsem breèela na posledním schodu a køièela, a» mì jde taky kopnout, kdy¾ mne nemá ráda?! U¾ jsem velká holka, u¾ to nebolí.
Marie Zieglerová
* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová
Zobrazit všechny èlánky autorky