Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Moji pøátelé a já (4) – Jazzový kvintet Franze Schulhausera z Èeského Tìšína
Mìl jsem v úmyslu øadit tento vzpomínkový seriál chronologicky, ale nìkdy se objeví aktuální podnìt, který mì pøimìje vìnovat se nìèemu, co by mìlo pøijít na øadu pozdìji, nebo co se naopak vrací pøed to, co jsem u¾ uvedl. Co s tím? Asi nic. ®ivot také nebì¾í podle oèekávání, dìjí se vìci neèekané a to, co laènì vyhlí¾íme, se naopak nedostavuje. Tak¾e i to moje povídání bude na pøeskáèku.
Kromì toho mi došlo, ¾e nejsou jen individuální pøátelé, ale i kolektivní, kdy má pro nás jisté spoleèenství, jeho¾ souèástí jsme se stali, stejný význam jako výluèní jednotlivci. To, spolu s uriètým aktuálním podnìtem, je dùvodem, proè dnes vzpomenu na nìkolik pøátel „en gros”.
Kdy¾ jsem se v roce 1967 stal øeditelem Závodního klubu dolu 1. máj v Karviné, jedním z prvních poèinù bylo to, ¾e jsem pod naše køídla pøijal vynikající skupinu moderního jazzu – kvintet Franze Schulhausera z Èeského Tìšína. V tomto mìstì se jazzu daøilo díky èastým stykùm s Polskem, jeho¾ hudební scéna byla daleko více otevøena západním vlivùm ne¾ naše.
Mìl jsem zprvu obavy, ¾e mi nìkdo vynadá, proto¾e ti hoši nebyli z našeho mìsta a také to nebyli ¾ádní havíøi, ale prošlo to, proto¾e dìlali našemu kulturnímu zaøízení dobré jméno.
Leadr skupiny hrál na tenorsaxofon stylem Johna Coltrana a udivoval posluchaèe rychlými virtuózními pasá¾emi. Na kytaru hrál Alois Suchánek, na trombon František Hovjadský, na kontrbas Rudolf Marek a na bicí Petr Litvora.
První vìtší akcí, jí¾ jsme se zúèastnili, byl jazzový festival ve Wroclavi. Pøi této pøíle¾itosti tu vystavoval fotografie pracovník klubu a mùj pøítel Josef Kroupa. Kromì toho, ¾e nám po vystoupení nìkdo ukradl bicí nástroje, se ve Wroclavi nic mimoøádného nestalo.
Druhé vystoupení u¾ bylo významnìjší. Odehrálo se v bøeznu roku 1968 na soutì¾ním festivalu amatérských jazzových orchestrù v Pøerovì. Náš soubor soutì¾ vyhrál a byla z toho velká sláva. Ještì vìtší však zavládla, kdy¾ jsme se dozvìdìli, ¾e vítìz bude vyslán na mezinárodní jazzový festival do San Sebastianu ve Španìlsku. A zaèal poøádný kolotoè.
Vše, co následovalo, bylo natolik kuriózní, ¾e stojí za to pøipomenout, jaké tehdy byly èasy.
S cestováním do kapitalistické ciziny jsem nemìl ¾ádné zkušenosti. Musel jsem zajet do Prahy, nebo» tím, kdo nás do San Sebastianu delegoval, byl poøadatel pøerovského festivalu – Ústøední dùm lidové umìlecké tvoøivosti. V referátu to mìl skvìlý znalec americké folkové a country hudby Míla Langer. Sdìlil mi, ¾e oni ten zájezd nemohou zprostøedkovat, ale dalo by se to zaøídit pøes Pragokoncert, a poslal mì za svým kamarádem. Byl jím Jiøí Chlíbec, vynikající jazzový publicista, který byl v porotì pøerovského festivalu a já si tam s ním dokonce pøipil na tykání. Pravil, ¾e by se historická první úèast èeské kapely na španìlském festivalu dala zajistit jako nekomerèní zájezd Pragokoncertu.
„Jak si to pøedstavuješ?” zeptal jsem se.
„My bychom poslali poøadateli potøebné údaje o kapele, repertoáru, poètu úèastníkù atd. a vybavili tranzitní víza pro Nìmecko a Francii a cílová pro Španìlsko. Vedoucí zájezdu by ovšem musel být z naší organizace,” dodal a já se chápavì usmál. „Vy byste si museli zajistit devizový pøíslib a hradit dopravu. Pobyt na místì a nìjaké to kapesné uhradí poøadatel.”
„Kdy ten festival vùbec zaèíná?”
Designovaný vedoucí zájezdu øekl termín a já málem padl do mdlob. Vše by se muselo vyøídit døív ne¾ za tøi týdny.
„Neumím si pøedstavit, ¾e se dá za tak krátkou dobu sehnat devizový pøíslib,” øekl jsem.
„V tom by nemìl být hlavní problém,” øekl Jiøí. „Takových výjezdù u¾ jsme vyøídili víc. Je tøeba zajít s pozváním, kde je uvedeno, ¾e veškeré náklady pobytu hradí poøadatel, do ústøední banky, nejlíp pøímo za øeditelem nebo jeho námìstkem, a ti pøidìlí na ka¾dého úèastníka 5 dolarù. Pro tìch osm lidí, co pojede, je to pakatel.”
Osm lidí? Zaèal jsem poèítat: pìt muzikantù, já, Chlíbec… To je sedm!
„Mìli bychom mít s sebou tlumoèníka,” dodal prùvodce. „Ideální by byl Mojmír Smékal z rozhlasu.”
Se skvìlými kamarády se pøímo roztrhl pytel. ®e Mojmír uvádí jazzové relace, to jsem vìdìl, ale nevìdìl jsem, ¾e umí španìlsky. Samozøejmì jsem nebyl proti. „Co tedy bude ten hlavní problém?” chtìl jsem vìdìt.
„Problémem je to, ¾e nemáme se Španìlském diplomatické styky, a proto tu není jejich vyslanectví. O víza se musí ¾ádat na jejich zastupitelstvích jinde. My to obvykle vybavujeme ve Vídni. A teï vás èeká velký fofr. Dám vám formuláøe, musíte je okam¾itì vyplnit, vyfotit se a co nejrychleji všechno pøivézt do Prahy.”
„Do kdy?”
Jiøí se podíval na kalendáø a øekl: „Nejpozdìji do pozítøí! Jinak bychom to ve Vídni nestihli vyøídit.”
Sedl jsem na vlak domù a cestou pøemýšlel, jestli mají všichni muzikanti pasy, kdo nám okam¾itì udìlá fotografie pro ¾ádosti o víza a jak rozluštíme všechny údaje cizojazyèných formuláøù.
Pasy kvùli èastým zájezdùm do Polska mìli všichni. Franz mìl kamaráda, který nás ještì tou¾ noc vyfotil v kuchyni pøed rozvinutým prostìradlem a do rána udìlal potøebný poèet fotek. A poradili jsme si i s tìmi formuláøi – ovšem bez záruky.
Kvùli devizovému pøíslibu jsem musel znovu do Prahy. Ne¾ jsem se vydal za øeditelem ústøední banky, pøemýšlel jsem, jakou pozornost mu vzít, aby to nebylo korupènì drahé, ani trapnì levné. Na šachtì by mi vnutili nìjaký pozlacený kahan nebo postøíbøenou hornickou pøilbu, ale takovou blbostí jsem se nechtìl prezentovat. Naštìstí jsme tehdy v našem klubu vydávali Foglarovy Rychlé šípy a to byla pøesnì ta pøimìøená hodnota a vzácnost, nad ní¾ øediteli zajiskøily oèi, tak¾e nám vydal pøíkaz k prodeji valut v hodnotì 5 amerických dolarù na osobu a devizovému zákonu bylo uèinìno zadost.
Tranzitní víza se podaøilo získat tøi dny pøed odjezdem, ale španìlská víza do Vídnì dosud nedorazila a do Pragokoncertu nepøišla dokonce ani øádka od poøadatele festivalu.
„Co mám dìlat?” volal jsem Chlíbcovi. „Kluci si u¾ vzali dovolenou, jsou spakovaní… Mìl bych koupit jízdenky…”
„Ty se snad dají vrátit, kdybychom nikam nejeli,” podotkl Jiøí, ale jinak mi nebyl schopen pomoct. „Teï je veškeré riziko na tobì,” usoudil povzbudivì.
A mnì to kupodivu opravdu povzbudilo a na¾havilo. Pøece to nevzdám! Jestli pro pra¾ské prominenty nebyla pøíle¾itost jak se nìkam dostat vzácná, pro nás byla. A jestli si oni neumìjí poradit, øekl jsem si, chachaøi z Karviné a Tìšína to doká¾ou – a zakoupil jsem jízdenky. Druhý den mi Jiøí Chlíbec volal, ¾e vedoucí jejich pasovky, pan Køístek, zajede do Vídnì pro španìlská víza. Nepøíjemné bylo jen to, ¾e vlak, jím¾ se bude vracet, pøijede pùl hodiny pøed odjezdem našeho rychlíku do Paøí¾e. Tak¾e se vlak z Vídnì nesmí zpozdit!
Vlak se nezpozdil, tristní však bylo to, ¾e naše víza do Vídnì nedošla. A my se všemi osobami, zavazadly a nástroji, z nich¾ nejvìtší kupu pøedstavovaly bicí, stáli uprostøed haly hlavního nádra¾í a váhali: vrátit se, nebo si udìlat výlet alespoò ke španìlské hranici? A rozhodnutí bylo opìt na mì.
Pan Køístek se nezdál výletem do Vídnì zas tak moc zklamán a poradil nám, abychom se pøi pøestupování v Paøí¾i zastavili na španìlské ambasádì. Je mo¾né, ¾e Španìlé ta víza poslali tam, kdy¾ to máme pøi cestì. U¾ prý se to jednou stalo.
Otoèil jsem se k Mojmírovi Smékalovi, jeho¾ znalost francouzštiny (studoval na Sorbonnì) a španìlštiny byla nyní jedinou nadìjí, ¾e v takové prekérní situaci budeme schopni nìco vyøešit.
„Kolik èasu máme v Paøí¾i na pøechod z Gare de l’est na Gare d’Austrelitz?” zeptal se.
„Asi hodinu a pùl.”
„Pak bychom to mohli taxíkem stihnout.”
„Na taxíka nemáme peníze,” namítl jsem.
„Dostal jsem od rádia nìco na reprezentaci,” pravil Smékal, „nebo» mám navštívit naše posluchaèe v San Sebastianu.”
Na delší debaty a rozhodování nebyl èas. Musel jsem zavelet „Jedem!”, ani¾ jsem mìl jistotu, ¾e se dostaneme k cíli cesty.
V Paøí¾i jsme se tedy rozdìlili. Chlíbec jel s muzikanty metrem k druhému nádra¾í, já a Smékal jsme to vzali pøes španìlskou ambasádu. Víza samozøejmì nebyla ani tam, ale díky Mojmírovì jazykové zbìhlosti jsme u jedné úøednice zjistili, ¾e v Henday, co¾ je hned u francouzsko-španìlské hranice, je španìlský konzulát, kde by nám mohli vystavit turistické propustky, které by nám na tøi dny pobytu vystaèily.
Výlet do neznáma tedy pokraèoval. Bylo vylouèeno, abychom se do Španìlska nìjak prosmýkli vlakem, proto¾e ten konèí na francouzském území v Irúnu. Proè? Proto¾e španìlské koleje jsou širší – tak jako v Rusku – a musí se tedy pøestoupit do jiného vlaku. Utáboøili jsme se tedy na nádra¾í a utráceli frantíky za telefon. Rada obrátit se na španìlský konzulát v Henday nám byla k nièemu, nebo» u¾ bylo šest a nikdo telefon nebral.
Mojmír tedy zavolal do cílového mìsta poøadateli jazzového festivalu a kupodivu mu sehnali toho, kdo mìl festival na starosti. Poøadatel se velice divil, ¾e jsme nedostali ¾ádnou zprávu, asi po našem zpùsobu ml¾il, ale ujistil nás, ¾e jsme zaøazeni do programu druhého dne, uvedeni na plakátech, ubytování je zajištìno…. A vyzval nás, abychom zùstali tam, kde jsme. Musí prý zjistit, jak je to s našimi vízy, a pak pro nás pøijede.
A tak jsme dále døepìli na místì, které bylo vzdáleno jen pár kilometrù od cíle naší cesty, hlídali nástroje – abychom nedopadli jak v Polsku – a vedli rozptylující øeèi. Nejklidnìjší byli oba Pra¾áci. Po ètyøech hodinách jsme se odhodlali znovu zavolat do turistického støediska v San Sebastianu, a s potìšením zjistili, ¾e je tam o desáté veèer èilý ruch. Øekli nám, ¾e máme ještì chvíli vydr¾et, prý vznikla nìjaká komplikace.
Záchranný mikrobus se objevil doslova a do vteøiny za pìt minut dvanáct. Mladý Španìl se pøedstavil jako Miguel Aguire a vehementnì se omlouval, ¾e nás nechal tak dlouho èekat. Na nesmìlou otázku, jak je to s tìmi vízy, pøímo neodpovìdìl, jenom øekl, ¾e nás pøes hranici dostane. Nalo¾il nás a odvezl k francouzským pohranièníkùm na silnièním pøechodu.
Byli jsme u¾ notnì unaveni a dehydrováni a tìšili se, ¾e první nutnou proceduru budeme mít rychle za sebou, proto¾e pro Francouze jsme mìli všechno v poøádku. Jen¾e jsme neznali francouzské úøedníky!
Mojmír se s nimi pozdravil lidovým ¾argonem, ale to na nì nezapùsobilo. Museli jsme poèkat, a¾ se objeví jejich velitel. Velice se podobal náèelníkovi z èetnické stanice v Saint Tropez. Vy¾ádal si ode mne pas, šel s ním k jakési prosklené skøíòce, otevøel ji, pas rozlo¾il, vlo¾il jej dovnitø, zavøel víko, zmáèkl nìjaký knoflík a beze slova èekal. Jednu minutu, dvì, tøi… Otevøel skøínku teprve tehdy, a¾ v ní nìco cinklo jako v mikrovlnné troubì (tehdy jsem ji ovšem dosud neznal), pas mi vrátil a vy¾ádal si další.
„Co se dìje?” domlouval jsem se s Mojmírem. Ten se sna¾il oslovit nìkoho z pøítomných èetníkù, ale ti se neodva¾ovali promluvit. Poskakovali veliteli za zády, šklebili se a naznaèovali nám, ¾e je cvok. Teprve po chvíli, kdy se velitel pøi ètvrtém pasu od záhadného pøístroje na chvíli vzdálil, jsme se dozvìdìli, ¾e je to supernovinka, kterou dostali teprve vèera, a tak ji chce velitel dùkladnì vyzkoušet. Její pomocí se vysílají údaje o dr¾iteli pasu do centrální kartotéky v Paøí¾i a ta zjistí, zda nejde o ne¾ádoucí osobu èi pøímo o nìjakého zloèince hledaného Interpolem. A velitel za asistence šaškujících èetníkù svìdomitì pokraèoval v boji s potenciálními kriminálními ¾ivly. Ne¾ jsme se vypotáceli ven, byla jedna hodina po pùlnoci. A pøed námi se rozkládala bílá krychle s obrovským oknem, uvnitø sedìl španìlský strá¾ce hranice v bílém stejnokroji jako nìjaký koloniální dùstojník, za sebou mìl obrovský Frankùv portrét…
To je konec, prolétlo mi hlavou. Tady nás u¾ musí zatknout jako špiony a bez soudu zastøelit. Neumìl jsem si pøedstavit, jak tuto poslední a nejt쾚í pøeká¾ku pøekonáme.
Náš prùvodce, který øídil mikrobus, blikl dálkovými svìtly, dùstojník za oknem zvedl ospale ruku, mávl – a my bez jakékoli kontroly pøejeli španìlskou hranici. Nikdy jsme se ani nedozvìdìli, jestli jsme ta prokletá víza mìli, nebo ne.
O pobytu v San Sebastianu se nebudu šíøit, proto¾e na rozdíl od tehdejších let dnes není cestování po svìtì pro vìtšinu lidí vzácností. Uvedu jen to, ¾e náš soubor byl vybrán pro finálový koncert a kytarista Alois Suchánek získal cenu pro nejlepšího sólistu. Španìlé se teï budou uèit na kytaru od nás? øíkal jsem si. Pìkný paradox!
A co bylo aktuálním podnìtem pro vzpomínku na tìšínské hudebníky? Nedávné setkání se dvìma z nich po ètyøiceti letech! (Odešel jsem toti¾ z Karviné v roce 1970.) Poèátkem èervna letošního roku jsem se zúèastnil Mezinárodního setkání spisovatelù v Èeském Tìšínì, kde bylo mj. na programu autorské ètení v místním jazzovém klubu Na støelnici. Ètení rámoval poslech jazzového tria, v nìm¾ hráli dva z èlenù vzpomínaného kvintetu: basista Rudolf Marek a kytarista Alois Suchánek. Je samozøejmé, ¾e jsem se nimi radostnì pøivítal, ale nadto jsem se z nadšení nad tímto setkáním ujal role samozvaného konferenciéra, hudebníky pøedstavil a v pøestávkách mezi skladbami vyprávìl posluchaèùm o tom, jak jsme spolu kdysi dobrodru¾nì cestovali do Španìlska.
Eduard Svìtlík
* * *
Fotografie © archív autora
Zobrazit všechny èlánky autora