Šlo jen o náhodu?
Kdysi dávno, na zaèátku bøezna jsem byl na vojenském cvièení. V jednìch v té dobì nejpakárnìjších býgošských kasáren v Èeském Krumlovì. Vyznaèovalo se toto zaøízení tím, ¾e tam mimo dùstojníkù po nádvoøí nikdo nechodil sám. V¾dycky musel být velitel. A pohyb byl pouze poklus. To nádvoøí je velice lichotivá nadsázka. Byl to obyèejný buzerplac. Proto¾e u¾ tehdy musela armáda šetøit, nácvik boje s imperialisty se provádìl na poli za kasárnami tak, ¾e osádka obrnìného transportéru se postavila do útvaru, který byl toto¾ný s umístìním v bojovém vozidle, ale na vlastních nohách. Rychlost vozidla byla urèována ne šaltpákou a plynem v karburátoru, ale øevem cvièícího dùstojníka. Øádnì zablácení vojáèci potom mìli co dìlat dát polní uniformu a u¾ ku podivu podle západního mustru ne pùllitry, ale kanady do stavu odpovídajícího vzhledu pøíslušníka armády Varšavské smlouvy. Vojáèci mìli práci a politruk kupodivu pøed seznámením vojákù s bojovým úkolem, ve kterém budou stejnì vítìzi, udìlal z hlíny, mechu (to byl lesík) plastický obraz bojištì. Byla to jedna z mála èinností, které jsem ho vidìl provádìt. Ale k rozluštìní oné skládanky bylo potøeba nesmírnì veliký kus fantazie, kterou v tìchto podmínkách naprosto neu¾ívali.
Jen¾e to jsem se ve vzpomínání zatoulal nìkam jinam.
Pøi denním nástupu stojíme u¾ v jarním sluníèku pìknì vyrovnaní a bdìle sledujeme pøíkazy našich velitelù. Do toho se ozvalo bzuèení milé, známé, hmyzácké. Chudìra vèelka zalétla tam, kam se nikdo mimo fur»ákù lampasákú nedral.
Vyvolala znaèné vzrušení u mých spolustojících, kteøí toto pova¾ovali snad za pokus o rozvrácení bojovì politické morálky armády socialistického bloku krvavými západními agresory a nìkteøí se po ní i hrdinnì ohnali.
Nebrala je v úvahu. Pozakrou¾ila a nakonec pøistála na lvíèkovi zdobícím mojí ušanku. Chudìrka, a¾ se jí zadeèek pomalu rozkmital námahou a snad i trochu zimou. Proti všem øádùm jsem pro ni sáhl. Špacírovala mi po ruce a já na ni dýchal. Pro ostatní to bylo neslýchané hrdinství. Také jsem se jí zeptal jestli nepøilétla z myslivny. Ale, mluvte s vèelkou...
Popochodovala ne strnulým vojenským pochodem, ale krásnì po vèelím a pak zabzuèela a letìla si po svém.
Do konce cvièení mi tím zaøídila velikou úctu u spolutrpících a toto povídání se rozneslo i mezi vojsko. Podle jejich chování jsem mohl poznat, kdo má doma postavený nìjaký oulek.
A tak nevím. Šlo jen o náhodu a nebo to byl vyslanec pro útìchu v tìch divných podmínkách?
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora