Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky na pøátele se teï s námi pøeneste.
Moji pøátelé a já (3) – Zdenìk Tomáš
Ka¾dý èlovìk za svùj ¾ivot potká øadu lidí, kteøí na nìho mimoøádnì zapùsobili, stali se mu vzorem, ovlivnili jeho duchovní vývoj. Takový vliv bývá nejsilnìjší v dìtství a mládí. Já touto ¾ivotní etapou procházel v Rakovníku a tak je logické, ¾e první velká osobnost, kterou jsem poznal, pùsobila tady. A dìlo se tak ve znamení hudby. Musím však pøedeslat pár slov, je¾ vás uvedou do daného prostøedí.
Rakovník byl tehdy okresním mìstem, ale provinèním, le¾ícím mimo hlavní silnice i trati díky konšelùm bránícím se svého èasu technickému pokroku.
Rodièe byli hudebnì zalo¾eni. Maminka hrávala v tamburašské kapele, otec byl flétnista a houslista, mìl rozsáhlý archiv skladeb v salónní úpravì, øadu pøátel mezi muzikanty a ti se u nás scházeli k domácím koncertùm. Sestava se èasto støídala, ale oporami byli pøedstavitelé místní smetánky: na piano hrávala man¾elka øeditele Rakošachty, na klarinet pan nadlesní a na violoncello pan poštmistr – nìkdy dost falešnì. Je logické, ¾e jsem se hudbì vìnoval i já.
Nejprve to byly housle a uèil mì na nì sám otec. Buï jsem však byl uèinìné kopyto, nebo se tatínek jako pedagog neosvìdèil. Tento pokus skonèil tím, ¾e jednou se otec nad mými nezdary rozohnil tak, ¾e mávaje nad mou hlavou smyècem, rozbil lustr. Byl jsem tedy odsouzen k docházce do hudební školy. Vyjednal jsem si aspoò to, ¾e vedle povinných houslí jsem se mohl nepovinnì uèit na klavír. Abych však mìl aspoò v nìèem úplnou volnost, zaèal jsem se uèit ještì na flétnu, a to sám. Otec se zøejmì z konfliktu našich zájmù pouèil nebo ho dojalo, ¾e jsem si dobrovolnì vybral jeho zamilovaný nástroj, a vìnoval se mi potom tak ohleduplnì, ¾e jsem na flétnu dìlal nejvìtší pokroky.
Na poèátku války se stal øeditelem hudební školy mladý mu¾ z Prahy, který vystudoval operní zpìv a sborové dirigování – Zdenìk Tomáš, a s mladickým elánem se hned pustil do povznesení kulturního ¾ivota ospalého malomìsta. První, co zaèal budovat, byl symfonický orchestr. Zaèlenil do nìj uèitele a nejvyspìlejší ¾áky z hudební školy, pøitáhl muzikanty ze sokolské dechovky a z místních šramlù, ale poøád zùstávala nìkterá místa neobsazena. Pro nì shánìl výpomoci snad z celých støedních Èech. Umìl s nekoneènou trpìlivostí a pøekypujícím nadšením pøimìt ka¾dého, aby mu vyhovìl. Po orchestru pøišlo na øadu vytvoøení pìveckého sboru, jeho¾ základem byl Pìvecko-hudební spolek Vítìzslav Novák, a pak u¾ byl pro Zdeòka Tomáše jen krùèek k dovršení ideje, kterou mìl nejspíš od zaèátku na mysli – vytvoøení operního tìlesa. Na poèátku nìmecké okupace byl pro takový zámìr další silný impuls: podpoøit touto èinností ducha porobeného národa.
A tak ji¾ v roce 194l uvedl první operu, jí¾ byla Dvoøákova Èert a Káèa. V dalších letech pak nastudoval Nedbalùv balet z Pohádky do pohádky a Smetanovy opery Prodaná nevìsta, Dalibor a Hubièka. Ponìkud obtí¾nìjší bylo najít sólové zpìváky z místních zdrojù, pamatuji si na sopranistku, jí¾ byla uèitelka M. Špaèková, a barytonista – bankovní úøedník J. Heinz. Výpomoci pro role operních postav se daly najít jen v jediném místì – Praze, a tak došlo k nìèemu, co bylo prospìšné pro všechny zúèastnìné vèetnì divákù – v ka¾dé opeøe hostovalo nìkolik sólistù z Národního divadla. Nakonec to byla celá plejáda slavných osobností jako Marja Tauberová, Zdenìk Otava, Marie Podvalová, Ivo ®ídek, Marta Krásová, Beno Blachut, Eduard Haken, Hanuš Thein a mnoho dalších.
Dvorním jevištním výtvarníkem se stal architekt Jiøí Vopršál, který pùsobil na pøedních èeských scénách.
Kromì oper se konaly i samostatné koncerty orchestru, pøi jednom z nich vystoupil i náš rakovnický soused, houslista Miloš Zelenka, pùsobící pozdìji jako dirigent v Brnì èi Podìbradech, mimochodem otec známé zpìvaèky Jitky Zelenkové.
Nyní zpátky k propojení mých osudù s podmanivou osobností Zdeòka Tomáše. Nejprve musím uvést, ¾e v orchestru Rakovnické opery sedìl od první zkoušky u prvního pultu fléten otec. Druhý flétnista v mìstì nevyrostl a tak se na tomto místì støídali rùzní hosté. (Dùvtipný ètenáø u¾ mo¾ná pochopil, ¾e èekalo na mì.) Otec však byl zalo¾ením nejen muzikant, ale i nadšený osvìtáø, a tak není divu, ¾e Zdeòku Tomášovi vypomáhal s èím se dalo, a¾ byl v nìèem jeho pravou rukou.
Mnì bylo v roce 1941 deset, a tak jsem v prvním období mohl sledovat budování opery jen z povzdálí. Mìl jsem však od otce zprávy o všem, co se chystá, smìl se chodit dívat na zkoušky a samozøejmì nechybìl na ¾ádné premiéøe a témìø na ¾ádné repríze. Záslu¾nou èinnost štìdøe podporoval továrník František Otta a ten si mezi místním hudebním potìrem, tj. ¾áky hudební školy, vybíral pomocníky k rùzným pomocným slu¾bám v divadle, k roznášení pozvánek, prodeji vstupenek apod. Tak¾e jsem se kolem opery toèil i tímto zpùsobem.
Do pøímého styku s jejím dirigentem jsem se dostával v hudební škole, kdy pøi otevøení dveøí øeditelny na mì poprvé dýchla atmosféra velkého svìta. Na stìnách visely znaky úspìchù, které Zdenìk Tomáš sklízel s pra¾ským pìveckým sborem Køí¾kovský, jeho¾ sbormistrem se stal ji¾ v roce 1939 a dále jej øídil. Byly tu vavøínové vìnce s barevnými stuhami, zasklené diplomy a ceny, ba i nìjaký ten pohár. Tyhle trofeje mì okouzlovaly, okouzlující byl ovšem i Tomášùv zjev, zejména za dirigentským pultem, co¾ jsem pozdìji mohl obdivovat z první ruky: vervní projev, rozmáchá gesta, prameny vlasù padajících odbojnì do èela, tak¾e ani mladý Rafael Kubelík nemohl vypadat lépe, ale i vìènì dobrá nálada, úsmìv a ¾erty za dirigentským pultem.
Nevím, kdy otce napadlo, ¾e neobsazený pult druhé flétny bych jednou mohl obsadit já, mo¾ná u¾ kdy¾ jsem poprvé do tohoto nástroje foukl, ale pozdìji na tom pracoval systematicky tøeba tím, ¾e mi opatøil lepší nástroj, pùjèoval si oba flétnové party uvádìných oper domù a zkoušeli jsme je tak dlouho, a¾ jsem ten svùj zvládl. A tak došlo k tomu, ¾e jsem ve ètrnácti letech poprvé zasedl do orchestru a zaèal zkoušet svou první operu. Bylo to v roce 1945, jenom si u¾ nepamatuji, zda to byla Rusalka, nebo Prodaná nevìsta. Urèitì však jedna z nich. Odehrál jsem je toti¾ potom tolikrát, ¾e to pøehlušilo první setkání s nimi. Od té doby se náš rodinný tandem stal na dlouhá léta pevnou souèástí Rakovnické opery. (Za pøipomínku snad stojí, ¾e se nám toto rodinné obsazení jednoho nástroje podaøilo zopakovat v padesátých letech v profesionálním hudebním tìlese – v Krušnohorském symfonickém orchestru v Teplicích.)
Nejsem velkým pøítelem veselých historek z natáèení, tak¾e nemohu portrét Zdeòka Tomáše vyšperkovat tímto ¾ánrem. A tak nìco z jiného soudku. První momentka patøí k typickému muzikantskému humoru, jemu¾ se kromì muzikantù nikdo nesmìje. Jednou jsme mìli zkoušku na Polskou krev a nìkdo z orchestru navrhl, abychom v okam¾iku, kdy dirigent odmávne pøedehru k Polské krvi, zaèali hrát pøedehru ke Carmen. Byli jsme pro a mohli pak vychutnávat onen nìkolikavteøinový duševní pochod, jen¾ se zraèil na tváøi dirigenta, ne¾ mu došlo, co jsme mu provedli.
V ka¾dém kolektivu se najde nìjaký vtipálek. V Rakovnické opeøe byl jejich králem fagotista Rudolf Èermák, jemu¾ se øíkalo podle jedné skladby pro tento nástroj Starý bruèoun. Kromì hry na fagot byl proslulý veršovanými øíkankami, které uplatòoval hlavnì pøi své profesi prùvodèího na ¾eleznici. Proslavené bylo jeho vyvolávání stanic, napø. „Do Zbeèna cesta bezpeèna.” „Pustovìty – malá ves, nevystoupil ani pes.” „Do Nové Huti cestujte s chutí!” apod.
Po válce se Zdenìk Tomáš rozmáchl k ještì intenzivnìjší èinnosti, vedle èeských oper uvádìl i díla svìtové klasiky, Lazebníka Sevillského, Carmen, Aidu a další kusy. Byla to pro mì tak dobrá škola a praxe, ¾e mi umo¾nila pozdìji hrát v profesionální filharmonii. Kdy¾ jsme se v roce 1947 odstìhovali do Teplic, mnohokrát mì Zdenìk zval k výpomoci. Aby ušetøil na jízdném, které mi proplácel, dokonce potvrdil na legitimaci opravòující ke zlevnìnému jízdnému, ¾e uèím na jeho hudební škole. Spolu¾ákùm na gymnáziu jsem se pak mohl chlubit, ¾e u¾ mám zamìstnání.
V Rakovníku pùsobil Zdenìk Tomáš do roku 1960 a bilance jeho èinnosti je úctyhodná: celkem 33 inscenací, 451 pøedstavení, z toho 222 na zájezdech, 58 hostujících sólistù… Vedle toho staèil øídit pra¾ský sbor Hlahol a sklízet s ním úspìchy po celé Evropì, zalo¾it Pra¾skou zpìvohru a organizovat nároèné hudební produkce. Jednou èi dvakrát jsem se s ním náhodou potkal pøi Pra¾ském jaru, ale u¾ jsme nebyli ve styku. Jsem však rád, ¾e jsem ho mohl doprovodit alespoò na jeho poslední cestì, v kostele sv. Václava v Nuslích, pár krokù od mého nynìjšího pra¾ského bydlištì. Bylo to v listopadu pøed deseti lety.
Eduard Svìtlík
* * *
Fotografie © archív autora
Zobrazit všechny èlánky autora