Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdy¾ naše zdi se chvìly
Vzpomínka na bombardování Prahy
Za protektorátu jsme s napìtím èasto odcházeli do sklepa s pøipravenými kuføíky s nezbytnými dokumenty, léky, trochou vody a jídla. To kdy¾ se po výstra¾ném zahoukání sirén vyhlašujícím pøípravu na nálet ozvalo známé: Achtung, Achtung, die Luftlagemeldung… a poté poplachové sirény, hlásící, ¾e se bombardovací svazy u¾ blí¾í ku Praze. Zda budou bomby opravdu svr¾eny nikdo netušil, spoléhali jsme se, ¾e nikoliv, navzdory hrozivým zprávám o následcích bombardování nìmeckých mìst.
V listopadu 1944 jsme se doèkali prvního skuteèného bombardování, kdy¾ padlo nìkolik bomb na elektrárnu v Praze 7, Holešovicích. Bydlel jsem tehdy na Letné, tak nebyl problém sebìhnout Stromovkou dolù a jít se podívat. Pohled to byl dost dìsivý pro ¾áka 5. tøídy. Elektrárna byla, jak si vzpomínám, zasa¾ena jen okrajovì, nejvíce bomb dopadlo do okolí na pøízemní domky v ulici Na Zátorách a v jejím okolí. Na tu hrùzu, která byla jen nepatrným zlomkem velkého náletu, se pøicházelo podívat mnoho Pra¾anù, kteøí zaèali brát zvuk sirén s vìtší vá¾ností. Èasem však lidem otrnulo a zaèali se sympatiemi sledovat støíbrné eskadry smrti ve velkých výškách, nechávající za sebou bílé kondenzaèní èáry. Jejich pøelet býval doprovázen rachotem protiletadlových dìl, tzv. flakù, které však zpravidla do výšek nedostøelily. Po skonèení náletu jsme s ostatními kluky procházeli ulice a hledali støepiny z protileteckých šrapnelù. Také jsme sbírali aluminiové prou¾ky odhazované z letadel, které mìly bránit jejich pøesnìjšímu radarovému zamìøení.
V únoru 1945 byli oba mí rodièe v koncentraèních táborech. Já jsem nalezl útoèištì v katolické Schole cantorum, kde jsem se s dalšími sirotky pøipravoval na ministrování a zpìv v kostelech. Jako uèitel tam pùsobil pozdìji proslavený sbormistr prof. Miroslav Venhoda, který dobøe vìdìl, ¾e ve skuteènosti ¾ádný sirotek nejsem…
Tam jsem za¾il onen skuteèný nálet, od nìho¾ dnes uplynulo právì 70 let. Schola cantorum sídlila v Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlovì ulici, pøímo proti Karlovu mostu. Kdy¾ sirény ohlásily poplach, všichni jsme byli odvedeni do hlubokých a vysokých sklepù v suterénu, kde jsme se posadili na prkenné lavice. Tentokrát se po chvíli se ozvaly rány, celý dùm se chvìl. K tomu došlo, kdy¾ bomby dopadaly asi v kilometrové vzdálenosti napø. na Emauzský klášter, který byl znièen. I kdy¾ jsme byli hluboko dole, zachvátil nás opravdický strach.
To nebyl jediný zá¾itek z bombardování Prahy.
Pøed transportem do koncentrákù mi zajistili rodièe víkendové návštìvy u svých známých na Hanspaulce. Byli to zámo¾ní lidé bydlící ve vile a mající pøibli¾nì stejnì starou dcerku Hanu. Hlavním cílem návštìvy byl na svou dobu vydatný obìd, proto¾e jinak jsem byl odkázaný na stravu z Èeského srdce v Køemencové ulici, dobroèinné organizace pro chudé. Tam jsme zají¾dìli s kárkou a várnicemi, nejèastìji pro brambory s mrkví a vodovou polévku.
Na Hanspaulce jsem za¾il druhé bombardování Prahy. Tentokrát však nešlo o ¾ádný omyl, byly bombardovány Vysoèany se svými továrnami. Ze zahrady jsme vidìli dopadající bomby a následné po¾áry, jejich¾ kouø se linul vysoko k obloze.
Do konce války zbývalo ji¾ jen pár týdnù a já mìl to štìstí, ¾e jsem se opìt setkal se svými rodièi.
®ivot šel dál a spolu se vzpomínkami na ono bombardování si dnes uvìdomuji hrùzy, které v míru za¾ívají nevinní obyvatelé Donìcka a Luhanska. Pøeji jim, aby nevyhlášená válka skonèila a mohli se tìšit ¾ivota v klidu a míru.
Ivo Krieshofer
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora