Kabelky
Kdy¾ se mì nìkdo zeptá, kolik mi je rokù, tak mu podám svùj prùkaz, proto¾e to u¾ nevím a ani to nepøeètu. Pøipadám si jako Metuzalém. A v tomhle vìku jsem dostala nápad podívat se s dùchodci na prohlídku vánoèní Vídnì. Kdy¾ jsem se pøihlásila, tak jsem si datum zapsala do deníku na poèítaèi a hned jsem ho zapomnìla. Proto jsem ka¾dý den kontrolovala, který ¾e je den, abych zájezd neprošvihla. Kdy¾ se termín pøiblí¾il, volala jsem pìtkrát kamarádce, abych se ujistila, ¾e je to u¾ zítra. Ona mi také tolikrát volala, abychom se ráno nezapomnìly vzájemnì vzbudit. Ka¾dá jsme si naøídila dva budíky a ještì mobil. Jistota je jistota.
Kupodivu jsme se ráno u autobusu sešly vèas. Ka¾dá jsme si nesla tašku se svaèinou a pitím a kabelku. Ona mìla kabelku s patnácti pøihrádkami a já jen s jednou. Ujeli jsme dvacet kilometrù a já se jí zeptala:
„Nemáš hlad?“
„Ještì ne. A ty?“
„Já také nemám hlad, ale chu».“
„Co máš?!
„Øízek.“
„Já jsem pro tebe vzala housku se šunkou, ale kdy¾ máš hlad na øízek, tak na nic neèekej.“
Zvedla jsem tašku a zaèala v ní lovit. Nahmátla jsem deštník, bonbóny, banán, mandarinku, lahvinku a pak jsem vytáhla ètyøi øízky. Byly stejné, tak jsem nepátrala, který mám sníst první a jeden jsem rozbalila.
Kdy¾ mì sousedka vidìla, tak dostala taky hlad. Vylovila z podlahy tašku a zaèala se v ní taky pøehrabovat. Mìla ètyøi housky, tak jí trvalo vìènost, ne¾ ka¾dou rozbalila, aby poznala tu pravou.
Po chvíli jsme si vzpomnìly, ¾e bychom to mohly zapít. Nevím, kolik ona mìla pitíèek, ale já tøi. V jedné èaj, v druhé èaj s rumem a ve tøetí tvrdý alkohol. To pro pøípad, kdyby si cévy øekly, ¾e potøebujou trochu roztáhnout. Ona na tom byla témìø stejnì. Tak¾e kdy¾ jsme se chtìly ka¾dá napít, tak nám trvalo zase hodinu, ne¾ jsme našly to, co jsme hledaly.
A to u¾ autobus zastavoval na hranici v celní zónì. U toalet stála fronta, tak jsme vešly do obchodu. Ona nehledala nic, jen si prohlí¾ela a já pátrala oèima po všech regálech. Nikde jsem to nevidìla. U kasy jsem se zeptala: „Kde máte doutníky?“
„Ty jsou v patøe, ale tam se otvírá a¾ v deset.“
Podívala jsem se na hodinky.
„To je za hodinu,“ potvrdila kamarádka.
Abych nešla s prázdným košíkem, zakoupila jsem si haribo berries pro dìti asi za tøi eura. Ale nekoupila jsem je pro vnouèata, ale pro sebe.
„Taková zbyteènost, ale snad si mohu tuhle marnotratnost ještì dovolit,“ podotkla jsem, kdy¾ jsem otvírala dveøe restaurace. „Dám si jen kávu,“ vysvìtlila jsem.
Z našeho autobusu jsme sedìly v kavárnì jen samy dvì. Vrátily jsme se na èas a usadily se na svá místa. Nìkomu zazvonil mobil. Napadlo mì, jestli jsem nezapomnìla ten svùj doma. Otevøela jsem kabelku a ponoøila do ní obì ruce. Po dvaceti minutách jsem ho nahmátla. Zavøela jsem kabelku a ulo¾ila ji vedle tašky. Kamarádka ¾e mi dá bonbón, tak zase prohrabávala kabelku ona. Za oknem teklo mlíko, tak hustá mlha, ¾e nebylo kam se dívat. Rádio nehrálo, nebylo co poslouchat. Za námi sedìli man¾elé, tudí¾ u¾ si všechno dávno øekli. Po dalších pár kilometrech zaèalo pršet.
„Prší?“ zeptala se mì kamarádka.
Podívala jsem se na stìraèe a pøikývla jsem.
„Kdepak mám deštník?“ Vyzvedla tašku a po hmatu pátrala po skládacím deštníku. Namísto paraplete vyndala placatièku a dvakrát si lokla. Poté mi nabídla.
„Kdepak, mám svoji.“ Nemohla jsem zùstat pozadu, tak jsem taky vytáhla tašku na klín a hledala svùj šòaps. Lokla jsem si stejnì jako ona a hned mi bylo bla¾enì u srdce.
„Nepøeká¾í ti moje taška?“ zeptala se.
„Jak by mohla. U¾ bychom si mìly roztøídit vìci. Ty co zùstanou v autobuse a ty co si vezmeme s sebou.“ Souèasnì jsme polo¾ily na klín kabelky a tašky.
„Ještì prší? Kdy¾ ne, tak deštníky necháme tady.“
„Vezmu si jen dva øízky a pití,“ oznámila jsem. Pøipadalo mi, ¾e celou cestu trávíme v kabelkách.
Vystoupili jsme u radnice, pøímo v centru vánoèních trhù. Prùvodkynì nás nenechala rozkoukat a vedla nás k Hofburgu a k chrámu sv. Štìpána. Dovnitø nás nepustili, jen jsme poslouchali venku výklad, který jsme my dvì neslyšely, nato¾ abychom mu rozumìly. Stály jsme v¾dycky a¾ vzadu. Kdy¾ jsme se dostaly k møí¾ím v chrámu, kamarádka, ¾e zapálí svíèku.
„Kdo má tì¾ké høíchy, dá otèenáš, kdo lehké, jen zdrávas a kdo ¾ádné jako já, tak nic.“ Kámoška to pochopila, tak jsme se dlouho nezdr¾ely. Vracely jsme se pomalu s rozepnutými kabáty k radnici. Nepoèítaly jsme, ¾e bude tak teplý den, proto jsme byly obalené jak pumpy.
„Dáme si glûhwein pro zahøátí,“ zavtipkovala jsem.
S horkými hrníèky jsme si sedly v radnici na lavièku.
„Ó to byl bo¾skej nápoj,“ øekly jsme souèasnì. Já snìdla druhý øízek, ona druhou housku. Ne¾ jsme se zakously, tak jsme dobrou pùlhodinu ka¾dá šátrala v kabelce. Já všechno pøevrátila, ona prohledala svých patnáct kapsièek. Aspoò nám po tom prùzkumu chutnalo. Hrníèky jsme si ulo¾ily na památku tak, aby se nerozbily. Seštrachaly jsme se ze schodù mezi stánky. Zaèala rozkvítat svìtla. Rozsvìcovaly se listnaté stromy kolem i radnice. Otáèely jsme hlavy na všechny strany. Tìch stánkù, tìch lákadel, tìch dobrot, tìch svìtel. A kolem dokola proud lidí. Oblévalo nás teplo, radost, štìstí.
„Dáme si ještì jeden,“ øekla jsem a pracnì jsme si vybalily své hrníèky.
Zase jsme se s horkým vínem vyškrábaly po schodech do radnice a zase na stejnou lavièku. Kolem nás proudily smìjící se skupinky. Úzkými vysokými okny jsme také byly tam dole s tìmi všemi š»astnými.
Snìdla jsem tøetí øízek, ona tøetí housku a nìkteøí ze zájezdu se u nás zastavovali, aby pohovoøili. Poslední hodinu jsme procházely tìmi ovìnèenými stánky a zvedaly hlavy k obloze. Na ní se tyèila osvìtlená radnice a všechny lampy na stromech dokola vydávaly barevnou záø. Z nìkterých stromù padaly modré hvìzdy. Z jiných støíbrné. Všechny nám slibovaly štìstí. A my jsme jim uvìøily.
V autobuse nás obklopovalo pøíjemné teplo. Vedoucí øekla, ¾e se znovu zastavuje v mimocelní zónì.
Zatetelila jsem se: „Koupím si ty doutníky.“
Kamarádka šla se mnou. Kdy¾ jsem se s prodavaèem domluvila, co chci, zavedl nás do zvláštního oddìlení. Odemkl kuøácký ráj a zaèal mnì nabízet. Nejdøíve levnìjší. Nevybírala jsem dlouho. Mìla jsem jasno.
„Pro koho to kupujete?“ zeptal se, ne¾ zaèal balit krabièku kubánských doutníkù.
„Pro sebe.“
Zvedl oboèí a nedalo mu to, aby se ještì nezeptal.
„Víte ¾e je to v korunách dva tisíce?“
„Ušetøila jsem ráno na bonbónech,“ vysvìtlila jsem mu, ale on to nechápal.
Nechápala jsem to ani já.
Sotva jsem v autobuse dosedla, zvedla jsem tašku a celý obsah jsem vyndala. Všechno v ní šlo stranou, aby byl dostatek místa pro krabièku. Vzápìtí jsem ještì hledala øízek. Kámoška mezitím probrala svých patnáct pøihrádek, ne¾ našla klíèe od domu a postì¾ovala si: „Bo¾e mùj, kterej èert mi napískal koupit si takovou tašku.“
Kdy¾ jsme snìdly poslední øízek a housku, pohodlnì jsem se uvelebila a na chvíli bla¾enì zavøela oèi:
„Tak nám ten den ubìhl, ¾e jsme si ani nestaèily všimnout.“
Vzaly jsme se za ruce a u¾ jsme si ani nevzpomnìly na to úmorné štrachání v kabelkách.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky