Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já! (8)

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

Dobrodružné procházky

Byl krásný podzim. Sluníčko už sice moc nehřálo, ale přece jen svítilo jako zlatá lucernička, když jsme se vydali přes Kocperky a pak Úvozem nahoru po silnici, abychom se dostali do údolíčka pod Kovářovým kopcem. Moc tam toho k vidění sice nebylo, ale já tu cestu měla spojenu s letní vzpomínkou, když jsem tudy chodívala s maminkou k řece. Ještě dnes cítím na tváři závan rozpáleného letního poledne prosyceného vůní mateřídoušky a tymiánu.
Údolíčko vyústilo u břehu Oslavy v místech, kde byl jediný brod. V létě tam bývalo vody jen po kotníky, ale teď na podzim jí bylo nejmíň po kolena, protože přes velké kameny, po kterých jsem v létě hopsávala, proudila mechově zelená voda.

Mohli jsme se rozhodnout, jestli půjdeme vpravo po pěkné cestě a po pár desítkách metrů se dostaneme přímo doprostřed městečka, nebo se vydáme nalevo, kde se cesta úžila v pěšinku a šplhala se příkrou strání. Ta byla mnohem dobrodružnější. Kovářův kopec tam prudkým kamenným svahem spadá až do říčního koryta a pěšinka se místy ztrácela mezi trčícími balvany. Klikatila se hned nahoru hned dolů a já se držela tatínka kolem krku jako klíště. To bylo strachu při pohledu na tmavou hladinu nad hlubokými tůněmi, kam žbluňkaly drobné kamínky, které se drolily pod nohama!

Nebezpečné místo bylo konečně za námi a před námi se otevřelo krásné údolí. Říkalo se mu „panské louky“. Rostla tam šťavnatá tmavozelená tráva, která v létě krásně chladila do bosých nohou. Tam jsem už běžela sama a poskakovala jako kůzlátko. Daleko jsem předběhla rodiče, nic se mi tam nemohlo stát, viděli na mne a řeka byla v bezpečné vzdálenosti.

Přede mnou se objevila hradba vysokých stromů, které jsem tak dobře znala z léta. Nic jsem se nebála, tam přece tekl takový tenoučký pramínek ze studánky vysoko v lese, který jsme vždycky jen překročili. Ale tentokrát jsem místo pramínku uviděla vysokou peřinu spadaného listí. Bylo nádherné, zářilo zlatem, měnilo barvu do rezava, sem tam rudohnědý plamínek. Tomu lákání se nedalo odolat. Vzala jsem to s rozběhem a hupla přímo doprostřed.
V listí jsem se úplně ztratila, ale zato mne bylo hodně daleko slyšet. Když mne vylekaný tatínek vylovil, crčela ze mě voda jako z nevyždímaného prádla. No jistě, už nebylo léto, už tam netekl cůreček ze studánky! Z kopce nad řekou se valila úžlabím voda a zakrytá zrádnou peřinou listí si udělala studánku, kde se jí to hodilo nejvíc. Jak jsem to mohla vědět?

Co bylo dál? Bylo po procházce. Vyděšení rodiče vyždímali, co se dalo, tatínek mne zabalil do svého kabátu a spěchali jsme nejkratší cestou domů. Ani jsem nedostala obvyklý výprask. Můj krásný čokoládový kabátek s bílou kožešinkou maminka usušila, za pár dní mi Mikuláš nadělil nové hnědé filcáčky s růžovými srdíčky a bílý štuclík z králíčkova kožíšku a mohli jsme v procházkách pokračovat.

Taky se chodívalo „k rybníčku“. Bylo to hodně daleko. To se muselo přejít přes celé městečko, pak vyšlapat pořádný kopec a polní cestou do lesa. Jak tam bývalo krásně! Vonělo jehličí, bylo cítit houby a ony tam taky rostly! Stačilo se jen sehnout a sbírat. To pak byly doma bedlové hody a hříbková praženice a houby na smetaně a mňam mňam…

A uprostřed lesa tajemný rybníček, na jehož hladině se zrcadlilo sluníčko a bělavé obláčky. Všude kolem to bzučelo hmyzím životem. Vážky visely nad vodou jako duhové drahokamy, nemotorní čmeláci se dobývali do květů na březích a různých mušek bylo nepočítaně. Na prozářené hladině rozprostíraly svoje kulaté listy lekníny. Ta krása umlčela i malého křiklouna. Krásně se tam leželo v prohřáté vonící trávě, kde se se zavřenýma očima snilo o lesních vílách, vodníkovi a dušičkách, které má schované na dně rybníčku v malovaných hrníčcích.

V rozpáleném letním odpoledni často přichází bouřka. Taky nás párkrát u rybníčka zastihla. To se nebe najednou zatáhlo černou oponou, vzduch se ochladil, bzučení ustalo a zářivá hladina ztemněla, až z ní šel strach… Člověk přímo cítil, jak se na něho zpod hladiny dívají dychtivé vodnické oči, jak ho z temného lesa sledují lesní duchové, kteří tam za mého dětství žili. Křečovitě jsem se držela za rodičovské ruce, které v té chvíli pro mne byly jedinou ochranou. Vůbec jsem nevěřila ujišťování, že není ani vodník ani zlé lesní víly ani nic, čeho bych se měla bát. Táhla jsem rodiče z lesa ven, jako by mi šlo o život. Promoklí jako ti vodníci jsme skončili nedělní procházku u tety Julči, maminčiny sestry.

Tetu Julču jsem měla moc ráda a ráda jsem k ní chodila. Když mi bylo něco málo přes rok, musela moje maminka na operaci a byla dost dlouho v nemocnici. Tehdy jsem bydlela u tety Julči, říkala jsem jí mami a byla jejím nejmladším dítětem. Když se pak moje maminka uzdravila a přišla si pro mne, nepoznala jsem ji a nechtěla jsem s ní jít.

Tohle znám samozřejmě jen z vyprávění, ale střípečky z tohoto pobytu mi asi v paměti uvízly, protože občas se mi vybaví, jak si se mnou sestřenice Jiřinka hraje a jen o něco starší bratránek Jeníček roztáčí na dvoře „káču“.

Člověk ale nemá jen pěkné vzpomínky, protože život se neskládá jen ze samých radostí. K nejsmutnějším vzpomínkám mého dospívání patří smrt tety Julči. Vybavuje se mi, jak k nám přišel zdrcený strýc Žanek, který se vracel z ivančické nemocnice, kde teta zemřela. Byla jsem tehdy sama doma, nikdy jsem se ještě s takovým žalem nesetkala, nevěděla jsem, co dělat, co říct.

Teta Julča se však ke mně ještě jednou vrátila. Mívala jsem hrozné sny, někdo nebo něco mne pronásledovalo, nemohla jsem rychle běžet, nohy byly jako z olova, už už to na mě sahalo a já se probouzela zpocená hrůzou, s bušícím srdcem, vylekaná k smrti. V jednom takovém snu se náhle objevila teta, podala mi ruku a převedla mne přes černou řeku. Všechno pak zmizelo a já pocítila nesmírnou úlevu a klid. Dodnes jsem jí za tuto pomoc vděčná.

Divoké sny mne provázely celým dětstvím. Není ani divu, bývala jsem divoké dítě asi proto, že na ulici byli jen samí kluci a já jedním z nich. Zůstanu ale ještě chvilku u těch snů.

Když jsem povyrostla a uvolnila postýlku sestře Drahomíře, spávala jsem v pokoji na gauči přímo proti dveřím do síně, ze které vedly dřevěné schody na půdu. Poklop býval často otevřený a černá díra ve dne lákala k prozkoumání, večer z ní šel strach. Když jsem se vracívala za tmy domů z dobrodružných her, dupala jsem po síni jako rytíř v těžké zbroji, jen abych přehlušila strach. No a v noci jsem pak slyšela, jak ty schody vrzají, pak se pohnula klika na dveřích, které se tichounce otevřely, a v nich se objevila postava s bílým plnovousem, zahalená v bílém rouchu. Za ní se hrbilo cosi černě chlupatého, natahovalo to po mně odporné pokroucené pracky a něco si chrochtalo. Ty postavy provázel škodolibě se usmívající zlatě zářící srpek měsíce.

Z tohoto snu mne vysvobodila moje maminka, která ke mně vždycky přiběhla probuzená mým zoufalým křikem. Tehdy mi v roli „Mikuláše“ nadělila za okno velikánský rohlík, který měl oči z hrozinek, a pečeného čerta s Mikulášem, oba pěkně vyzdobené hrozinkami a ořechy. Všichni tři mi moc chutnali a nikdy se mi už o nich nezdálo. Když jsme pak občas spolu vzpomínaly na moje dětství, prozradila mi, že ty postavičky tehdy nechala upéct u pekaře, manžela svojí dávné spolužačky a kamarádky. Pamatovala jsem si ho, chodívala jsem k němu přes celé městečko kupovat jeho voňavý, do zlatova upečený chleba a křupavé rohlíky.

Marie Zieglerová

* * *

Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky