Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kamejk: Na nábøe¾í - pod Bláhovy
Tady mi holky Jirsovy chytaly do lavoru potìr. Tìch rybièek tehdy bylo. Dalo se je chytat jen tak, do holé dlanì. To pøi koupání u loïky. Mìli jsme ji tam pøivázanou na øetìzu ke kovanému kruhu na uvazování vorù. Byl zde zabetonován ještì od doby co se po øece tahaly šífy. Ten náš pøístav jsme tam mìli celá dlouhá léta. A¾ do doby, ne¾ jej zaplavila Slapská pøehrada. Pozdìji tam kotvily loïky dvì. To jsem u¾ já mìl taky svoji. Ale i pøes silný øetìz a kovaný kruh jsme nìkolikrát hledali naše lodièky a¾ pod Velkou. Øetìz nìkdo pøesekal, nám zbyl zámek a plavidlo pryè. U¾ tehdy musely být vybaveny cedulkami a èíslem pøidìleným Vodní správou - poøíèím.
Ze dvora staèilo sebìhnout soutkou a byl jsem u øeky. Tady pod farou došlo k promìnì rybáøského pulce ve skoro celého rybáøe. To u¾ mi byly asi ètyøi roky. Dìda ulomil zpìtný háèek na udici, vysoustru¾il dr¾adlo na proutek z èerného bezu a na kousek šòùrky pøivázal asi 30 cm vlasce. Navázal menší háèek bez protihrotu a byl jsem povìøen chytat rýbata. To byly nástra¾ní rybky. Pøevá¾nì hrouzci.
Na plechovce od povidel, byla na rýbata jsem i sedal. Hnojní èervíci jako nástraha. Voda šla mírnì zdvi¾ená a tak o zábìry nebyla nouze. Na pøiseknutí to najednou nechtìlo jen tak z vody. Docela se i bránilo. Vytáhl jsem cejnka, skaláèka. Snad 24 cm dlouhého. O to jak byl malý, byla vìtší sláva pro lovce Chudáka jsem tak dlouho ukazoval ka¾dému, kdo se nachomýtl, a¾ cejnek lekl. Nakonec ho sezobaly na kousky nasekaného slepice. K tomuto dni nìkdy v èervnu roku 1942 se datuje moje rybáøská existence. Dodnes nepøerušená!
Jen¾e mùj pøesun v rybaøinì od klád na dvoøe k Vltavì pøinesl rodinì starosti. Kluk za kládama mohl padnout nanejvýš do moèùvky. Staèí ho vydrhnout a pøevlíknout. Jen¾e øeka je øeka. Kdo má èas s ním tam poøád sedìt. Sice je to pùl hastrmana, ale utopit by se mohl. A to by byla neslýchaná hanba. Byly rozdìleny povinnosti. Teta dostala za úkol nauèit základy. Zbytek dìda vybrousí. Sice „na èubièku“ jsem se nad vodou chvilku udr¾el ale to nestaèilo. Navíc u¾ takového mròouse docela slušnì poslouchala loïka. A z ní se nedalo v¾dycky spadnout jen na mìlèinu. Tak hezky tempa rukama a pohyb nohou. Celý týden to trvalo, ne¾ dìda prohlásil “tauglich“. A šlo se na praxi. Ta spoèívala v tom, ¾e jsem si vlezl s dìdou na loïku a jeli jsme na jez. To bylo asi 40 metrù. V pùlce dìda o mì zakopl a já spadl do vody. Pøevozník ale nezastavil. Teta v bojové pohotovosti pøihlí¾ela zoufalým pokusùm svého ¾áèka snad o ¾ivot a loïka pøirazila k jezu. S pou¾itím všech sil jsem se tam doplácal taky. Jen¾e v ten moment plavidlo odrazilo od jezu zpìt k nábøe¾í. Chvíli jsem tam bulel a øval. Vsadil dìda na to, ¾e je pøed obìdem. Jiného nezbývalo, ne¾ se pøeplácat zpátky. Následovalo dìdovo druhé tauglich. Ještì bude chvilku polykat andìlíèky ale u¾ se neutopí! Vìštba to byla správná. Stal jsem se tak hastrmanem na tøi ètvrti. Nebyl problém se potápìt a uplavat skoro 40 metrù pod vodou. Dokonce došlo na to, ¾e za svitu mìsíce, kdy¾ Vltava byla nádherná a voòavá ze bøehu, jsem došel mo¾ná 5 km proti vodì a po proudu plaval do Kamejka. Øeka z tohoto pohledu byla ještì kouzelnìjší. Jen máma doká¾e hladit a laskat èlovíèka s takovou nì¾ností. Ke všemu kolem krajky z pìny a šum proudu. Bylo potøeba jen znát kameny v øeèišti. Naplavat si na nìkterý vyneslo pøinejmenším krvavý šrám na bøiše.
Samo nábøe¾í jsem chápal jako levý bøeh Vltavy. Vymezovat je odspoda mlýn a nahoøe most. Na most vedly úzké schùdky, které navazovaly mírnì pøed domkem mýta. Mýtným byl pan Jirsa. Velký rybáø ale s námi velké kontakty nemìl. On chytal veèer a v noci. Naší dobou byl den od rána do veèera. Sám u¾ nepamatuji, ¾e bych kdy byl pøi placení mýtného za pìšího. Nad mostem u¾ to bylo ke Bøehùm. Pravým bøehem byla v¾dy Druhá strana, presentována hostincem pana Krùty. Vyhlášenou to plaveckou hospodou. Odshora byl na levém bøehu areál školy. Pod ním domek mistra ševcovského pana Hulana. ®ila tam s nimi babièka, kterou dìda aè sám dìdek, v¾dy zdravil písnièkou “Bábrlinko, bábrlinko z Podskalí“.
Vedle školy hospoda u Minaøíkù. Pod ní pro nás rybáøe velice dùle¾itý kanál. To byla vyvedená kanalizace do øeky. A proto¾e k hospodì pøíslušela porá¾ka, jedno z nejatraktivnìjších míst po letních pøívalech To ještì hømìlo a u¾ jsem mìl prut a pozdìji odvazoval loïku. Tam bralo všechno. Sice nìjak to místo nìkdy nevonìlo ale na rybách se to neprojevovalo. Vedle hospody holièství pana Hostaši. Na tehdejší dobu s nezvyklým jménem.Gustav se jmenoval. Pozdìji tam bylo zøízeno místní zdravotní støedisko se stálou lékaøskou slu¾bou. Ordinoval pan doktor Padevìt. Tím pro mne odpadly cesty na kole do Krásné Hory k panu doktoru Kulandovi, kam jsem èasto vozil od dìdy rybu. Následoval statek Øíhových. Vyrùstal zde velice nadìjný houslista, Toník. Èasto jsem pøi sezení na loïce obdivoval jeho kumšt. Vedle truhláøství Spálenských.
Další byli Bláhovi a proti vratùm do dvora soutka. S dìdou se pánové titulovali jako noèní sùva a plavajzník. Dìda obèas èastoval mistra pekaøe, ¾e “pekaø peèe housky uštipuje kousky, pekaøka mu pomáhá uštipují oba dva“. I kdy¾ se mezi lidmi øíkalo ¾e Bláhovi na vánoèku a na mazance nezadìlávají, proto¾e se tam nosilo tohle pochutnání péct do pece a jejich vánoèka vonìla celým Kamejkem, nemohlo to být pravda docela. Paní Bláhovou nepamatuji. ®il tam bratr Josefa pekaøe, hluchonìmý František, elegán syn Pepík a kráska Milena. Ta byla mistrem v chytání rousnic. Chodili jsme k nim na nì, proto¾e mìli zahrádku na naplaveninì. Sbíralo se tak kolem pìti kop ¾í¾al. V mechu a sudì vydr¾ely krmeny lógrem z melty hodnì dlouho. Pøi velkém krupobití nìkdy v roce 1952 (nebo déle) zachránil Josef Bláha bratra, který byl na záchodì. Kdy¾ vyšel do krup, ty ho srazily a Josef za pomoci dvou plechových kbelíkù na hlavách jej dotáhl domù. Vedle Bláhových byla ji¾ zmínìná soutka
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora