Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moji přátelé a já (2) – Jan Koblasa

V druhém medailonku se pokusím načrtnout dalšího souputníka ze zásobníku vzpomínek na teplickou „degeneraci let padesátých” – Jana Koblasu. Musím se omezit na toto studentské období proto, že později se mi vzdálil více než ostatní a kromě toho by bylo nošením dříví do lesa, kdybych chtěl připomínat všechny počiny a úspěchy této dostatečně známé osobnosti.

Jan byl o rok mladší než my, ale přesto působil jako dominantní osobnost. Již tehdy měl nepřehlédnutelně robustní postavu a výraznou hlavu s ostrými rysy, takže připomínal Majakovského či Vančuru. Shodou okolností se podobal i profesorovi našeho gymnázia Ladislavu Zahrádkovi (čeština, výtvarná výchova), který na nás měl velký vliv zejména produkcemi dramatického kroužku, který vedl, a myšlenkovým kvasem, který v nás probouzel.

Zde jsem si také poprvé všiml Janových hereckých a recitačních schopností při prezentaci skvostů české literatury na školních akademiích.

V tuto dobu se u něho začaly projevovat i výtvarné sklony a značná tvůrčí plodnost. Jeho práce se mi líbily a měl jsem vlastní příjem díky tomu, že jsem hned po maturitě začal učit, takže jsem se stal prvním kupcem Janových výtvorů a pasoval se do role mecenáše. Zprvu to bylo několik kreseb, potom realistické zátiší s ovocem, a když jsem učitelování zaměnil za post flétnisty v Krušnohorské filharmonii, vytvořil pro mě Koblasa sošku dirigenta s rozevlátým gestem mladého Rafaela Kubelíka. K této tematice neměl daleko už proto, že jeho otec byl mým kolegou: hrál ve filharmonii na violu a navíc tu dělal archiváře.

Z prvních děl Koblasovy abstraktní etapy jsem zakoupil obraz Tři grácie. Navzdory jistému zdráhání pro mě udělal dokonce „na objednávku” reliéfní plaketu. Podle fotografie totiž zvěčnil dívku, do níž jsem byl zamilován, poté co zemřela. Zakázka vpravdě tristní…

V Teplicích, jimž se s nadsázkou říkalo severočeská Florencie, byl tehdy nejznámějším umělcem sochař Milan Lahoda, typický bohém, který vydatně přispíval k tomu, aby se knot jeho životní svíce co nejrychleji spaloval. A tohoto kumštýře začal Jan Koblasa brzy zastiňovat, alespoň pokud jde o uměleckou tvorbu. Se svým talentem a životními silami však hospodařil prozíravě, o čemž svědčí jeho svěžest a pracovní zátěž až do dnešních dní.

Musím prozradit, že v jeho curriculu vitae chybí jedna kapitolka, která jistě překvapí Koblasovy obdivovatele. Už jsem se zmínil, že měl herecké vlohy, ale také dobře zpíval, jsa majitelem příjemně znějícího barytonu. Nevím už, co ho k tomu tehdy dovedlo, je však nepopiratelným faktem, že před odchodem do Prahy zpíval jeden rok v teplické operetě!

Do těchto časů spadá kuriózní historka, v níž sice není přímým aktérem, nicméně je tu dostatečně silná souvislost nepřímá. Jeden tehdejší Silvestr jsme totiž slavili s naší družinou v bytě jeho rodičů, kteří bydleli ve vile nad Zámeckou zahradou.

O půlnoci kohosi napadlo, že bychom měli vytočit nějaké náhodné číslo a tomu, kdo telefon zvedne, popřát vše nejlepší do nového roku. Byl s námi i potomek ruských emigrantů s neběžným jménem Vsevolod Kačerovskij. Chopil se telefonu, vytočil libovolné číslo a čekal. Čekali jsme i my, jak se netradičního přání zhostí.

Když na druhé straně někdo zvedl sluchátko, zareagoval Seva zcela nečekaně.

„Co?” vykřikl. „Kdo? To není možné!”

Udiveně jsme na sebe pohlédli.

„To jsem přece já!” pokračoval Seva ve zmatených výkřicích.

Co se stalo? Náhodně vytočený účastník se mu představil jako inženýr Kačerovskij a Sevovi to vyrazilo dech. Měl prý dojem, že mluví do zrcadla. Netušil, že v blízkém okolí žije člověk stejného jména a už vůbec nemohl být připraven na to, že se dovolá právě k němu. Ta pravděpodobnost musela být jedna k několika desetitisícům či statisícům.

Poté, co se oba uklidnili a vyměnili si informace o sobě, popřáli si dobrý nový rok tak, jak jsme to zamýšleli, ale nikdo z nás už potom pokus s naslepo vytočeným číslem netoužil opakovat.

Poslední příležitostí k mým četnějším stykům s Honzou či Jenem Koblasou, jak jsme mu říkali, bylo to, že měl ateliér v Dubské ulici, přímo naproti domu, kde jsem bydlel.

Po jeho odchodu na Akademii výtvarných umění do Prahy naše styky zeslábly, ale sledoval jsem dále jeho pokroky a poznával ho i jako nezměněného recesistu v akcích skupiny Šmidrů. Stal jsem se též svědkem průlomového počinu, když se v roce 1963 uskutečnila na zámku v Teplicích společná výstava s osudovým druhem Mikulášem Medkem. Byla to první významná prezentace abstrakcionalistů, kterou strážci hodnot socialistického realismu povolili. Pikantní bylo to, že se konala v síni Klementa Gottwalda.

Sledoval jsem i jeho plastiky pro Československé aerolinie, výzdobu kostela v Jedovnicích – blízko mého rodiště Blanska, či jevištní spolupráci s Otomarem Krejčou.

Po jeho odchodu do exilu jsme se dlouho neviděli a informace o jeho působení v zahraničí, zejména v německém Kielu, mi dodával další společný kamarád a člen teplické družiny, etnolog Milan Stuchlík, jenž mohl cestovat po světě.

S Janem Koblasou jsem se znovu sešel se až po roce 1989, jednou na půdě Akademie výtvarných umění a jednou na výstavě Koblasovy grafiky ve výstavní síni Hollar. Tehdy u toho byl i poslední z našeho kroužku teplických spolužáků – historik Dušan Třeštík (pro změnu nejbližší přítel Milana Stuchlíka).

I jim bych chtěl věnovat vzpomínku – bohužel už posmrtnou.

Text a foto: Eduard Světlík

* * *

Zobrazit všechny články autora