Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Moji pøátelé a já (2) – Jan Koblasa
V druhém medailonku se pokusím naèrtnout dalšího souputníka ze zásobníku vzpomínek na teplickou „degeneraci let padesátých” – Jana Koblasu. Musím se omezit na toto studentské období proto, ¾e pozdìji se mi vzdálil více ne¾ ostatní a kromì toho by bylo nošením døíví do lesa, kdybych chtìl pøipomínat všechny poèiny a úspìchy této dostateènì známé osobnosti.
Jan byl o rok mladší ne¾ my, ale pøesto pùsobil jako dominantní osobnost. Ji¾ tehdy mìl nepøehlédnutelnì robustní postavu a výraznou hlavu s ostrými rysy, tak¾e pøipomínal Majakovského èi Vanèuru. Shodou okolností se podobal i profesorovi našeho gymnázia Ladislavu Zahrádkovi (èeština, výtvarná výchova), který na nás mìl velký vliv zejména produkcemi dramatického krou¾ku, který vedl, a myšlenkovým kvasem, který v nás probouzel.
Zde jsem si také poprvé všiml Janových hereckých a recitaèních schopností pøi prezentaci skvostù èeské literatury na školních akademiích.
V tuto dobu se u nìho zaèaly projevovat i výtvarné sklony a znaèná tvùrèí plodnost. Jeho práce se mi líbily a mìl jsem vlastní pøíjem díky tomu, ¾e jsem hned po maturitì zaèal uèit, tak¾e jsem se stal prvním kupcem Janových výtvorù a pasoval se do role mecenáše. Zprvu to bylo nìkolik kreseb, potom realistické zátiší s ovocem, a kdy¾ jsem uèitelování zamìnil za post flétnisty v Krušnohorské filharmonii, vytvoøil pro mì Koblasa sošku dirigenta s rozevlátým gestem mladého Rafaela Kubelíka. K této tematice nemìl daleko u¾ proto, ¾e jeho otec byl mým kolegou: hrál ve filharmonii na violu a navíc tu dìlal archiváøe.
Z prvních dìl Koblasovy abstraktní etapy jsem zakoupil obraz Tøi grácie. Navzdory jistému zdráhání pro mì udìlal dokonce „na objednávku” reliéfní plaketu. Podle fotografie toti¾ zvìènil dívku, do ní¾ jsem byl zamilován, poté co zemøela. Zakázka vpravdì tristní…
V Teplicích, jim¾ se s nadsázkou øíkalo severoèeská Florencie, byl tehdy nejznámìjším umìlcem sochaø Milan Lahoda, typický bohém, který vydatnì pøispíval k tomu, aby se knot jeho ¾ivotní svíce co nejrychleji spaloval. A tohoto kumštýøe zaèal Jan Koblasa brzy zastiòovat, alespoò pokud jde o umìleckou tvorbu. Se svým talentem a ¾ivotními silami však hospodaøil prozíravì, o èem¾ svìdèí jeho svì¾est a pracovní zátì¾ a¾ do dnešních dní.
Musím prozradit, ¾e v jeho curriculu vitae chybí jedna kapitolka, která jistì pøekvapí Koblasovy obdivovatele. U¾ jsem se zmínil, ¾e mìl herecké vlohy, ale také dobøe zpíval, jsa majitelem pøíjemnì znìjícího barytonu. Nevím u¾, co ho k tomu tehdy dovedlo, je však nepopiratelným faktem, ¾e pøed odchodem do Prahy zpíval jeden rok v teplické operetì!
Do tìchto èasù spadá kuriózní historka, v ní¾ sice není pøímým aktérem, nicménì je tu dostateènì silná souvislost nepøímá. Jeden tehdejší Silvestr jsme toti¾ slavili s naší dru¾inou v bytì jeho rodièù, kteøí bydleli ve vile nad Zámeckou zahradou.
O pùlnoci kohosi napadlo, ¾e bychom mìli vytoèit nìjaké náhodné èíslo a tomu, kdo telefon zvedne, popøát vše nejlepší do nového roku. Byl s námi i potomek ruských emigrantù s nebì¾ným jménem Vsevolod Kaèerovskij. Chopil se telefonu, vytoèil libovolné èíslo a èekal. Èekali jsme i my, jak se netradièního pøání zhostí.
Kdy¾ na druhé stranì nìkdo zvedl sluchátko, zareagoval Seva zcela neèekanì.
„Co?” vykøikl. „Kdo? To není mo¾né!”
Udivenì jsme na sebe pohlédli.
„To jsem pøece já!” pokraèoval Seva ve zmatených výkøicích.
Co se stalo? Náhodnì vytoèený úèastník se mu pøedstavil jako in¾enýr Kaèerovskij a Sevovi to vyrazilo dech. Mìl prý dojem, ¾e mluví do zrcadla. Netušil, ¾e v blízkém okolí ¾ije èlovìk stejného jména a u¾ vùbec nemohl být pøipraven na to, ¾e se dovolá právì k nìmu. Ta pravdìpodobnost musela být jedna k nìkolika desetitisícùm èi statisícùm.
Poté, co se oba uklidnili a vymìnili si informace o sobì, popøáli si dobrý nový rok tak, jak jsme to zamýšleli, ale nikdo z nás u¾ potom pokus s naslepo vytoèeným èíslem netou¾il opakovat.
Poslední pøíle¾itostí k mým èetnìjším stykùm s Honzou èi Jenem Koblasou, jak jsme mu øíkali, bylo to, ¾e mìl ateliér v Dubské ulici, pøímo naproti domu, kde jsem bydlel.
Po jeho odchodu na Akademii výtvarných umìní do Prahy naše styky zeslábly, ale sledoval jsem dále jeho pokroky a poznával ho i jako nezmìnìného recesistu v akcích skupiny Šmidrù. Stal jsem se té¾ svìdkem prùlomového poèinu, kdy¾ se v roce 1963 uskuteènila na zámku v Teplicích spoleèná výstava s osudovým druhem Mikulášem Medkem. Byla to první významná prezentace abstrakcionalistù, kterou strá¾ci hodnot socialistického realismu povolili. Pikantní bylo to, ¾e se konala v síni Klementa Gottwalda.
Sledoval jsem i jeho plastiky pro Èeskoslovenské aerolinie, výzdobu kostela v Jedovnicích – blízko mého rodištì Blanska, èi jevištní spolupráci s Otomarem Krejèou.
Po jeho odchodu do exilu jsme se dlouho nevidìli a informace o jeho pùsobení v zahranièí, zejména v nìmeckém Kielu, mi dodával další spoleèný kamarád a èlen teplické dru¾iny, etnolog Milan Stuchlík, jen¾ mohl cestovat po svìtì.
S Janem Koblasou jsem se znovu sešel se a¾ po roce 1989, jednou na pùdì Akademie výtvarných umìní a jednou na výstavì Koblasovy grafiky ve výstavní síni Hollar. Tehdy u toho byl i poslední z našeho krou¾ku teplických spolu¾ákù – historik Dušan Tøeštík (pro zmìnu nejbli¾ší pøítel Milana Stuchlíka).
I jim bych chtìl vìnovat vzpomínku – bohu¾el u¾ posmrtnou.
Text a foto: Eduard Svìtlík
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora