Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (14)

Bohužel opět zjišťuji, že utřídit své vzpomínky není nic jednoduchého. Takže se nyní opět vrátím trochu zpět a přistoupím k popisu, kterak jsme s maminkou a tatínkem vybírali jeho nové služební působiště. Nejprve jsme se byli podívat na nádraží v Lomnici nad Popelkou, malém městečku pod známým poutním kopcem Táborem, na jehož svazích jsme také někdy lyžovali. Bylo sice vzdálené jen asi 12 km od Jičína, a i když se proslavilo výbornými Jínovými suchary („pamatujte, že má Jína za patrona Antonína!“), které by jinak byly pro mne zajímavým lákadlem, ovšem zejména mamince se městečko vůbec nelíbilo a je jasné, jak to dopadlo! Další možnou, leč ještě rychleji odvrženou „štací“ byla Nová Paka, vzdálená od Jičína 15 km. Tamní nádraží však bylo od centra města tak vzdálené, že tam měli dokonce ještě další železniční zastávku Nová Paka – město. Takže – opět nic! O tato dvě jinak jistě hezká městečka jsem však „zavadil“ jen o pár let později při sportování. V roce 1951 let jsem v Lomnici házel oštěpem na celostátním přeboru mladších dorostenců a asi on rok později jsem běžel v Pace vůbec nejrychleji ve svém životě. 100 metrů jsem běžel za rovných 12 sec., což je rychlost asi 28 km/hod!. Ale zpět k náročnému výběru našeho nového působiště.

Do třetice všeho dobrého a zlého nakonec došlo na 35 km vzdálené podhorské Vrchlabí. A to už maminka, zřejmě na naléhání tatínka, vzdala. Byla to sice konečná stanice, ale z hlediska Československých státních drah byla důležitá komerčně. Tehdy ještě neexistovala kamionová doprava a téměř vše se dováželo po železnici. Tedy zcela jistě veškerá produkce vrchlabských továren včetně malých dodávek a sanitek z místní automobilky.

Tatínek tedy konečně dostal tak dlouho očekávanou inspektorskou zahrádku a kýžené místo přednosty stanice. Brzy byl dokonce povýšen na vrchního inspektora, tímto titulem se však „honosil“ jen krátce. V padesátých letech totiž i u ČSD nastala velká reorganizace. Jako snad vše v té „revoluční“ době se i železničáři „povojenštili“. Stala se z nich „modrá armáda“, dostali nové uniformy s brigadýrkami, místo výložek na klopách měli nárameníky - tatínek měl na nich jednu velkou hvězdu jako major - a z přednostů se stali náčelníci stanic. Přesto zde tatínek vydržel přesně deset let, až do svého důchodu, do kterého odešel přesně ve svých šedesáti letech, právě když jsem ukončil vysokou školu.

Vrchlabí na přelomu let 1948/49 bylo ovšem zcela jiné město, než Jičín. Důvodů, proč se vlastně nikdo z rodiny do stěhování moc nehrnul bylo několik. Klima je zde deštivější, chladnější, zima dlouhá, léto krátké. Všichni jsem měli - a já stále mám - raději teplou část roku, než studenou. Kontrasty mezi Jičínem a Vrchlabím pak pokračovaly, když jsme srovnávali polohu a rozložení těchto dvou měst. Jičín s nádherným náměstím s podloubím uprostřed města, s dominantou Valdické brány, s velmi známou dlouhou lipovou alejí z valdštejnské doby a rozkošné kopečky vůkol. To vše nám ve Vrchlabí chybělo, i když zde už začínaly krkonošské krpály v čele s více než tisíc metrů vysokým Žalým. Toto město je rozloženo podél Labe, má vlastně jen jedinou hlavní ulici a náměstí také nic moc! A navíc - bylo zde prostě znát, že jsme v poměrně čerstvě osídleném pohraničí. Při tomto přechodu z „kraje“, jak se říkalo oblasti jihozápadně od Nové Paky, do severnějšího Podkrkonoší, si dovolím uvést jeden paradox, na které byl a stále je můj život velmi bohatý.

Těsně před naším stěhováním jsem se v Jičíně loučil se svými třináctiletými spolužáky v hospůdce u koupaliště, kam jsme chodívali hrát ping-pong. Samozřejmě jsme se loučili pouze limonádou – čestné slovo! A kamarádi mne litovali, že v tom nešťastném Vrchlabí si asi ani ten „pinčes“ nezahraji. Jedni míní, jiní mění. Jaké bylo mé překvapení, když první věc, kterou jsem uviděl po vstupu do nové školy byl krásný ping-pongový stůl! Byl na hlavní chodbě a do malého celuloidového míčku se tam pinkalo téměř o každé přestávce a při horším počasí každé odpoledne! A tak mi trvalo téměř celý rok, než jsem se propinkal ve školním žebříčku do první desítky. Zde mi to nedá, abych nepřipomněl jeden z dobových politických vtipů o našem prvním dělnickém prezidentovi. Rodině Gottwaldových doporučoval lékař více pohybu, a když Klémovi navrhl ping-pong, odpověděl prezident, že mu bude stačit pink, neboť jako bývalý truhlář má ponk doma. Jeho manželce soudružce Martě pak byla s ohledem na její postavu zcela klasicky doporučena ruská trojka!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora