Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já! (7)  - Zimní radosti a starosti

Když zima dosahovala svého vrcholu a mrazy byly tak silné, že se dalo dýchat jen přes šálu zavázanou kolem pusy, brával mne tatínek s sebou, abych se podívala, jak ledaři sekají ledy. Oslava bývala místy promrzlá až ke dnu a led silný i přes půl metru. Tehdy se na řece objevili muži s pilami, kterými v létě řezali stromy v lese, s velkými sekerami a železnými háky. Zvědavců, jako jsem byla já s tatínkem, bylo na mostě plno, nikdo si nechtěl nechat ujít takovou podívanou. Musela to být pořádná lopota, chlapi hekali a halekali na sebe, po mokrém ledě jim to klouzalo, a když zůstali chvilku na místě, přimrzali. Zároveň je ta dřina taky pořádně rozehřívala, protože po chvíli sundávali krátké kožichy a někteří si i rukávy košile vykasali.

Do bloků vyřezaného ledu zabodli několik háků, tahali ho z vody a nakládali na vůz, do kterého byli zapřaženi pěkně vypasení valaši. A kde ten led skončil? V Oslavanech bylo několik hostinců a řezníků. A taková „vymyšlenost“ jako lednice tehdy ještě nebyla. Každý hostinec a také každý řezník měl ale veliký sklep, kam se ty bloky ledu naskládaly a chladily pivo i maso skoro do další zimy. To si nevymýšlím! Přes jeden dům od nás měl pan Blatný hostinec spojený s řeznictvím, a protože jsem se kamarádila s jeho dětmi, vzaly mne jednou v létě do sklepa, kde jsem na vlastní oči viděla a vlastníma rukama si sáhla na nefalšovaný zimní led.

Každý rok jsme nedočkavě čekali, až řeka zamrzne. Chodili jsme tam bruslit raději než na kluziště, protože bývalo přeplněné, zatímco na řece bylo místa pro každého dost a také to tam bylo dobrodružnější. Ledová kůrka byla místy silná jen pár centimetrů a my jsme pokoušeli osud, když jsme zkoušeli, kde zapraská. A když nás omrzelo motat se na jednom místě, vydali jsme se proti proudu zamrzlé řeky.

Krajina byla úplně jiná než v létě, tajemná a bíle zachumlaná do sněhové peřiny, stromy ověšené jíním a rampouchy se ve slunci třpytily jako drahokamy. Jednou jsme s kamarády zajeli daleko až pod Novou Ves, v každé další zátočině se před námi otevřel jiný obraz a my byli tak zaujati dobrodružnou jízdou, že jsme vůbec nevnímali čas. Neuvědomovali jsme si, jak jsme daleko a že stejně daleko máme domů. No co, po ledě to ještě šlo, frnčeli jsme, co nám brusle a dech stačil. Horší to bylo, když jsme brusle sundali a domů se přes městečko doslova vlekli. Nohy byly jako hadrové, a kdyby nám nad hlavou nevisel zase pořádný výprask, určitě bychom se smíchy neudrželi .

Když se zima nachýlila k jaru a vzduch se začal oteplovat, začaly pukat ledy. Bývaly to rány jako z děla a hlavně v noci je bylo slyšet. Mnohokrát jsem se byla podívat na horním mostě, jak se na vzedmuté hladině převalují špinavé kry, jak se dělají víry, když je některá vtažena do hloubky, jak je vlny vyhazují na břeh. A když pak voda opadla, zůstaly na březích vysoké ledové bariéry. Měla jsem velmi přísně zakázáno se v té době k řece třeba jen přiblížit, natož lézt po roztávajících krách, jenže jak tomu volání řeky odolat? Byla jako ten nejsilnější magnet, ani silný pach rybiny mne nedokázal odradit.

A tak si to s Jirkou šineme pomalu Letkovskou ulicí kolem vilky paní učitelky Bendové, co nás učila fyziku a biologii, a odtud je to už jen pár kroků k řece. Na nohou gumáky až po kolena (bez nich se v době mého dětství v rozbahněných Oslavanech skoro nikdo neobešel), trochu strachu v zádech a hodně dobrého předsevzetí, že se jenom podíváme, na kry nepolezeme, do vody nespadneme a v pořádku se cobydup vrátíme domů. Nevrátili jsme se cobydup, zato zablácení až po uši, jak nám to na krách klouzalo, mokří snad do poslední nitky, i když do řeky jsme nespadli, a s velikánským kaprem, kterého jsme nemohli ani unést, jak byl těžký.

Za trest jsem ho musela sníst pořádnou porci, což bylo účinnější než velký výprask který jsme si pochopitelně oba zasloužili.

Musím po těch dlouhých letech, když se ve vzpomínkách znovu ocitám v krajině svého dětství, uznat, že moji rodiče měli opravdu andělskou trpělivost a hodně lásky. Jak jinak by to se mnou byli vydrželi?

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky