Trapas
„Dìti jsou radost,“ zvolal na mne soused pøes plot zahrádky našeho rakovnického domu, kdy¾ spatøil, jak vìším na šòùry vyprané dupaèky, košilky a pleny, abych mìla všechno pøipravené, a¾ na svìt pøivedu prvního potomka. „Ale jen nevím kdy,“ dodal.
Já se však nenechala zviklat. Pustila jsem jeho invektivu jedním uchem sem a druhým zase tam. Mé biologické hodiny tikaly, a¾ dotikaly do období, kdy jsem byla pøesvìdèená, ¾e jsem na rodièovství pøipravená.
Vìøila jsem, ¾e se mé dìti stanou mou radostí a mým potìšením.
Èím víc se mnì zvìtšoval objem pasu, tím více rostl i štos popsaných papírù u psacího stroje, na kterém jsem psala pohádky, jimi¾ budu svou dcerku uspávat. Poèítaèe v tu dobu byly ještì hudba budoucnosti.
Kdy¾ jsem zaèala koneènì vozit koèárek, úplnì se mi zmìnil ¾ivot. Stala jsem se matkou na plný úvazek. A co teprve kdy¾ se mi ètyøi roky poté narodil i syn. Celý den jsem se kolem dìtí toèila a snad bych za nì kousala i rohlíky.
Málem a¾ po sedmi letech jsem se vrátila do zamìstnání.
„V pravou chvíli,“ jásal mùj staronový šéf. „Zítra nám vytrhneš trn z paty.“
Asi proto, ¾e jedna pùlka mého mozku pøemýšlela nad tím, co dìlá syn ve školce a jak se daøí dceøi ve škole, té druhé polovinì nedošlo, co tím chtìl mùj nadøízený øíci.
„Zítra pøijede krajský tajemník,“ pospíšil si s vysvìtlením. „Øíká se o nìm, ¾e je š»oura a pruïas, ale kdy¾ si ho vezmeš pod køídlo ty, vìøím, ¾e ta návštìva probìhne hladce.“
„Já?“ bylo to jako studená sprcha. „Co bych si s ním asi povídala?“
„V¾dy» jsi tak výøeèná. A je s tebou legrace. To hravì zvládneš,“ chlácholil mì. A pak mi polo¾il ruku na rameno: „Vkládám do tebe velkou dùvìru.“
Marnì jsem se sna¾ila z toho úkolu vyvlíknout.
Druhý den mnì hned ráno tajemníka povìsili na krk.
Nejradši bych s tím vším sekla, šla do školky a do školy pro své ratolesti a vzala je do loutkového divadla Za branou, nebo s nimi šla pod Pavlíkovské vršky sbírat borùvky.
Tajemník vystoupil z èerné šestsettrojky v doprovodu dvou vazounù, pøejel mì strohým pohledem a podal mi ruku jako leklou rybu, stejnì jako všem ostatním. Nebyla jsem toti¾ jediná, kdo ho v našem královském mìstì vítal. Dùle¾ití funkcionáøi z radnice a také z okresu se kolem nìho toèili, sna¾ili se na nìj udìlat dojem a tou¾ili mu splnit všechna pøání, aby si u nìj udìlali oko. Já v té spoleènosti fungovala, jen abych odpoutávala pozornost, kdy¾ se vyptával na vìci, o kterých by funkcionáøi nejradìji mlèeli. Krajského tajemníka asi ty mé tøesky plesky zaujaly, nebo ho spíš zaèaly nudit øeèi funkcionáøù, proto¾e po chvilce na mne u¾ pøívìtivì kývl a po¾ádal, a» se od nìj nehnu, nebo» sympatické mládí, budoucnost této zemì, mu prý dodává inspiraci a nadhled.
Jindy by mì ta hra docela bavila, ale tentokrát jsem byla myšlenkami ve školce na Bezdìkovì a v základní škole u kostela svatého Bartolomìje, tøeba¾e jsem se procházela s tajemníkem a všemi funkcionáøi nejprve v Rakovnických keramických závodech, kde si vybral kachlíky do koupelny, a potom v Rakonì, kam pøijal pozvání, aby si prohlédl, jak se tu nejmodernìjší technologií vyrábìjí tekuté i sypké prací a èistící prostøedky a luxusní mýdlo Diplomat v krabièce se zlatou korunkou.
Nejvíce se však tìšil do místního pivovaru, kde se dobré pivo vaøilo u¾ od poèátku rakovnického pivovarnictví, které se datuje k roku 1454.
Byl zvìdavý, zda mu zdejší pivko pøijde k chuti podobnì jako tøeba Petru Vokovi, èeskému šlechtici z Ro¾mberka, kterému Rakovniètí poslali nejednu plnou fùru rakovnického moku. Tajemník tvrdil, ¾e má kladný vztah jak k pivu, tak i k Ro¾mberkùm, nebo» koøeny jeho rodu sahají do ji¾ních Èech.
V pivovaru bylo hotové pozdvi¾ení. Nejdøíve tajemníka pøivítal jménem celého závodu øeditel a pak mu vedoucí brigády socialistické práce dala pusu na tváø, do ruky kytici karafiátù a pozdravila ho tradiènì po pivovarnicku: „Dej bùh štìstí.“
Tajemník zalapal po dechu, proto¾e to vzal jako provokaci, ale rychle k nìmu pøiskoèil sládek a vše uvedl na pravou míru.
„To je napsáno na stìnì ka¾dé varny, ve všech pivovarech,“ sypal ze sebe. „Do doby, ne¾ byly objeveny pivovarské kvasnice, býval výsledek kvašení piva nejistý. Proto sládci vìøili, ¾e štìstí je tøeba pomoci a doufali, ¾e to zaøídí pánbíèek.“
Tajemník se zamyslel, ráèil vzít vysvìtlení na vìdomí a zcela usmíøený se vydal na exkurzi po pivovaru. Blejskal oèima na všechny strany a mìl milión otázek. Proloudali jsme se s ním sladovnu, varnou, stáèírnou i sklepy. Dozvìdìli jsme se, co znamenají v pivornické hantýrce slova – vystírací káï, rmutovací kotel, sladina, mladina, humna, hvozd, náduvník, pluchy a spilka.
Na spilce tajemníkovi pan podstarší, zvaný sekyra, natoèil do tupláku na jeden zátah hladinku. Tajemník pomalu lokal ten lahodný svìtlý le¾ák a jeho chu» v nìm vyvolala pochvalné mruèení. Kdy¾ si høbetem ruky utøel pìnu z koutkù, podstarší mu natoèil ještì jeden, ale jen do pùlky a pak ho dotoèil èerným granátem. Mutra, tedy øíznuté pivo, krajskému tajemníkovi pøišlo také k duhu.
„Jestlipak nìkde ne¾ízní mé ratolesti?“ le¾elo mi v hlavì.
„A jestlipak nìkde netrpí hlady?“ øíkala jsem si, kdy¾ jsme všichni skonèili na spoleèném obìdì.
Funkcionáøi nás posadili s tajemníkem do èela stolu a sami s hlavami u sebe probírali šeptem zá¾itky z dnešního dopoledne.
Pak se rozlétly lítaèky u kuchynì a mezi stoly vplul èíšník oblo¾ený talíøi.
Kdy¾ pøed tajemníka naservíroval hovìzí na ¾ampiónech, šepot náhle ztichl.
„Proè se na nás všichni dívají?“ hrklo ve mnì.
Ale pak mi to došlo. Já, celá zpitomìlá z té dlouhé mateøské dovolené a s tìmi vìènými myšlenkami na své potomky, tomu krajskému tajemníkovi krájela maso, tak jak jsem to dìlala svým dìtem.
Zvedl ke mnì udivený pohled a bez zaváhání øekl:
„Dìkuji, soudru¾ko. Ale kdy¾ dovolíš, sním si to u¾ sám.“
A dál si mì nevšímal. Jako poslušné dìcko napichoval nakrájené kousky roštìnky na vidlièku a polykal je s takovou chutí, ¾e jsem dostala hlad i já.
Ne¾ jsem se však pustila do své porce, ještì jsem na nìj mrkla koutkem oka a pomyslela si: „Mo¾ná je š»oura a pruïas, ale ¾e má smysl pro humor, to se mu nedá vzít.“
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky