Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (11)

Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštějna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes. Zajímavé je, že osvícená Marie Terezie sice u nás zavedla povinnou školní docházku, ale koncem 18. století právě tuto školu na 30 let zavřela! V roce 1807 byla škola obnovena, už od roku 1819 se zde začalo zatím nepovinně vyučovat v českém jazyce, od roku 1849 se škola přeměnila na opravdové osmileté gymnázium a od roku 1867 se zde všechny předměty vyučovaly česky! Toto gymnázium – kromě mé maličkosti – navštěvovaly veličiny jako Bohuslav Balbín, František Ladislav Rieger, Antal Stašek, Josef Štefan Kubín, Jan Gebauer, ale i Joseph Stepling, zakladatel astronomické a meteorologické observatoře v pražském Klementinu. O největší rozvoj tohoto gymnasia se pak zasloužil F. Lepař počátkem 20. století. Pro mladší generace bude asi mnohem známější „Husákovo dítě“ – Michal Malátný ze skupiny Chinaski. Dále zde čerpali vědomosti a dýchali stejný vzduch na chodbách po jeden až dva roky na příklad i moji asi o tři až sedm let starší spolužáci – spisovatel S. Rudolf, náš přední historik R. Kvaček nebo manžel naší velmi známé gymnastky Evy - V. Bosák, výborný diskobolos a lékař. A shodou okolností i „můj“ (předposlední) ředitel Českého hydrometeorologického ústavu M. Koldovský a také samozřejmě i ředitel tohoto gymnázia z přelomu 20. a 21. století - můj „přesně starý“ spolužák. Na internetových stránkách jsem našel nejen obrázky zakladatele Albrechta a budovy gymnázia ze současnosti, ale i ty starší historické údaje.

Přijímačky na tuto školu v červnu 1946 musely být pro mne asi snadné, protože si na ně vůbec nepamatuji, ale můj vlastní nástup do jejích lavic nebyl nijak slavný, naopak to byl téměř šok! Skok do středoškolského prostředí byl pro nás všechny dosti krušný – už proto, že nám dětem většina profesorů vykala! Další velká změna byla v tom, že první výsledky naší práce se hodnotily už ve čtvrtletí, tedy v polovině listopadu a to jsem se ještě ani nestačil rozkoukat po prázdninách. Vysvědčení jsme ale nedostávali, jen jakési hodnocení do notýsku. Měl jsem sice většinou dvojky a dokonce i asi tři jedničky, ale katastrofou pro mne bylo, že jsem „vyfasoval“ čtyřku z přírodopisu! O mnoho lépe ale na tom v tomto předmětu nebyl nikdo, neboť pohromou pro všechny byl Klíč k určování rostlin. Rozeznat a spočítat všechny ty pestíky, blizny a tyčinky a určit podle toho jméno kytičky, bylo pro nás zhola nemožné. V pololetí jsem to ale už vytáhl v biologii na trojku, která mi zůstala i na konci primy, ale protože jsem si zlepšil pár dvojek, na výročním vysvědčení jsem už měl vyznamenání.

Ach jo – už se zase chvástám, takže musím zabrzdit a připomenout raději své tehdejší gymnaziální rošťárny a renoncy. Byl jsem vždy dosti prostořeký, a tak třeba v češtině při probírání moravských nářečích se mi nelíbilo krotké hanácké rčení – „kdebe bele rebečke“, která nám jako příklad uváděla paní profesorka. Přihlásil jsem se, že to znám jinak a odvážně to rčení opravil na známé lidovější –„kdebe bele v prdele rebe, nemosele be bét rebňéke! Třída se smála, já měl radost, profesorka zírala, ale kupodivu to překousla, poučila mne něco o slušnosti a ani jsem nedostal dvojku z mravů. Podobně beztrestně mi pak prošel i další drzý renonc. Na matematiku jsme měli poměrně mladou profesorku - jinak už nás ale učili většinou muži, a když nám v geometrii na sobě předváděla osovou souměrnost, tak jsem trochu protestoval, řka, že mírně šilhá. No – tentokrát zírali spolužáci a kupodivu se smála profesorka! Mne ale najednou až hanba fackovala a ten můj úlet mne mrzí dodnes! I ve zdejším profesorském sboru ale byli profesoři, jak vystřižení ze známých filmů natočených podle studentských románů Jaroslava Žáka. Opravdu nezapomenutelný byl latinář, který měl brýle, nosil buřinku i v budově a mrkal tak, že mu tyto propriety poskakovaly na nose a na čele o několik centimetrů. Latina však byla až od tercie, a tak nás tato výrazná osobnost vlastně neučila a potkávali jsme jí pouze na chodbách.
I po „vítězném únoru“ 1948 jsem zásluhou svého o devět let staršího bratra samozřejmě stále fandil národním socialistům a ani na místním Lepařově gymnáziu se ještě lidé zvláštního ražení neprosadili. V posledních únorových dnech jsme ani příliš nevnímali vznik lidových milicí, protože snad ani zatím v Jičíně nebyly, zato se študáci i kantoři velmi zajímali o uvažované změny ve školství, které ihned začal připravovat, či spíše už měl připravené ministr „Těžkostravitelný“, přesněji Nejedlý. Nechtěli jsme uvěřit, že by gymnázia byla zrušena a všichni jsme doufali, že se nová vláda nemůže dlouho udržet. Jak jsme byli bláhoví!

Naše naděje definitivně zhasla už 10. března, když k nám dopoledne vstoupil do třídy náš profesor zeměpisu a tělocviku, se kterým jsme si v Sokole tykali, ale ve škole samozřejmě ne. Nikdy nezapomenu na jeho slzy v očích, když nám chvějícím se hlasem sdělil, že ministr zahraničí Jan Masaryk skonal a nejraději by nás poslal domů.
Pak jsem se dozvěděl o tom, že náš opravdu milovaný ministr skočil z okna, čemuž nikdo neuvěřil a já osobně tomu nevěřím dodnes.

Nyní ale něco z jiného soudku. Na gymnáziu jsme chodili i na náboženství a hodný pan katecheta to s námi neměl lehké. Stále nás napomínal a došlo i na nějaké ty pohlavky. Samozřejmě malé, výchovné, symbolické, ale i těch by muselo být tolik, že nám sám pan katecheta navrhl, že ten malý tělesný trest přijde až po třech napomenutích. A tak když mi jednou už chtěl dát pohlavek, ohradil jsem se, že ta napomenutí byla zatím pouze dvě! Byla to jistě nehorázná drzost a hodný pedagog to nevydržel. Rozmáchl se a chtěl mne plácnout přes holé stehno, neboť jsem měl kraťasy. Já ale stačil hbitě stáhnout desku lavice - to tehdy šlo - a pan katecheta málem urazil její okraj! Muselo ho to dost bolet, ale zřejmě si pomyslel, že ho Pánbůh trestá a křesťansky mi odpustil!

V červnu 1948 byla gymnázia zrušena, my odešli na „měšťanku“ a tak nakonec ještě přidávám fotku naší třídní samosprávy před vchodem do gymnázia. Myslím, že se jedná o primu, jistý si však nejsem, ale asi to nevadí. Té dívence určitě ne, protože už není mezi námi, chlapce pod ní jsem neviděl od roku 1948 a zbylým dvěma kamarádům, které vídám jednou za několik uherských roků, se ještě mohu omluvit. A jen tak mimochodem – protože o skonu Jana Masaryka jsem už kdysi psal, od toho brýlatého jsem se mailem dozvěděl, že tehdy plakala i ta naše mírně „nesouměrná“ a velmi tolerantní matikářka!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora