Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (10)
Tak jako vìtšinu èeských rodin i tu naši poznamenala dekáda od roku 1939 do roku 1948 nìkolika inflacemi, tak¾e rodinné úspory vèetnì tatínkova velmi slušného penzijního pøipojištìní pøišly vniveè. Nemohu si ale ztì¾ovat, mnozí na tom byli podstatnì hùøe a zaplatili v tomto neš»astném období tím nejdra¾ším - svými ¾ivoty. Únor 1948 to pak dovršil. Tatínek dle všech pøedváleèných tradic mìl „nárok“ na uvolnìné místo pøednosty stanice ÈSD v Jièínì a aèkoliv se neš»astnì umazal „rodnou stranou“, na kariérní postup to nestaèilo. Podivnì otoèené politické kormidlo zpùsobilo, ¾e na toto místo byl jmenován mnohem prùbojnìjší èlovìk nového ra¾ení. Tatínkovi bylo pøesnì padesát a nesl to tak tì¾ce, ¾e okam¾itì zaèal uva¾ovat o „rezervních“ pøednostenských postech v celých východních Èechách a pokud mo¾no co nejblí¾e Jièínu, na který maminka nedala dopustit.
Toto mìsto je pova¾ováno za bránu do Èeského ráje a jeho okolí je nádherné. Velíš, Zebín, Brada, Pøivýšina a Prachovské skály doslova za humny. Jen o pár kilometrù dále na sever se táhne od jihovýchodu k severozápadu høeben se zøíceninami hradù Kumburk a Bradlec, dále pak Tábor s rozhlednou a høeben konèí nejvyšším vrcholem Kozákovem se známými nalezišti ametystù. Dodnes si zásluhou mých prvních uèitelù pamatuji nìkteré nadmoøské výšky tìchto kopcù a nesmím zapomenout na dominantu kraje – Trosky s èedièovými vyvøelinami Pannou a Babou. Nikdo se nemù¾e divit, ¾e se nám z Jièína nechtìlo.
Celou nádhernou jièínskou kotlinu je mo¾no shlédnout ze známé jièínské dominanty - z Valdické vì¾e, její¾ bránou se vchází na jedno z nejhezèích námìstí v naší zemi. Mimochodem, na tom námìstí jsem jednou dojel na druhém místì v závodì kolobì¾ek a jako cenu jsem dostal tiskárnièku! Pøed druhou svìtovou válkou a tìsnì po ní ¾il v Jièínì pozoruhodný podivín – pan Panocha. Bydlel na Valdické vì¾i nahoøe a vybíral mírné vstupné od pøeèetných návštìvníkù, kteøí se tak mohli z ochozu kochat pohledem na zmínìné panorama. Pan Panocha mìl plnovous, chodil vìtšinou v bílých šatech, nosil slamìný klobouk a ve volných chvílích sedával na malé lavièce pod vì¾í a obèas vedl mystické øeèi s návštìvníky. Byl jsem tehdy velmi malý a moc jsem tomu nerozumìl, ale pamatuji si, ¾e jsme se mu my dìti smály, nebo» o nìm kolovaly nejrùznìjší historky. Tøeba ta, jak chtìl dokázat, ¾e Kristus opravdu mohl chodit po vodní hladinì! A tak to zkoušel na blízkém Ostru¾enském rybníku a samozøejmì se málem utopil. A to, ¾e byl v Jièínì velmi populární dokazuje fakt, ¾e kdy¾ byl upravován park pøed tehdejší místní obchodní akademií, byla tam postavena témìø dvoumetrová kvìtinová Valdická vì¾ a na jejím úpatí sedìla na malé lavièce figurka pana Panochy se slamákem!
Nyní si dovolím zavzpomínat na pár skautských a sokolských prázdninových táborù. Na tom prvním skautském jsme byli ještì coby vlèata v blízkých Prachovským skalách, spali jsem dílem v pøipravených stanech a dílem na pùdì pøilehlé hájovny. Stýskalo se nám po maminkách, ale nádherné byly chvíle u našich prvních táborákù. O tom jsem ale u¾ psal. Na druhém táboøe blízko soutoku Kamenice s Jizerou jsem byl u¾ jako junák. Tam to bylo „krutìjší“. Nosil jsem podobný junácký kroj, i kdy¾ tìch skautských vyznamenání bylo po málu a hned na sebe prásknu, proè!
Tábor jsme budovali na zelené louce, vše jsme tahali z nádra¾í témìø kilometr podél øeky, sami jsme sbíjeli z krajinek podsady pro stany, stavìli polní, tedy spíše luèní kuchyni a pro nás nejmladší benjamínky to byl nápor. Ale zkrátím to. Kdy¾ pak nám nìkolik dní pršelo a jednou v nedìli se na nás pøijeli podívat rodièe, vzdal jsem to a odjel s nimi domù. Stydím se za to ještì dnes a tehdy jsem dokonce litoval, kdy¾ pak pøišly krásné letní dny!
O prázdninách v letech 1947 a 1948 jsem pak byl i na sokolských táborech v Jizerkách v Bedøichovì. Dorostenci mìli stanový tábor na louce a vaøili si sami, ale my ¾áci jsme spali ve staré velké budovì, tedy v¾dy pìknì v suchu, vaøily nám kuchaøky a to bylo pro nás jistì pøijatelnìjší. Myli jsme se ale ve studeném potoce a jen o víkendu jsme podstoupili teplou koupel v nìkolika velkých neckách. Ten barák mìl dokonce velké „mlýnské“ kolo, na který sice voda netekla, zato jsme ho pou¾ívali jako velkou houpaèku a ty uvozovky jsou zde nutné, nebo» se jednalo o opuštìnou stavbu malé výrobny sklenìných korálkù. A ¾e jsme se jich v potoce, jeho¾ voda to kolo kdysi pohánìla, nasbírali! Jedinou nevýhodou všech tìchto letních táborù byla naprostá absence holek a dívek, nebo» svìtlušky, skautky i sokolské ¾ákynì a dorostenky mìly své tábory na míle daleko a vlastnì jsme ani nevìdìli kde. V tìch našich deseti èi jedenácti letech to ještì nevadilo, ale o rok pozdìji u¾ mnohým z nás asi ano. Ale pøe¾ili jsme to, ani¾ by nás to poznamenalo!
Nejsilnìjšími zá¾itky z tìchto sokolských táborù byly dobrodru¾né hry v okolních lesích kolem Královky. Tehdy jsme byli rozdìleni na indiány a vojáky a bojovali o svá území. Ta byla v lese oznaèena páskami na stromech, které jedna strana hlídala a druhá dobývala tím, ¾e jsme ty pásky ztrhávali. Úplnì fascinující pak byla honba za liškou a lišèaty. Dospìlá liška s asi pìti lišèaty šla napøed do lesù a zanechávala na cestì rùzné stopy. Všichni další pak mìli tuto malou smeèku vystopovat. Je to a¾ k nevíøe, ale na jedné vyvýšené pasece jsme našli nìkolik skupin velkých kamenù a pod jednou z nich byl velmi zasutý malý prostor. Dospìlá liška se tam nevešla, ale malá lišèata ano. A tak liška byla dopadena, ale nás nenašli, aèkoliv pronásledovatelé chodili snad pùl hodiny kolem nás a nad námi, ale tu naši skrýš neobjevili. Pøitom bychom si na jejich nohy mohli jednou škvírou doslova sáhnout! No – a dnes se v tìch místech bìhá Jizerská padesátka.
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora