Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (9)

Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – „náctiletí“ v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.

V Sokole jsem prvně „čuchl“ ke sportovní gymnastice a také k lehké atletice, ve kterýchžto sportech jsem to coby dorostenec pak dotáhl až na celostátní přebory ČSR. Jako žák jsem v Jičíně hrál fotbal, hokej, českou házenou a dokonce softbal, kterému jsme říkali „americký pasák“. Nechybělo mnoho a byl bych ve dvanácti letech „zlanařen“ i na skoky do vody! Dále je zcela určitě nutné připomenout něco, co vlastně souviselo se skautingem, neboť je to spojeno s jménem Jaroslava Foglara. Hned po válce začal vycházet časopis pro mládež – Vpřed, který navázal na předválečného Mladého hlasatele. Toho odebíral můj bratr, a tak jsem už za války jako svou první četbu – kromě hezkých komiksových příběhů pejsků Punti a Kiki – znal i seriálové příběhy Rychlých šípů. A tak jakmile začal vycházet Vpřed, založili jsme klub „Modrých šípů“. Ty kluby byly v časopise registrovány, brzy jich bylo přes deset tisíc a náš měl číslo 1931. Měli jsme svou klubovnu v našem dřevníku, svou vlajku, chodili jsme na výlety do jičínského okolí. Dokonce jsme podávali do redakce Vpředu „měsíční hlášení“ a byli jsme pyšní, když se číslo a jméno našeho klubu objevovalo v časopise! A jen tak na okraj, s naším tehdejším vedoucím Zdeňkem se mi bohužel vybavuje v paměti jedna z nejsmutnějších vzpomínek. Stal se primářem v jedné z pražských nemocnic a setkal jsem se s ním, když má první manželka chodila na ozařování a na chemoterapii. Všechny vzpomínky nemohou být příjemné a nakonec i ten skvělý časopis Vpřed brzy po „Vítězném únoru“ přestal vycházet. K výchově nové Gottwaldovy mládeže se prostě „nehodil“! Přesto mám z podzimu 1945 ještě jednu mnohem hezčí vzpomínku na tento časopis. Váže k Janě Werichové. Snad se mohu přiznat k tomu, že tato dcera našeho velikého herce a klauna patřila mezi mé tajné dětské lásky. Její velká fotografie se objevila na titulní stránce Vpředu, tehdy ještě pouze černobílého. Tam jsem se dočetl, že Jana je o pár dní mladší než já a mé desetileté srdéčko se zatetelilo! A možná i proto se má dcera jmenuje Jana!

V dalších letech se odehrály dvě velké celostátní akce. V roce 1947 se konaly v Praze Středoškolské hry a o rok později na dlouho poslední Všesokolský slet. Tyto dvě akce si samozřejmě zaslouží zvláštní připomenutí a bohužel mi trochu splývají. Z těch Středoškolských her v roce 1947 mi v paměti uvízl jen nepatrný střípeček. Na cvičení si nevzpomínám, ale zato si dobře pamatuji zejména cestu z Prahy zpět do Jičína, která byla ve znamení prvního kolektivního pusinkování se spolužačkami v kupé vlaku!

XI. Všesokolský slet v roce 1948 je už ovšem jiná káva! Cvičili jsme na něm jako žáci, měli jsme dvě vystoupení a při jednom z nich docela slušně pršelo. A protože jsme v jedné části naší skladby někteří stoupali na záda druhým, měli jsme na svých červených košilích pěkné blátivě mokré stopy! Dále jsme jako družstvo i soutěžili v několika sportovních disciplinách, jakémsi čtyřboji – běh, šplh na tyči, skok přes kozu a další disciplinu ani výsledek si už nepamatuji. Zato velkolepý průvod Prahou ano. Při něm jsme však už i my malí cítili poúnorové napětí. Ovšem o týden později už šlo o všechno! Sokolové v průvodu odvrátili své hlavy od hlavní tribuny, na které trůnil Klement Gottwald se svou suitou a zakrátko byl Sokol rozpuštěn! Fotku z župního sletu Jičínské župy Čížkovy však mohu předvést v plné kráse.

Velkou událostí pro všechny návštěvníky sletu a zejména pro mne však tehdy bylo MEVRO ! Byla to Mezinárodní výstava rozhlasu, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Na pražském Výstavišti, tehdy ještě bez dalšího jména, jsme viděli nejen nejnovější rozhlasovou techniku, ale i první televizi u nás. A představte si, právě mne, človíčka v červených trenkách a bílém tričku – nevím proč – vytáhli, postavili před kameru a přenášeli můj obraz po celé výstavě! Na přiloženém vyštrachaném obrázku je ale pochopitelně někdo jiný!

Televizní obraz byl samozřejmě jen černobílý, já sám jsem se neviděl, ale prý jsem byl k poznání. A když se mne jednou asi o padesát let později při jednom z rozhovorů v rozhlase zeptali, kdy jsem prvně vystoupil před televizní kamerou, nikdo nevěřil, že to bylo už v roce 1948! Možná bych měl být na sebe hrdý, protože možná mám – tedy z těch co se později na obrazovkách začali pravidelně objevovat – primát! Měl bych na to ale raději zapomenout, abych náhodou nezpychl!

Ale nejen sportem jsme tehdy žili. Už za války jsem odolal naléhání dědy, který mne chtěl nejprve učit hrát na housle - půlky, jejichž zvuk jsem zřejmě „díky“ svému vrzání nesnášel, ale pak mi dal alespoň základy hry na klavír. Dobře si pamatuji, jak jsem se urazil, když mi měřil rozpětí mezi palcem a malíčkem, a když tvrdil, že obsáhnu na klaviatuře kvintu, tedy pět bílých kláves. A já přitom věděl, že jich obsáhnu téměř sedm! Když můj děda na podzim v roce 1943 při běžné chřipce doma na posteli ve spaní zemřel, zatavily se hodiny! Bylo to v pravé poledne a já pak jen chvíli po tom, co maminka zrcátkem zjistila, že děda nedýchá, přišel domů, našel jsem maminku uplakanou a divil jsem se, proč hodiny stojí! Pak jsem chodil nějaký čas do hudební školy, kterou však Němci brzy zavřeli, a pak i k několika učitelkám a někdy dokonce i „za piáno“! Bayerovku jsem tak přehrál asi třikrát. Když trochu poskočím a přičtu k té mé hudební výuce i pozdější dva roky na hudební škole ve Vrchlabí, „chodil jsem na piáno“ více než šest let, ale více méně jsem byl vlastně věčný repetent. Samozřejmě znám noty, spousty písniček, ale raději hraji zpaměti či podle kytarových akordů. Mimochodem – zásluhou svého bratra znám už od svého velmi útlého dětství nejen řadu válečných i předválečných šlágrů, ale i písniček Jaroslava Ježka a V + W. Občas jsem s tím měl i potíže, protože jsem se snažil prodat toto své pěvecké umění o přestávkách ve škole a některé kuplety byly vlastně mládeži nepřístupné. No – a kdo mě zná, ten ví, že mi to zůstalo! Ještě než jsem začal mutovat, stihl jsem zpívat i v dětském sboru. Na sport i na muziku si ale určitě ještě někdy vzpomenu.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora