Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kamejk – Ve dvoøe
Tam jsem rostl do šesti let. Dvùr byl majetkem pana Zemana, statkáøe a vá¾eného obèana kdysi Královského mìsta, Kamýku nad Vltavou. Právì u nìho a¾ do pøedèasného odchodu do dùchodu zapøíèinìného anginou pectoris a záduchou pracoval dìda jako stárek ve mlýnì a babièka jako deputátnice na polích.
Ve spodní èásti dvora byly vespod byty pro pracovníky statku. Tak¾e našimi sousedy byla rodina Jirsových. Mìli nejstarší Al¾bìtu, pak Pepíka, po nìm Tonièku a poslední Jarušku. Pepík byl mým prvním velkým kamarádem. Nad námi bylo patro, ve kterém obýval pan Zeman. Ti mìli urèitì jako nejstarší dceru Malèu a potom ještì jedno dìvèe, Marušku. Na paní Zemanovou si pamatuju, jen jak koukala do dvora z okna.
Prý øíkala: Já kdy¾ se dívám, je to jako kdy¾ ètyøi pracujou.
V pravém køídle byly stodoly s mlaty na ukládání sklizeného obilí. Dvùr byl na dosti sva¾itém terénu. Tak nahoøe jej uzavíraly maštale a chlívy. Odtud odtékala dvorem krásnou stru¾kou moèùvka. Do dneška kdy¾ cítím tu “pravou vùni venkova“ se mi vybavuje tato etapa ¾ivota. A jsem tomu dojmu propadlý tak, ¾e kdy¾ je nìkde na poli poctivý kravský hnùj, tak já jako nìkdo postojí u pekárny nebo kuchynì, zastavím autíèko, nebo zùstanu stát a u¾ívám si. Man¾elka to hodnotí jako pomalu zvrhlost. Ale co je ¾enské plemeno s jejich voòavkami jiného? Mùj nos a nátura jsou vyladìny takhle.
V levém køídle byly šopy nájemníkù a chlívky pro jejich prasátka a slepice. Do zahrádky se chodilo za statek. V té dobì jsem s nelibostí nesl chu» po rajèatech. Babièka mìla jak kytky, tak zeleninu. Tìšil jsem se na vodnici. V té jsme si konkurovali s králíky.
Ta moèùvka byla viníkem jedné nepøíjemnosti. V nedìli se chodilo s babièkou do kostela. Tehda jsem dostal krásné šatièky námoøníka a k nim bílé botièky. Babièka mì peèlivì vystrojila a mìl jsem na ní poèkat na dvoøe. U¾ od malièka nebyla móda mojí parketou. Padla mi do oka ta stru¾ka. Jak krásnì to støíkalo. Botièky mokré, šatièky špinavé a já smrdìl jak èeledín. Aè jsem od babièky byl bit jen málo, tehdá se setkala podrá¾ka mých botièek s mojí tváøí.
Podruhé jsem od ní dostal, kdy¾ mi dìda udìlal na pero flintièku a já pustil písek a prach Jarušce sousedù do oblièeje.
Ale jinak mi babièka nosila puškvorec, dìda vyndal “duši“ z èerného bezu, udìlal tlaèítko a to byly rány. V menším jsme to hotovili z husího brku a za náboje slou¾ila nakrájená syrová brambora.
A tady je prazáklad mojí rybaøiny. Proti vchodu do bytu byly slo¾eny klády a za nimi na kousky nalámané vìtve a vìtvièky. Na kus lískového proutku mi pøivázali provázek, na nìj ohnutý høebík a já za kládami tahal tuhle udici, a¾ jsem nìjakou “rybu“ chytil.
Pøi zabíjaèce èuníka, co¾ dìlal pan Minaøík, øezník a hostinský, mi dìda dìlal zvláš» jitrnici tøikrát kolem krku. Vìtšinou mi bylo v té souvislosti nelehko. U¾ jste vidìli nìkoho, kdo by dokázal projít kolem ještì horkých, vonících nevymaèkaných škvarkù a nezobnout? Já tedy takového èlovìka neznám.
S nebohým prasátkem jsem se èasto ocitl ve stejném pytli. To nás dìda mincíøem vá¾il, jak prosperujem. U èuníka se to mìøilo na pøibytá kila váhy a u mne na poèet snìdených borùvkových knedlíkù.
S váhou prasátka mìla potí¾e babièka. To kdy¾ bylo malé, si ho nauèila za kostku cukru i na klín vyskoèit. Jen¾e prase rostlo. A bylo potom na pová¾enou, kdy¾ èunì sto dvaceti kilové se sápalo na klín babièky o váze víc jak polovinu lehèí.
Chodil jsem si vedle do hospody ke Smutným pro èervenou limonádu. To proto, ¾e se mi èasto spouštìla z nosu krev. Tuhle hospodu u¾ asi nepamatuje mnoho lidí.
Mám ve vzpomínkách zakotveny handly u vrat statku s namazaným chlebem. Proto¾e babièka dr¾ela koziš»ata, z mléka se stloukalo máslo a z vepøíka bylo sádlo, kraloval jsem pøi výmìnì krajícù. Mìnilo se bílý (to bylo sádlo ale i moje máslo-kozí) za ¾lutý. To bylo regerecht máslo. Já nièemník mìnil bílý za ¾lutý. Nìkdy krajíc s kozím máslem za pravé. Poøád ale to bylo lepší, ne¾ chleba mazaný margarinem nebo-li kunerolem. To byla váleèná náhra¾ka medu.
Chodíval jsem za babièkou na pole. Nebylo to bez následkù. Pod postelí v krabici jsem velice èasto mìl a¾ tøi veliké ropuchy. Nejvíc se jich vyoralo v bramborách. Poka¾dé skonèily vyhozené na nábøe¾í, ale já pøinesl nové. Byl z toho boj s vìtrnými mlýny, který však mìl vítìze, babièku. Mùj poklad v¾dycky vyhodila za klády. Kdy¾ koèí Václav pøestal vyorávat brambory, byl pøísun ¾ab a ostatní ¾ou¾ele zastaven.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora