Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamejk - Na začátek

Asi, že jsme byli mladí (to si myslíme, že pořád jsme) nebylo vždycky nejhůř. Jeden ze spolutvůrců mé životní filosofie a pro mne, kluka bez táty od malička, děda Kamejckej, mě utěšoval. “Kluku nebul, mohlo to bejt horší!“ A když se to potom promyslelo, mohlo. A častokrát.. Tak houby zle. 

Příroda a to co k ní patří, hlavně živé a rostoucí, to byl po celý život můj svět. Nesmím zapomenout na muziku. Pořádné venkovské odrhovačky, heligonka a začouzená hospůdka. Taky klarinet a saxofon. A většinou upřímní, prostí lidé. Neměl jsem to moc dobré u pánů, nikdy jsem nebyl kádrová rezerva. Prý jsem na to nebyl politicky dost zdatný. Ale i bez této zdatnosti mi ryby braly a pivo chutnalo. Taky mi nemohli odpustit, když jsem prohlašoval, že nejlepší společnost jsou báby na pasece a chlapi s pilou. Já se tam cítil mezi svými.

Zvláštní poměr jsem měl k tekoucím vodám. Znal jsem do poslední tůňky každý potůček kolem Senožat a Kamýka. Kolikrát jsem je rukama prošmejdil a k mé ostudě pozdějšího „regerecht“ rybáře, vytahal z pod břehů pěknou řádku pstruhů „do ruky, což dle rybářského řádu je nečestné“. Sem-tam přišlo bolestivé poučení od hryzce a někdy i užovky. Ale ten hlaďoučký pocit jemného, chvějícího se tělíčka pstruha, který se pod břehem nechal zákeřně laskat až se prsty dostaly za prsní ploutve což bylo základem pevného uchopení kořisti. V té době to nebyli žádní duháci. Samí poctiví potočáci s nádhernými pestrými tečkami. Někteří, zvláště ti větší, bývali až do černa zataženi.

Žel Bohu ty větší toky řeky byly zničeny člověkem. Když na nich vyrostly přehrady, tak jsou po povrchu tekoucími septiky. Kde jsou ty doby, že jsme si s dědou nebrali k Vltavě nic na pití. Pili jsme z loďky od bortu ze dlaní. To samé byla Želivka. Však taky na svoji čistotu doplatila a lidé kolem ní taky. Nelze zapomenout na Sázavu v okolí Ledče a Zruče. Tady byly i podoustve a hlavně spolehlivě beroucí slušní úhoři. Můžeš se jít podívat, co všechno je po jarní vodě navěšeno na větvích vrb po jejím břehu. Stejný osud zaplavení postihl Martinický, pro mne Jankovský a Sedlický potok. Na prvním velevrub nebyl vzácností a hořavky duhové ve stavu Jankovského mlýna také. Nedostižně velicí proudníci a dost často i mník v tůních, kde se dnes klene přes přehradu Sedlický dálniční most. Tam jsem se celkem běžně setkával, což byla tehdy vzácnost, s vydrou.

A rybníky…
V dětství senožatskej Kočičák se spoustou mřenek. V té době tyto moje nejčastější úlovky byly mučené ve snaze o vytvoření miniakvarií z lahví od okurek. Několikrát jsem si zachytal i v Nečicích. To když pan Pištora dovolil. V Kamejku to byl rybník Linhart u Vzduchovic. Děda tam vyzrál na líny ve spleti rákosí. Později, když jsme byli vyhnáni ze Želivky a potoků, nám zbyl Vrážek. Malý rybník kolem 1,8 ha výměry. Kolik krásných zážitků odtud mám. V současnosti je jeho okolí zkultivováno a tak každý sebemenší déšť jej mění v hustou kaši. Také byl v dosahu Hodkovák. V té době jedno z mála míst, kde se dali chytat cejnci a červenopeřice.

Nakonec mé rybářské pouti mi zbylo jezero, na dně s utopenou Vltavou. Přesto tuhle vodu beru jako starou kamarádku z dětství. Ještě si umím představit staré koryto řeky na Radavě. Vrátil jsem se tak ke stejné vodě, kde jsem s rybařinou v roce 1942 začal - na moji Vltavu.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora