Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (7)

Když tak o tom dnes přemýšlím, tak jedinou chmurou těch let bylo, že můj tatínek, ač naprosto apolitický, krátce naletěl stejně jako téměř polovina národa na sliby komunistů a přispěl tak k jejich vítězství ve volbách v roce 1946. Jinak to pro mne ale byl už z generačního hlediska signál, abych - stejně jako můj starší bratr, který šel tehdy na jaře prvně k volbám – fandil národním socialistům. Pro pamětníky i nepamětníky si dovolím připomenout, že voleb se tehdy mohly zúčastnit jen čtyři politické strany. Komunisté si vylosovali kandidátku č.1, lidovci č.2, sociální demokraté č.3 a národní socialisté měli 4. Další předválečné politické strany nebyly povoleny a málokdo v tom viděl první neblahé nedemokratické náznaky. Z tehdejších volebních sloganů si pamatuji dva. Komunistický – „Republice více práce, to je naše agitace“, který byl ostatními stranami inovován na – „Komunistům více práce, ať nechají agitace.“ „Náš“ národně-socialistický slogan pak zněl – „S námi nezabloudíte!“ Toto heslo zase bylo zesměšňováno konkurenčními klauny s různými cylindry na hlavě, kteří chodili po městě se značně potrhaným deštníkem a s cedulí „S námi nezmoknete!“ No – a že to tehdejší heslo nezabralo, a že jsme pak na více než čtyřicet let zabloudili, to patří mezi naše největší renoncy a karamboly.

Průmysl se tehdy po válce rozbíhal jen pomalu, při předvolební kampani byl nedostatek papíru, a proto letáků a plakátů zejména na malých městech nebylo mnoho. Všechny strany to řešily tím, že vsadily na osvědčené nápisy vápnem, ať už na dřevěných plotech, ohradách, zdech či na chodnících. Bylo tomu tak už za první naší republiky a může nám to připomenout například skvělá veselohra Voskovce a Wericha „Svět patří nám!“ Pro nás kluky to ale byla báječná příležitost, jak jsme se mohli zapojit do kampaně. Zpočátku bylo všude vápnem napsaných jedniček jako máku, leč po několika dnech se obyvatelé Jičína nestačili divit. Stačilo na chodníku botou a na zdi hadrem rozmazat tu jedničku vodorovnou čarou na čtyřku – a bylo vymalováno! Upozorňuji, že nás tehdy nikdo nenaváděl, přišli jsme na ten fígl úplně sami. Čestné sokolské i skautské! A výsledek se dostavil, i když bohužel jen lokální. Nikdo mne dodnes nepřesvědčí, že jsme to byli právě my, deseti- až dvanáctiletí kluci, kteří se zasloužili o to, že volby v Jičíně v roce 1946 vyhráli národní socialisté a ne komunisti! Pro zajímavost, jeden z těch kluků pak v druhé poválečné emigrační vlně odešel do Švýcarska a sešli jsme se až před volbami v roce 1990. Děpold už jako malý kluk tehdy po válce výborně maloval a na příklad jeho karikatury tehdejších leadrů byly k nerozeznání od kreseb oficielního karikaturisty Dikobrazu Ondřej Sekory, jinak také autora Ferdy Mravence, brouka Pytlíka a berušky. O karikaturu Gottwalda se tehdy s nepatrným úspěchem pokoušela i má neohrabaná pravá ruka. Nekecám!

Neodolal jsem, jednu Sekorovu karikaturu jsem vyhledal na chytrých stránkách a dovolím si ji zde překopírovat. Nejprve je ovšem nezbytné malé vysvětlení pro později narozené. Za bubny sedí předseda Československé strany národně demoktatické Petr Zenkl, basu třímá předseda - sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, na varhany hude předseda - lidovec Jiří Šrámek a primáše – komunistu Klementa Gottwalda pozná snad každý.

Omlouvám se všem pamětnicím, pamětníkům, nepamětnicím i nepamětníkům za toto výsostně politické vzpomínání, ale je důkazem, že politika v této naší malé zemičce byla „velmi zajímavá“ snad vždycky!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora